Jak jinak chápat arogantní jednání s čínskými partnery, které vyústilo nejen v naprosto neodpustitelné ukončení příprav umístění čínských pand do pražské ZOO, ale také v sérii znemožněných výjezdů pražských uměleckých souborů do Číny?
Položme si jednoduchou otázku: tuší vůbec někdo z party kolem primátora, co tím vlastně Pražané resp. všichni Češi získali? Zisky jsou v tomto případě vysoce mínusové. Ztratili především možnost vidět v pražské ZOO na vlastní oči jinak nedostupné živé zvíře (a vzhledem k tomu, co se dnes děje v Číně, je absolutně vyloučeno, že ti, kteří ji mohli obdivovat v pražské ZOO, je do konce svého života spatří jinde než v televizi). Samotná ZOO a pražský rozpočet tak přišel o těžko vyčíslitelný příjem, protože umístění pandy by zmnohonásobilo počet návštěvníků zahrady. A dále: naši umělci nemohou jezdit do Číny, ačkoli je tam naše škola klasické hudby na vysokém stupni autority. To znamená, že nejen nebudou reprezentovat naši kulturu, což by bylo impulsem k dalšímu rozvoji kulturního exportu tím směrem, ale zároveň nepřinesou do pražského rozpočtu ani korunu.
My v SPD prosazujeme, aby politik byl sám trestně i hmotně zodpovědný za škody, které způsobí. Zeptal se někdy někdo Zdeňka Hřiba, který nese veškerou zodpovědnost za všechny excesy, zda tyto škody nahradí, případně kdo bude pohnán k zodpovědnosti za toto špatné zacházení s veřejnými prostředky? Podle mého by před takovou soudní stolicí měl stát právě primátor Hřib.
A pro ty zapomnětlivé, připomeňme, jak se rozmanití opozičníci, Piráty počínaje a panem Kalouskem zdaleka nekonče, mohli ukřičet, když Prahu a hlavu našeho státu navštívil čínský prezident. Jeden by mohl nabýt pocitu, že to my, pod vedením Miloše Zemana, okupujeme Tibet. A přitom každý, kdo si umí pustit You Tube, shlédne opravdu královské přivítání, jehož se hlavě čínského státu dostalo v Británii a dalších zemích.
A další provokace - kopání do mrtvol hrdinů. Neskutečný tanec a aféry kolem sochy maršála Koněva v Dejvicích. Tam sice vládne starosta Ondřej Kolář (prominentní syn zakladatele Evropských hodnot Petra Koláře, který ještě v roce 2015 oznamoval svou kandidaturu na prezidenta a krom jiného stojí za politickou krizí zvanou Sarajevský atentát 1997 – je dobré si všechny historické souvislosti uvědomovat a připomínat). Ondřej Kolář je ve své funkci za TOP 09, což je (nejenom) na „velkém“ magistrátu celé Prahy koaliční partner Pirátů a jedná s nimi ve shodě. To se ukazuje právě kolem dalších politických provokací, tentokrát namířených proti Rusku, ve snaze poškodit úsilí prezidenta Zemana o narovnání vztahů s hegemony mimo EU. Nejprve šlo o snahu Koláře a jeho věrných zlikvidovat sochu ruského válečníka (která na stejném místě stojí od roku 1980). Jejími autory byli Zdeněk Krybus a Vratislav Růžička, socha měla symbolizovat oslavu 35. výročí konce nacistické okupace, v čemž beze vší pochyby sehrála právě Rudá armáda hlavní roli. Úpadek našeho školství dobře ukazuje stále hlasitější skupina historických analfabetů, jako je jistý Tomáš Klvaňa, který před časem prohlásil, že v pětačtyřicátém nás Rudá armáda neosvobodila, nýbrž přepadla. Ti, kdo chodili aspoň někdy ve škole na dějepis a nemají před očima ideologický závoj, znají fakta. Já je znám z vyprávění svých rodičů a dalších pamětníků.
Nyní aktuálně, opět v dojemné shodě, ruku v ruce magistrátní Piráti, TOP 09 a další takoví chtějí do konce února provést bezprecedentní krok: přejmenovat Náměstí Pod kaštany, k němuž přiléhá dejvický objekt ruské ambasády, na Náměstí Borise Němcova. Připomeňme si podivuhodnou politickou kariéru tohoto člověka: horem dolem do nás veřejnoprávní média tlačí, že byl Němcov politickým oponentem Vladimíra Putina. Ale tato vědomost nestačí, ono je tam totiž toho víc, o čem stejná média takticky mlčí: Už se nehodí připomínat, že ve dvou vládách prezidenta Borise Jelcina zastával post místopředsedy. Málokdo ví, že už v roce 1994 při návštěvě USA představil Jelcin Němcova Billu Clintonovi jako „příštího ruského prezidenta“. A už vůbec se nepřipomíná, že v roce 2001, tedy už za Putina byl Němcov dekorován jedním z nejvyšších ruských vyznamenání, Medailí Za upevňování přátelství ve zbrani. Jenomže poté byl Němcov jedním z předáků pravicové strany Svaz pravicových sil, která se dvakrát za sebou nedostala do parlamentu. Volební porážku neunesl a postavil si svou politiku na negaci Putina, za potlesku západních liberálů. Krátce na to se stal bohužel obětí atentátu.In memoriam byl vzápětí Petrem Porošenkem odměněn vysokým ukrajinským Řádem svobody, a to za protiruské postoje v období počínající občanské války na Ukrajině.Nuže tomuto ruskému opozičnímu politikovi chce pražský primátor věnovat náměstí proti ruskému velvyslanectví. A není to podobné tomu, jak jiný rádobypolitik chce stavět pomníky nacistům generála Vlasova? Což to není opět jen politická provokace?
To vnucuje otázku: dělá to všechno Zdeněk Hřib (a jemu podobní) pro vlastní „slávu“, nebo je vykonavatelem nějaké cizí vůle? A pokud platí druhé vysvětlení, pak jaké vůle a odkud vysílané? Tak jako tak jsme v unikátní situaci. Během roku a pár týdnů se podařilo pražskému primátorovi poštvat proti vlastní zemi dvě ze tří globálních mocností. To nemůže být náhoda. A mimochodem, ještě žádný polistopadový primátor hlavního města se nepletl do zahraniční politiky státu, natož aby svými kroky zcela jednoznačně vystupoval v přímém protikladu vůči oficiální doktríně státní zahraniční politiky, jak ji prezentuje prezident a vláda. Otázkou pro pirátské koaliční partnery pak je: opravdu tento megaloman mluví za vás všechny a opravdu sdílíte tezi, že tyto jeho kroky jsou ve prospěch Pražanů potažmo celých národních zájmů? A otázkou pro voliče je: opravdu jste to takhle chtěli? OPRAVDU? V minulosti se nespokojenost s výkony pražských konšelů obvykle řešila tradiční českou cestou, defenestracemi. Nyní máme demokracii a tak máme dost možností, jak se ozvat, pokud nás zvolený politik podvedl ve svých předvolebních slibech. Demokratické uspořádání dává občanům do rukou dost nenásilných, ale účinných prostředků, jak napravit věci evidentně škodlivé.
Nejhorší, co můžeme udělat, je mlčet a nechat je řádit.
