K těm pozitivním se přidávám a na dálku Petře Kvitové gratuluji k prvotřídnímu úspěchu a děkuji jí za skvělou reprezentaci našeho státu.
K těm negativním bych chtěl napsat pár vět. Rád bych především reagoval na článek Petra Pospíchala v deníku Referendum a následnou reakci, čí spíše sérii reakcí mého stranického kolegy Stanislava Humla.
Petře Kvitové je vyčítána její daňová rezidentura v Monaku. Prý neplatí daně v Česku, kde jí tenis naučili, kde využívá veřejné osvětlení a všechny možné další vymoženosti. Prý není vhodným mravním příkladem mladých sportovců. Za to si vysloužila označení „špína“, ke kterému se hlásí i lidé, u nichž bych to neočekával.
Hned na úvod prohlašuji, že ač toto ekonomické chování Petry Kvitové příliš neschvaluji, nemohu proti němu nic namítat a naopak se za ní musím postavit proti pokryteckým útokům, kterým je vystavena.
Prvním důležitým argumentem, proč chování Petry Kvitové nelze odsuzovat, je přístup státu, který je ve své daňové politice poměrně laxní v tom smyslu, že umožňuje tzv. daňovou optimalizaci desítek tisíc soukromých podnikatelů, a co je nejhorší, i velkých korporací. Petra Kvitová není ani jediná ani největší ryba. A na rozdíl od jiných obdobných případů není pravdou, že z toho náš stát nic nemá.
Petra Kvitová, než změnila bydliště, určitě do státní kasy nemálo peněz odvedla. Řekl bych, že mnohem více, než řada jejich kritiků za celý život. Navíc pro značku „Česká republika“ udělala za jejími hranicemi mnohem více, než lidé, kteří to mají v popisu práce. Zkuste si jen spočítat, kolik prostředků by stálo dostat na obrazovky a stránky světových novin tuto značku formou reklamy. Přidejte k tomu vítězné Fed Cupy a další úspěchy Petry Kvitové. Upřímně, neměl to být stát, kdo by za svoji „reklamu“ – vítězství ve Fed Cupu – tenistkám zaplatí? Určitě nedostaly tolik, aby se vyrovnalo jejich ztrátám z účasti na turnajích a ne tolik, aby to odpovídalo „marketingovému“ efektu, kterého se dostalo České republice.
Ve vrcholovém sportu se moc nevyznám, ale výtky, že Petra Kvitová státu nechce vrátit to, co do ní investoval při její přípravě, jsou falešné a nesolidní. Ten, kdo jí podporoval, a koho to stálo nejvíce peněz, energie a osobního pohodlí, jsou její rodiče a realizační tým kolem ní. Je mi líto, že to musím napsat, ale řekl bych, že náš stát s jeho politikou podpory sportu (kauza Sazka) na tom má minimální zásluhu.
Milouš Jakeš se ve svém proslulém projevu v Červeném Hrádečku „originálním“, leč směšným a sebedestruktivním způsobem, vyjadřoval o českých umělcích, jejích příjmech a jejich loajalitě. Článek Petra Pospíchala i poněkud nešikovné reakce mého stranického kolegy Humla mi dobu následující po Červeném Hrádku připomínají. A také mi to připomíná dobu před třiceti lety, kdy jsme podobným způsobem „zatočili“ s Ivanem Lendlem.
Do Evropské unie jsme vstoupili mimo jiné proto, že nás lákala vidina svobodného pohybu lidí. A když se nyní někdo svobodně rozhodne pro zemi, která mu nabídne lepší podmínky, je to zrádce. Přimlouval bych se za to, abychom šetřili těmi silnými slovy a chovali se racionálně - problémy správně identifikovali a správně řešili. Rozhodně však ne tím, že vyvoláme hon na jednoho z nejlepších současných českých sportovců (záměrně používám mužský rod, protože výsledky Petry Kvitové vynikají i ve srovnání s mužskými sportovci).
Petře Kvitové přeji spoustu další skvělých úspěchů a také to, aby byla ve své zemi vítána a nemusela se bát jezdit domů ke svým rodičům.
J. Zimola, jihočeský hejtman
