Z jedné strany je nám připomínán vpád spojeneckých vojsk Varšavské smlouvy ze srpna 1968, někdo jde do historie hlouběji a mává kartou potlačeného pokusu o maďarské povstání v roce 1956, jiný dokonce jde až k úmyslně vyvolaným stalinským hladomorům. Ano, to všechno se stalo a nijak to neslouží dobré pověsti země, která kdysi nesla název Svaz sovětských socialistických republik a v níž dominovalo Rusko.
Jenomže méně se už připomíná, že dnešní Rusko není Sovětský svaz časů Brežněvových, natož Stalinových. Současná Ruská federace je normální kapitalistický stát s autoritářskými prvky. Jenomže ta autorita už není vynucená jako kdysi, nýbrž obdržela mandát ve volbách. A ještě nikde jsem se nedočetl o tom, že by před volebními místnostmi stáli biřické s halapartnami a samopaly a vynucovaly hlasy pro Vladimíra Putina. Zamyslel se vůbec někdo, kde se vzala Putinova autorita?
Odpověď je poměrně jednoduchá. Po rozpadu SSSR se stal ruským lídrem věčně opilý ex-bolševický starofunkcionář Boris Jelcin, který se prostě nechal koupit druhou stranou, tedy Amerikou, za pár flašek vodky. Otevřel Rusko západním zlatokopům, nechal vyrůst zvláštní třídu oligarchů, kteří si rozebrali to, co zbylo po vpádu západních korporátů, a Rusko bylo hospodářsky na huntě víc než za Brežněva, kdy sice stál v Moskvě slavný obchoďák GUM, ale k dostání v něm byly jen sardinky a sterilované okurky. To bylo pro Rusy nejen ekonomicky zdrcující, ale hlavně značně demoralizující. Alkoholismus kvetl na Rusi vždy, ale za Jelcina se z něj stala národní pohroma.
Putinova hlavní zásluha a myslím i doposud nejsilnější důvod jeho popularity u občanů je v tom, že vrátil Rusům sebevědomí, pošlapané jelcinistickou dekadencí. Rusové jsou a vždy byli hrdý národ. O tom svědčí i fakt, že za druhé světové války padlo 26 milionů Rusů pro záchranu Evropy od Hitlera a nacismu. To jsou fakta. Jenomže za jejich vyslovení dnes od naší cenzorské vlády hrozí pomalu již trestní postih. Jsme přece ve válce, jak říká bez nejmenšího opodstatnění náš premiér Petr Fiala. Věra Jourová vymýšlí cenzurní zákony pro celou Evropu a vládní vrtichvosti se marně snaží vysvětlit obyvatelstvu, proč si musí koupit dva svetry. Obraz této vlády, a nejen ve vztahu k normálnímu chápání Ruska, je žalostný a doplatíme na něj všichni.
Začal jsem tím, že v debatách o válce převažují emoce (a samozřejmě geopolitické zájmy. Narazil jsem však na dokument úplně jiného typu., Advokátka Klára Samková zveřejnila na svém webu krutě věcný přehled toho, čeho se v této věci naše mocenská elita dopouští. Nemohu se o to nepodělit:
„Podle mého názoru cesta nevede přes novou vládu, ale přes daní kudly na krk té současné, a to pod pohrůžkou OSOBNÍ ZODPOVĚDNOSTI, včetně trestněprávní. Mluvím tu o takových skutkových podstatách trestných činů jako je:
§ 309 – vlastizrada, §310 – rozvracení republiky, §312a – účast na teroristické skupině, § 312d – financování terorismu, §312e – podpora a propagace terorismu, § 315 – zneužití zastupování státu a mezinárodní organizace, §322 – porušení osbní a věcné povinnosti pro obranu státu, §329 – zneužití pravomoci úřední osoby, 356 – podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práv a svobod, § 392 – ohrožování morálního stavu vojáků, § 397 – vydání vojáků a vojenského materiálu nepříteli…. a to se úplně vyhýbám hlavě XIII, díl 1 trestního zákoníku – trestné činy proti lidskosti… Co však nemohu pominout je díl 2 hlavy XIII, což jsou „trestné činy proti míru a válečné trestné činy“. Zde připomínám: §405a – agrese, §406 – příprava útočné války, § 407 – podněcování útočné války, § 409 – styky ohrožující mír.“
Tolik Klára Samková. Konečně někdo, kdo vyndal na stůl čisté karty, nikoli cinklé fráze a na první pohled průhledné propagandistické lži. V letošních „státnických“ projevech premiéra a předsedy Senátu se to jen hemžilo válečnickým optimismem. Fialův projev podrobil stručné, ale přesné analýze na svém blogu MUDr. Jan Hnízdil. Dovolte i zde citaci: „Premiér Petr Fiala nezklamal, ani nepřekvapil. Jeho novoroční projev byl kompozicí politických frází, planých slibů, hrozeb, povinné dávky optimizmu. Nechyběla klíčová slova: úsilí, utrpení, odpovědnost, sebevědomí, svoboda, demokracie, bezpečnost, obrana, úspory, obnovitelné, zdroje, energie, zastropování, spolu, zvládneme, mír, zbrojení. Víc, než obsah projevu, mě zaujala řeč těla: toporný sed, strnulá mimika, monotónní mluva, trhavé pohyby rukou. Jakoby pana premiéra někdo naprogramoval nebo vodil.“
Jan Hnízdil sáhl na nerv. Premiér Fiala není státník a představitel suverénní země. Je to poddaný místodržící, hájící zájmy někoho zcela jiného, než svých obyvatel. Pokud já bych měl na úvod roku pronést cosi aspoň trochu konstruktivního a státotvorného, pak jedině přání, aby se tato vláda odporoučela – ale se všemi těmi výše zmíněnými paragrafy na zádech. Možná by se trochu vyčistil vzduch i bez hesel o uhlíkové stopě.
