Já ten návrh nepodporuji ze dvou okruhů důvodů. Za prvé z hodnotových a v tomto zákoně se nestydím jako právník říct, že jsou pro mě důležitější než ty právní argumenty. A pak i z právních argumentů. Tak, jak už mě možná jako suchara, v uvozovkách, střílím sám sebe do kotníků, znáte, tak všechny ty právní, ty se dají ozdrojovat, takže opravdu ozdrojuji konkrétní judikaturou evropskou, konkrétní judikaturou naší. Ty hodnotové se ozdrojovat nedají, protože ty máme každý nějak uvnitř sebe samotné.

Ty hodnotové důvody mám v zásadě čtyři. Já jsem proti tomu návrhu, protože se snažím mít úctu k naší vlastní historii. U některého z předřečníků, nevím u koho, takže to neberte nijak zle, tady u někoho padlo, že manželství je staré několik set let. Prosím vás, manželství je staré několik tisíc let. Ono i právně je staré několik tisíc let. Možná právníci, kdo si pamatujete, když jsme studovali právní historii, tak podle mě první zmínka byla v Chammurapiho zákoníku, a to je řádově nějakých 1800 let před Kristem, a to manželství je samozřejmě mnohem starší. Já si myslím, že pokud se v lidstvu - a nejen v České republice - vyvinuly nějaké instituty, tak snaha právníků - a teď mluvím proti právnické obci - třeba moderních právníků přepisovat cestou právních předpisů jevy, instituty, které jsou staré několik tisíc let, jdou s lidstvem těch několik tisíc let, mají nějaké ustálené hodnoty, nějaká ustálená pravidla, tak já si myslím, že tohle není úplně správná cesta, a pro mě to tedy tu úctu k historii lidstva úplně nevyjadřuje.

Druhý hodnotový důvod. Tvrzení zastánců manželství pro všechny, při vší úctě, a opravdu to vyjádřím úplně věcně a klidně, o tom, že manželství v současném pojetí, tak jak je i v českém právu definováno jako svazek muže a ženy určený primárně k řeknu reprodukci lidského rodu, a případné manželství stejnopohlavních párů, pokud by byl návrh schválen, tak popírají objektivní biologickou realitu. Já se teď nestydím říct, je nás tady 200 poslanců a všichni jsme druh savce, který se dělí na řeknu muže a ženu. Takže přijímání zákonů, které popírají biologickou realitu světa, je podle mě nesprávné. To je druhý důvod.

Určitě netvrdím, a teď to hrozně silně zdůrazňuji právě proto, abych nebyl nějak nálepkován, že stejnopohlavní páry nemohou dobře, krásně, láskyplně vychovávat děti. Nepochybně mohou, ale ta výchova v manželství, které je složeno z matky a otce, začínám u ženy, nebo ze ženy a muže, když to nebude manželský vztah a bude to soužití jakékoliv jiné, a případná výchova dětí ve stejnopohlavním páru, ať dvou žen, nebo dvou mužů, nikdy nemůže být totožná zdůrazňuji totožná. Neříkám, jestli horší, nebo lepší, říkám, nemůže být totožná prostě proto, že ve stejnopohlavním páru bude chybět pro výchovu dětí vždy jeden z těch elementů, ať už mateřský, nebo otcovský, mužský, nebo ženský by spíš bylo přesné označení. Takže tato rozdílnost, nehodnotím to kladně nebo záporně, rozdílnost pro výchovu dětí a vlastně upření - to slovo říkám v uvozovkách a věřím, že nemá žádnou negativní konotaci -, dětem toho prvku buď mateřského, nebo otcovského je ten třetí hodnotový důvod.

