Pod tlakem okolností a nutných opatření v souvislosti s bojem proti infekci vyplavala na svět i řada nepříjemných zjištění o nás samých, o společnosti, o charakteru lidí i o generačním rozdílu (až příkopu) ve společnosti. Mě zkušenosti z válečných oblastí naučily, že když jde do tuhého, drtivá většina lidí myslí jen sama na sebe. V naší, třiceti lety liberálního havlismu zmutované společnosti, vyšly právě nyní na světlo mnohé boží nepříjemné pravdy o nás samotných.
Aby socky záviděly
Byli jsme svědky neuvěřitelné a bezohledné arogance některých z nás, kteří i s vědomím, že jednou do infekční oblasti, si nedokázali odepřít „tu báječnou lyžovačku v Itálii, kterou jim socky závidí“. Po návratu se navíc v mnoha případech ani neobtěžovali předepsanou karanténou a roznášeli nákazu kolem sebe, než skolila i je samé. Byli jsme svědky neskutečných projevů hlouposti ohledně karantény, nošení roušek, jejich výroby, nákupu a získávání. Konec konců, stačí vyjít na ulici a uvidíte sami, kolik lidí se stále pohybuje bez roušek. Podle mě tady nejde o zapomnětlivost, ale spíše o nadutou aroganci typu, „mně se nemůže nic stát“. Příklad z Uničova je dostatečně varující, kam až taková arogance může vést.
Všímejte si, kdo a co
Na druhé straně ovšem také vidíme neskutečné hrdinství a nasazení zdravotníků i lékařů, kteří bojují o životy nakažených. Musím uznat, že krizový tým (štáb), sestavený premiérem, který v začátcích prošlapával cestu neznámým terénem (nikdo neměl podrobnější znalosti, jak ochránit stát před infekcí), udělal kus odvážné a podle mě nezbytné práce. Napadání premiéra za to, že v předtuše našich vlastních problémů nechtěl posílat roušky a respirátory z našich zásob do Číny, následované jeho pozdějším napadáním stejnými politiky za to, že roušek a respirátorů je nedostatek, je varující a doufám, že to občané-voliči zaregistrovali. Ukazuje totiž v celé nahotě názorovou i morální vyprázdněnost takových politiků, kteří se navíc vydávají za „demokratickou opozici“, o pirátech nemluvě. „Podle ovoce jejich, poznáte je….“
Nepodléhejme ponorkové nemoci
V neposlední řadě přinesla epidemie COVID 19 i pár zapomenutých, ale velmi důležitých, jevů zpět do našich životů. Najednou má většina z nás čas být s rodinou, učit se s dětmi namísto klasické školy, být terčem pubertálních výjevů a výlevů, prostě rodinný život hodně zblízka, jak jej již nejspíš pár generací nezažilo. Rodina je totiž základem národního státu. Tím opravdu není pohlavně zmatený jedinec, závislý na sociálních dávkách, podpoře rodičů a marihuaně, jak se nás snaží určité politické a mediální kruhy intenzivně přesvědčovat. Něco takového opravdu není budoucnost národa, ale předzvěst jeho konce. Nepodléhejme tedy ponorkové nemoci a snažme se o maximální soudržnost v rámci rodin. Když se povede udržet a utužit rodinné vazby, bude mít větší naději na přežití i národ.
Co nás naučil koronavirus
Zkrátka a dobře, pandemie koronaviru se stala zdrojem ponaučení všemi směry. Je jen na nás, jestli si je vezmeme k srdci a informujeme i svoje děti. Když závěry z dnešní části volného seriálu o tom, co nás naučil koronavirus (předcházející díly vyšly ZDE a ZDE) shrnu do jednoduchých vět, vyjde mi následující:
- Nečekej pomoc od nikoho, dokud si nepomůžeš sám
- Nejbližší pomocná ruka visí u tvého ramene
- V těžkých chvílích se osvědčuje mít rodinu a být s ní
- Nenaslouchej manipulátorům a propagandistům, věř svému úsudku
- Jsme tady doma a lepší domov už mít nebudeme, musím si jej tedy hlídat a bránit.
- V každé společnosti je statisticky vždy jak určité procento hrdinů, tak arogantních hulvátů a pitomců. Je to tak a asi s tím v nejbližší době nic nenaděláme.
Je prostě na čase zrestaurovat v sobě základní lidské, občanské i společenské hodnoty našich předků, na kterých vznikl náš stát v roce 1918. Je na čase, je na to čas a šance nad něčím takovým popřemýšlet se nemusí opakovat.
