Premiér se jednoho dne zahleděl do průzkumového zrcadla a zeptal se: „Pověz, kdo je v zemi zdejší nejpopulárnější?“ Zlý střep mu odpověděl, že ať už je to kdokoli, rozhodně to není on. Petr Fiala byl šokován, pohoršen, cítil se zrazen. Jeho ručky nervózně zakmitaly vzduchem. Ale protože nemohl všechny své oponenty nechat odvést myslivcem do lesa, zabít je a vytrhnout z nich srdce, zachmuřeně se ponořil do politologických úvah: Jak to, že tak málo lidí vidí mé velké schopnosti a zásluhy? Což jsou všichni slepí? A hlavně: Jak se z téhle šlamastyky co nejrychleji dostat?
Trápil se, trápil, kroutil politologické závity, hloubal. Také jeho rádcové dumali. A pak to premiéra konečně trklo. Ta nejobyčejnější, a přitom nejkouzelnější věc na světě: pohádka! Lid přece miluje pohádky. To ony se v jeho představách spojují s moudrostí, dobrem, spravedlností, nadějí. Navíc se v Čechách lidé k pohádkám vždycky utíkali v dobách útisku, mají k nim niterný vztah. Vánoce si bez nich vůbec nedokážou představit. Pro pohádky je po všech stránkách ideální doba!
Chladně vykalkulovaná proměna Petra Fialy byla na světě: „Začnu lidem místo politických řešení dávat pohádky!“ A od té doby premiéra na každém kroku doprovází vyparáděný bílý králík s červenýma očima, který co chvíli vytáhne z vestičky kapesní hodinky a poznamená: „Už je pozdě!“
Jak si předseda vlády usmyslel, tak činí – s vervou, vedle níž by musela blednout závistí i bájná Šahrazád. Od onoho strategického rozhodnutí snad neuplynul den, aby se užaslá česká veřejnost nedozvěděla další dobrodružný příběh Sindibáda Péti. Jednoho dne spatří ve věštecké extázi německé platy v českých kapsách za pouhé další čtyři roky své vlády! Co na tom, že za první tři léta jeho kralování prakticky všichni poddaní zchudli a dařilo se jen oligarchům. Jeho vláda prý bude zapsána zlatým písmem do dějin země coby nejlepší kabinet od roku 1938! Co na tom, že mu letos v dubnu bezvýhradně důvěřovala úžasná dvě procenta občanů a aspoň trochu 18 procent, zatímco 78 mu jich nevěřilo ani dobrý den. „Nevěří mi? No a? Jsou to malověrní, nízcí lidé bez vzmachu a sebevědomí.“
Tohle státní vizionářství brzy doplnily pohádky osobnějšího rázu. V nich Péťa jednou brázdil ulice na skateboardu vlastní konstrukce, jindy zase skóroval góly ve fotbale jako na běžícím pásu. Co na tom, že je všem jasné, že tohohle kluka, který nejspíš i na škvárové hřiště přišel ve dvouřadovém obleku, by si každý kapitán mužstva vybral jako úplně posledního – a to ještě na pozici brankové tyče. V kraji Petra Fialy za zrcadlem, kde premiér nosí šaškovskou čepici s rolničkami a všechno je přesně naopak, než jak nám tvrdí, je možné úplně všechno.
Pohádkář mezitím naprosto ovládl veřejnou debatu v České republice. Hranice mezi realitou a fikcí se stírají, bezuzdné fantazii je dovoleno vše. Do sněmovních voleb zbývá ještě tři sta dní a nocí, máme se tedy na co těšit. Se zatajeným dechem lidé odhadují témata příštích pohádek: Jak sotva trenkám odrostlý Péťa přepisoval na stroji Havlovy eseje a doplňoval k nim poučené komentáře. Jak v mládí vypil za večer deset piv, zpíval s rockovou kapelou a neodolala mu žádná princezna. Jak v čele blanických rytířů zachrání českou demokracii před záludnými černokněžníky. A ještě mnohem, mnohem víc! Nám malověrným nezbývá než doufat, že jeho vypravěčský talent se aspoň trochu soudným lidem časem přece jen omrzí a na rozdíl od perské královny bude v příštích parlamentních volbách za všechny své výmysly po zásluze politicky sťat.