A čtvrtý hodnotový důvod je ten, že lidstvo už zažilo spoustu krizí, nejen Česká republika a za doby největších krizí to podle mého názoru vždycky byla rodina, která zůstávala za společenských, válečných, zdravotních krizí, jiných krizí, tak to vždycky byl ten základní stavební prvek, ta základní jistící kotva pro to, aby lidská společnost a lidský rod nějak dál fungovaly. A já se obávám, neberu to jako útok, ale obávám se, a proto používám slovo eroze, že pokud bychom ten návrh schválili, tak přispíváme, já netvrdím, že to tím způsobíme, ale přispíváme k nějaké částečné erozi tady toho základního stavebního prvku a tady té základní jistící kotvy, to znamená rodiny, která lidstvo mnohokrát převedla přes všechny krize. Tak to jsou ty čtyři hodnotové důvody.

Teď ty právní. Ty budou suchopárné, ale snažil jsem se opravdu vybrat z práva věci, které jsou naprosto srozumitelné. A omlouvám se, že tady budu citovat, protože tenhle zákon je z mého pohledu zatím možná nejdůležitější, který jsme za ten rok a tři čtvrtě zatím projednávali.

A začínám od mezinárodního práva, protože Česká republika přijala mezinárodně právní závazky, které samozřejmě musíme dodržovat. Jsme součástí evropského prostoru, evropského civilizačního prostoru, jsme smluvní stranou Úmluvy o lidských právech a spadáme jako Česká republika a respektujeme jurisdikci Evropského soudu pro lidská práva. Dovolím si z judikatury Evropského soudu pro lidská práva, který otázku manželství stejnopohlavních párů, otázku řeknu institutu, ony se ve všech státech nejmenují stejně, toho českého institutu registrovaného partnerství zabýval mnohokrát. A ty dva závěry, pak řeknu i citaci a ozdrojuji, jsou úplně jednoznačné: Není nijak protiprávní, není nijak diskriminační a neexistuje povinnost členských států úmluvy přiznávat stejnopohlavním párům přístup k institutu manželství. To jsou slova ne Karla Hase, za chvilku odcituji, to jsou slova Evropského soudu pro lidská práva.

A b) členské státy úmluvy požívají volnost v tom, jak nadefinují co do rozsahu, k tomu se dostanu ve své třetí části právního bloku, jsou členské státy volné v úvaze, jak naplní institut manželství a případný institut v národním právním řádu pro stejnopohlavní páry. Tyto dva závěry vyplývají z judikatury Evropského soudu pro lidská práva úplně jednoznačně. Není to jedno rozhodnutí, je to spousta rozhodnutí. Já si dovolím odcitovat z rozhodnutí Ratzenbröck a Seydl proti Rakousku: S přihlédnutím k tomu, že manželství má hluboce zakořeněné společenské a kulturní konotace, které se mohou v jednotlivých společnostech zásadně odlišovat, soud shledal, že články 12 ani článek 14 úmluvy ve spojení s článkem 8 neukládají smluvním státům povinnost přiznat párům osob stejného pohlaví přístup k institutu manželství. A řeknu, ta volnost členských států, co se týče námitky stěžovatelů ohledně rozdílu mezi právní úpravou manželství a registrovaného partnerství, soud vyzdvihl, že jednotlivé státy požívají určité míry posuzovací volnosti co do postavení, které přiznávají alternativním prostředkům právního uznání svazku dvou osob stejného pohlaví. To je ta mezinárodně právní rovina, kterou mám dokonce i před národním právním řádem.

A pak se omlouvám, že budu třikrát citovat z judikatury Ústavního soudu. Myslím si, že český Ústavní soud - můžu mít výhrady k jednotným rozhodnutím - je složen dobře, průřezově, citlivě mnoha rozhodnutími prokázal, že má velkou úctu k základním lidským právům a svobodám. Tak to první, co chci zdůraznit, že české ústavní právo, a zase ne chápáním Haase, ne hodnotami Haase, ale jasným vyjádřením českého Ústavního soudu, vychází za prvé z biologického dělení lidí, člověka na ženy a na muže podle binární biologické přírodní reality lidstva. To je první věc.

