Jsem velmi rád, že jsem mohl nedávno ve Sněmovně zorganizovat akci na představení této pozoruhodné knihy.
Generál Ludvík Svoboda byl bezesporu jednou z nejvýznamnějších postav a největších hrdinů novodobé české a československé historie. Nejmladším generacím je dnes již, bohužel, téměř neznámý, anebo je vnímaný pouze prizmatem značně pokřiveného a zpolitizovaného historického výkladu.
Měl jsem to štěstí se s tímto velkým mužem ve svém dětství a mládí několikrát setkat, jelikož můj otec sloužil v poválečných letech v jeho štábu.
Chtěl bych
se u příležitosti vydání jeho životopisu speciálně zastavit
u jedné historické události, se kterou je jméno generála a prezidenta Svobody
spojeno a kde považuji roli, kterou sehrál, za zásadní a pozitivní.
Ludvík Svoboda a rok 1968
Jde o události roku 1968 –hlavně o období od 21. srpna tohoto roku dále.
Když v roce 1968 v důsledku bouřlivých událostí Pražského jara odstoupil z funkce prezident republiky Antonín Novotný, byl předsednictvem Komunistické strany Československa nakonec vybrán jako prezidentský kandidát právě generál Svoboda. Bylo mu 73 let.
A nešlo o žádný čistě vnitrokomunistický kabinetní akt, Ludvík Svoboda měl tehdy i masivní podporu veřejnosti.
Jako prezident byl nesmírně vážený a populární, nasadil ve prospěch reformního procesu svou pověst a auru válečného hrdiny, objížděl republiku a setkával se s občany.
Bouřlivé srpnové dny
Dle vzpomínek přímých aktérů tehdejších událostí například v červenci roku 1968, na jednání mezi zástupci Československa a Sovětského svazu jako člen naší delegace varoval sovětské představitele před vojenským zásahem v Československu, který by velmi tvrdě poškodil vzájemné vztahy obou zemí.
20. 8. 1968 byl jako vrchní velitel ozbrojených sil jedním z prvních, ne-li úplně prvním, československým představitelem, kterého sovětský velvyslanec informoval o zahájení vojenské invaze pěti států Varšavské smlouvy.
„Prezident vyjádřil svůj protest, že k akci došlo bezprostředně po dopise sovětské strany, aniž byla dána vedení ČSSR možnost na něj reagovat. Konstatoval, že vojska nepozval, varoval před nebezpečím krveprolití a zdůraznil, že veškerá zodpovědnost je na Sovětském svazu a ostatních zúčastněných zemí,“ komentuje tuto dějinnou událost ve své vzpomínkové knize Zoe Svobodová-Klusákové.
V Moskvě
Když během následujícího dne sovětští vojáci zajali nejvyšší činitele československé komunistické strany a vlády a unesli je do Sovětského svazu, byl prezident Ludvík Svoboda jedinou respektovanou osobností v celé zemi, která mohla se Sověty dále vyjednávat.
Lze jednoznačně říci, že svou autoritou a rozhodností zachránil životy těchto unesených politiků.
Prezident Svoboda také rozhodně a kategoricky okamžitě odmítl tehdejší (Sověty podporovaný) návrh na jmenování nové československé tzv. „dělnicko-rolnické vlády“ v čele s domácími kolaboranty – Aloisem Indrou a spol.
Dle vzpomínek pamětníků (mj. tehdejší člen širšího vedení ÚV KSČ Zdeněk Mlynář) prezident pronesl nad návrhem této vlády následující slova: „To, co mi tady navrhujete, udělat nemohu a nikdy neudělám. Kdybych něco takového udělal, národ by mě musel vyhnat z tohoto Hradu jako prašivého psa!“
Prezident Svoboda tenkrát rovněž okamžitě souhlasil s tím, že pojede do Moskvy jednat. Trval ovšem na tom, že těchto jednání se budou účastnit i unesení a zajatí českoslovenští státní činitelé.
Do samotných jednání, dle vzpomínek pamětníků, sám aktivně moc nezasahoval, trval však na tom, že se naše delegace se do Prahy nevrátí bez Františka Kriegela, který jako jediný československý představitel odmítl podepsat takzvané moskevské protokoly schvalující okupaci a pobyt cizích vojsk v Československu.
Velmi dobře tehdejší atmosféru vystihuje jedna pasáž jednu ze vzpomínkové knihy Zdeňka Mlynáře (který byl jedním z účastníků moskevských jednání) „Mráz přichází z Kremlu“. Jde o popis situace, kdy Ludvík Svoboda hovoří ke členům československé delegace:
Zase jen žvaníte a žvaníte. Už jste se dožvanili k tomu, že máte obsazenou zem! Tak už se chovejte podle toho a jednejte. Já jsem v životě už viděl hory mrtvých a nedopustím, aby kvůli vašim řečem zahynuly tisíce lidí‘.“
Mír je lepší než válka a masové umírání
A právě zde vidím obrovský historický přínos Ludvíka Svobody československým dějinám.
Jako voják, který osobně bojoval ve dvou světových válkách, věděl, na rozdíl od dnešních virtuálních krvelačných válečníků, co to skutečná válka je.
A považoval
za svou hlavní povinnost i poslání, aby zabránil, pokud bude moci, jakémukoli
opakování válečných hrůz. Protože dobře věděl, co to znamená. Věděl, že i
špatný mír, nebo příměří, jsou řádově
a nesrovnatelně lepší než jakákoli válka.
Maďarské a polské memento
Měl za sebou osobní válečné zkušenosti - a také, tehdy ještě poměrně nedávnou a čerstvou - zkušenost maďarského protikomunistického povstání z roku 1956, které již přerůstalo v občanskou válku, jejíž účastníci se po desítkách věšeli na pouliční lampy a které nakonec sovětská armáda utopila v krvi.
Odmítal přispět k tomu, aby se totéž opakovalo v Československu. A také zajistil, že se to neopakovalo.
Jeho postup v roce 1968 byl později inspirací polským vedoucím komunistickým a státním představitelům na přelomu let 1980 a 1981, když v důsledku vnitrostátních nepokojů - v souvislosti se stávkovým hnutím odborů Solidarita - Polsku hrozil vstup sovětských a dalších „spřátelených“ armád.
A kdy v čele Polska stál generál Wojciech Jaruzelski, který měl taktéž přímou osobní válečnou zkušenost z období druhé světové války. Generál tehdy vyhlásil v Polsku výjimečný stav - a tím zahraniční inervenci s možná až desítkami tisíc mrtvých zabránil.
Říká se, že některé činy a některé osobnosti plně docení až historie, dávno po jejich smrti.
V případě Ludvíka Svobody to dle mého názoru platí rovněž. Zvláště, když se dnes podíváme za naše východní hranice.
Čest a věčná sláva Ludvíku Svobodovi, jedné z největších osobností českých a československých dějin.
