Nedávno jsem vedl diskuzi s nejmenovanou paní doktorkou. Řeč se stočila i na pana prezidenta. Tato dáma kladně hodnotila práci, kterou Miloš Zeman pro Českou republiku dělá. Na můj dotaz, koho volila v posledních parlamentních volbách, odpověděla, že nevěděla koho a tedy volila Stranu zelených. „No vidíte“, reagoval jsem. „Sice souhlasíte s tím, co pan prezident pro náš stát dělá, ale sama ho nechcete podpořit“. Na její mírně nechápavý pohled jsem odpověděl: „Náš prezident nemá takřka žádné pravomoci. Aby se v této zemi něco změnilo, musí se upravit poměrně velká část zákonů a to lze jen v Parlamentu. Pan prezident nemá mezi současnými zákonodárci téměř žádné spojence. Dokážete si představit, co by asi následovalo, kdyby se například do Poslanecké sněmovny dostalo větší množství lidí ze stran, podporujících pana prezidenta?“  Paní doktorka přemýšlela jen chviličku a pak řekla: „Máte pravdu. Vidíte, toto mě vůbec nenapadlo“.

Bohužel, tuto jednoduchou souvislost si zřejmě neuvědomuje hodně lidí. Možná se ani nelze divit. Normální občan má dnes plnou hlavu starostí, aby se vůbec uživil a myšlenky o tom, co udělat, aby opravdu bylo líp, jsou upozaděny. A navíc jsou tady různé sdělovací prostředky, které velmi promyšlenou manipulací úvahy občanů „regulují“.

Nicméně pokud by si národ již 26 let stále dokola nevolil převážně ty samé strany, ale rozhodl se pro změnu, je docela možné, že by se už dávno lépe dýchalo a lidé by se zase začali o politiku zajímat. Možné je ale samozřejmě i to, že by se nezměnilo vůbec nic. Vše je totiž o lidech a všechno zlo si lidé dělají sami.

Jenže mít naději a snahu je vždycky lepší, než rezignovat. Nemyslíte?