A druhá věc. Jenom, a to slovo jenom říkám v uvozovkách, já naprosto respektuji vnitřní identifikaci každého člověka, ale jenom vnitřní identifikace člověka, jeho jakési vnitřní rozhodnutí o tom, že se cítí být řeknu v nějakém pohlaví, tak s ohledem na to, o jak řekněme nejistou, nestálou, subjektivní, to také není žádný pojem s negativním významem, o jak subjektivní řeknu kritérium se jedná v oblasti této vnitřní identifikace, tak není dostačující k nějakým relevantním právním zásahům do českého právního řádu. Tyto dva závěry, zase ozdrojováno, a nejsou to žádná stará rozhodnutí, to znamená, abychom nepodezírali Ústavní soud, že jsou to nějaká konzervativní rozhodnutí třeba ze začátku 90. let. Toto rozhodnutí je rozhodnutí pléna Ústavního soudu 2/20.

První věta k tomu dělení lidstva podle objektivní přírodní reality na muže a ženy a holt to jinak být nemůže, tak nás něco, někdo stvořilo. Na území České republiky se lidé dělí na ženy a muže. Toto chápání binární existence lidského druhu nemá původ ve vůli státu. Vsuvka, my jsme tady zákonodárci ve smyslu vůle veřejné moci, neboť veřejná moc pouze akceptovala tuto realitu. A pokračování té věty: Slova mají význam a pojmy muž a žena jsou samy o sobě dostatečně srozumitelné a u většiny jedinců rozřazení do těchto dvou kategorií, k němuž dochází ihned po narození, nezpůsobuje obtíže, protože opět vyplývá z té biologické objektivní přírodní reality světa, na kterém žijeme.

A ten druhý právní závěr, který jsem zdůraznil, při veškeré ohromné úctě k vnitřní subjektivní identifikaci každého jedince s tím, kým se cítí být, ale že to není podstatné pro zásahy do právního řádu České republiky. Citace z téhož rozhodnutí pléna Ústavního soudu 2/20. Naopak informace o tom, s jakým pohlavím se jednotlivec vnitřně identifikuje, je z hlediska uvedených příkladů v zásadě bezvýznamná a odlišné zacházení s lidmi podle této charakteristiky by postrádalo objektivní a rozumné důvody, které k odlišnému zacházení ústavní pořádek vyžaduje.

V průběhu řízení nebylo Ústavnímu soudu předloženo logické vysvětlení toho, k čemu by mělo sloužit dělení lidí na ty, kteří se identifikují jako muž a na ty, kteří se identifikují jako žena. Takové kategorie nemají původ v právní ani společenské realitě.

Druhé rozhodnutí Ústavního soudu, které tady chci zmínit a snažím se jít od obecnějších věcí, ale souvisejících s dnes projednávanou materií, je to, že v českém právním řádu neexistuje žádné základní právo na sňatek, neexistuje žádné základní právo na osvojení dětí. Chápání rodiny v biologickém smyslu, znovu tento nález za chviličku budu citovat, opakuje stejně jako plenární nález 2/20 a to rozhodnutí, které teď zmíním, zmíním i proto, že Ústavní soud vlastně v tom rozhodnutí vyslal apel k nám, zákonodárcům, abychom neerodovali tradiční rodinu jako stabilizující prvek společnosti. Opět přesně odcituji slova Ústavního soudu, tak, aby to nebylo jakkoli modifikováno mnou samotným.

Bod 35 plenárního nálezu Ústavního soudu 7/15, tento nález je z roku 2016, to znamená, zase to není nějaká dřevní judikaturní historie. Ústavní soud vychází především ze skutečnosti, že neexistuje základní právo na osvojení dítěte, a to ani na ústavní úrovni ani na úrovni mezinárodních závazků České republiky. Další věta: Není totiž dáno ani základní právo na uzavření sňatku, respektive registrovaného partnerství. Zvláštní ochrana je totiž zaručena toliko rodičovství a rodině, chápáno rodině v tom tradičním smyslu z pohledu reprodukce dětí.

To, že rodina je Ústavním soudem takto chápána, tak citace z bodu 36 tohoto plenárního nálezu 7/15 postačuje proto konstatovat, že pojem rodina chápe Ústavní soud primárně nikoliv jako jakýsi umělý sociální konstrukt, to znamená, ty vztahy, láskyplné krásné vztahy, nýbrž především jako konstrukt biologický, založený na pokrevním příbuzenství osob, které spolu žijí, případně jako vztah nepříbuzenský, který vztah biologický napodobuje, to je osvojení. A opravdu k tomu, že Ústavní soud vlastně vyslal apel k zákonodárcům na to, abychom nepřispívali k erozi tradiční rodiny, ta věta možná z těch všech závěrů, které se vám dnes tady snažím říct, je pro mě úplně nejpodstatnější.

Na straně druhé však Ústavní soud zdůrazňuje, že nespatřuje sebemenší rozumný důvod, pro který by on sám měl k erozi tradičního pojetí a její funkce jakkoli aktivně přispívat. Jak totiž píše sociolog Ivo Možný, rodina se mění, ale vždy je stabilizujícím prvkem společnosti.

A nebojte, už se blížím ke konci. Třetí z judikátů Ústavního soudu, který dnes chci v dnešní debatě připomenout, je opět relativně nové rozhodnutí. Je to rozhodnutí pléna Ústavního soudu 6/20 toto rozhodnutí, tady bude jenom jedna citace, jím chci ukázat, že Ústavní soud České republiky postupuje plně v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva a závěry, které jsem říkal, že vyplývají z judikatury Evropského soudu pro lidská práva, to znamená, neexistuje ani na evropské mezinárodní úrovni žádné právo na manželství osob stejného pohlaví a členské státy požívají volnosti v tom, jak definují obsah, jakými právy a povinnostmi naplní obsah manželství a případný obsah jakéhokoliv alternativního institutu podobného manželství určeného pro osoby stejného pohlaví, tak přihlášení se k té judikatuře Evropského soudu pro lidská práva proběhlo i na úrovni českého Ústavního soudu.

Citace z bodu 12 plenárního nálezu Ústavního soudu 6/20. Podrobí-li se relevantní judikatura ESLP patřičnému rozboru, nelze jen ve shodě s většinou konstatovat, že neexistuje žádné obecné právo stát se rodičem nebo počít dítě, že právo stát se rodičem nelze dovodit ani z článku 8 ani z článku 12 Úmluvy a že z Úmluvy nelze dovodit ani žádné obecné právo na to, stát se osvojitelem a nelze tedy dovozovat žádnou povinnost státu umožnit přístup k osvojení.

Skončil jsem, pro někoho možná třeba s právně nudnými citacemi Ústavního soudu. Konstatoval jsem, jaká je teď právní úprava mezinárodní, která váže Českou republiku v oblasti základních lidských práv, jaká je česká judikatura ústavní v oblasti práv v kontextu věci, kterou dnes probíráme. A asi bych byl špatný právník, kdybych se nepokusil navrhnout, co s tím do budoucna. Takže jak v právu do budoucna. A tady navážu na jednoho z předřečníků, na slova zpravodaje kolegy Aleše Dufka, prostřednictvím paní předsedající. Já si teď dovolím být věcně kritický k našim kolegům zákonodárcům, není to takové to hraní si na generála po bitvě, ono se těžko posuzují historické skutečnosti, které proběhly, včetně zákonodárných, když jsme nebyli jejich přímými aktéry, nicméně si myslím, že na tu dnešní situaci bylo zaděláno přijetím českého zákona o registrovaném partnerství. Proč? Ten zákon a to i já, byť jsem dnes proti návrhu v uvozovkách nazývaného manželstvím pro všechny, tak zeptáte-li se mě na to, jestli je česká právní úprava registrovaného partnerství nastavena správně, tak vám řeknu, že správně nastavena není a měla by být podle mého názoru mnohem lépe nastavena ve třech základních rovinách.

Za prvé, a někdy to ukazuje, jak jsou slova důležitá, podle mého názoru ten pojem registrované partnerství, který byl zákonem z roku 2006 zvolen, je absolutně nevhodný pro láskyplné vztahy dvou osob. Ten pojem prostě je technicistní, asi technicistní je to nejlepší slovo, není libozvučný a myslím si, že pro láskyplný vztah dvou osob opravdu nebyl zvolen dobře. Jestli to bylo vědomě nebo nevědomě, do hlav tehdejších zákonodárců nevidím. Takže ten pojem registrované partnerství nebo označení tohoto svazku tímto pojmem je podle mě první chybná rovina té současné české právní úpravy.

Druhá rovina, a ona pro dva lidi, kteří k sobě mají láskyplný vztah, tak může být velmi citlivá, je vlastně ta rovina procesu uzavření. Proces uzavření manželství a proces uzavření registrovaného partnerství není totožný. Dobře víte, že registrované partnerství má tu matriční úpravu, pořád ještě platnou a účinnou pouze na těch čtrnácti matričních krajských úřadech. Tak tady vlastně je mi hrozně líto, že ti zákonodárci přistoupili k registrovanému partnerství nebo k tomu svazku, ten pojem je podle mě také špatně, k tomu svazu dvou osob a k procesu jeho uzavření z pohledu toho, většina z nás asi někdy působila v roli ať už starostů, radních nebo i zastupitelů, kteří oddávali, já také oddávám, myslím, že si to všichni společně s těmi lidmi v obřadních síních nebo na jiných místech užíváme a rozdíl mezi uzavřením manželství a rozdíl mezi uzavřením registrovaného partnerství z pohledu slavnostnosti toho, co v prvku té láskyplnosti je podle mě také velmi podstatný.

No a vlastně na třetím místě teprve říkám práva a tam naprosto souhlasím s důvodovou zprávou. To nebudu popírat. Podle mého názoru ji její předkladatel zpracoval velmi dobře. Důvodová zpráva obsahuje vlastně rozdílovou tabulku a ohromné množství a pro mě vlastně nepochopitelně ohromné množství soukromoprávních práv, přístupy k informacím, sdílení informací, společné jmění nebo spoluvlastnictví namísto společného jmění a tak dále a tak dále, tak ohromné množství soukromých práv, konkrétních práv a povinností. Registrované partnerství, možná ti, kdo se v té právní problematice nepohybují, tak nabíhají třeba na laciné linky, když se říká, že je to totéž, tak já, byť nejsem pro návrh, tak uznávám, že v rozsahu práv a povinností manželství a registrované partnerství zdaleka není totéž a rozsah těch rozdílů je opravdu nedůvodný a ohromný.

A tím se dostávám k úplnému závěru mého vystoupení. Můžu jenom vyslat prosbu směrem k navrhovatelům zákona.

Pokud navrhovatelé zákona myslí vážně slova o vstřícnosti, slova o naslouchání, slova o respektu, tak já tady vlastně - první byl - já tu debatu se snažím poslouchat celou i tu včerejší část, tak pokud je tady vzájemný respekt, tak bychom měli asi hledat kompromis, protože vnímáme, že jak českou společnost, tak nás tady ve Sněmovně to téma názorově, věřím, že ne lidsky vzájemně, názorově rozděluje. Tak bychom měli hledat kompromis. A věřím, že z těch mých slov, proto jsem měl ten třetí blok, co s tím do budoucna, tak věřím, že třeba jsem nastínil to, kde bych já, ač budu hlasovat proti, tak kde bych já tu cestu ke kompromisu viděl a myslím, že ta cesta ke kompromisu není úplně malá. Nastínil jsme tři cesty k možnému kompromisu.

Děkuji vám mnohokrát za pozornost. (Potlesk v pravé části jednacího sálu, slabší potlesk v levé části jednacího sálu.)