Smutnou pravdou je, že učitelé jsou ve srovnání s platy jiných profesí s vysokoškolským vzděláním u nás nejhůře placeni ze všech zemí OECD. Naštěstí toto se ukřičet lží nedá. Pozitivní zprávou zase je, že dnes si žádný politik netroufne popřít, že požadavek na radikální růst platů učitelů, ale i celkově investic do vzdělávání je zcela na místě.
Pojďme zrekapitulovat, co se stalo s financováním škol v 2015 – 2017 a jak se rekonstruoval zdecimovaný rozpočet z předchozích let.
Především je třeba říci, že skutečně nikoliv snadno. Boj o peníze pro školy hodně připomínal boj samotného vojáka v poli, o který nikdo nestojí. Učitelé mají těžkou konkurenci: Jsou tady výdaje na důchody, jsou tady třeba platy zdravotních sester či policistů a také nesporně důležité výdaje na ctihodnou vědu (poznamenávám nikoliv vědce). Nejslušnější reakce z těch časů, která se dá zveřejnit je: „Tolik? Proboha, nestačilo by pět procent?"
Ne, nestačilo.
Školství je obrovské. Máme více než 150 000 učitelů a více než 1,5 milionu dětí – a to jenom ve veřejných školách. Ano, je jich hodně. Každá koruna jednomu jedinému učiteli, každý nový výdaj na jedno dítě se násobí obrovskými čísly. Ale nebrečí snad každý den politici nad demografickou křivkou a klesající porodností, nehorují populisté nad nepodporou pravé české rodiny děsíc se migrantů?
Přitom dávat peníze na školství se jim nechce. Takže asi ano, dětí více, ale ať si rodiče zaplatí ještě víc, než platí dnes. (Kolik jsem jen vyslechla pravdivých stesků rodičů, ať jim někdo vypráví, že je povinná školní docházka bezplatná…)
Kdyby to nebylo k pláči, je to k smíchu.
Ale pravda je jiná: Ve skutečnosti školám nikdo nikdy dát peníze nechtěl. Jinak by těžko vznikla „sekera" 100 miliard korun. Ano, o něco jsme ji v posledních třech rozpočtech snížili. Ale ještě pár desítek zbývá a co je kolem nich stále křiku.
Takže ano, v minulých čtyřech letech rostly platy učitelů. Jenže díky růstu platů ostatních profesí se v minulosti nahromaděný dluh stále zásadně nevyrovnal ani přes celou řadu učiněných kroků:
V letech 2015 až 2017 došlo k nákladnému „narovnání" platových tabulek učitelů. Ty byly zbořeny ministrem Dobešem „neblahé" paměti. Nemyslím, že ze špatného úmyslu. Já bych řekla, že to udělal ze zoufalství a tváří tvář naprostému nedostatku peněz to udělat musel. Vrátili jsme se k modelu, že s přibývajícími lety ve školství rostou platy férově, ne jednou skokem geparda a jednou žáby.
V roce 2015 byl zaveden nový tarifní stupeň pro učitele s praxí. To jsou ti, na které se v „kavárnách metropole" žehrá, že jsou úplně mimo. Ve skutečnosti učí většinu našich dětí a jsme na nich zcela závislí. V roce 2016 byly posíleny finance na ohodnocení asistentů pedagoga ve školách o 500 mil Kč.
V roce 2016 byl zaveden nový tarifní stupeň již po dvou letech pro začínající učitele. To byla naprostá nutnost. Čeká nás generační obměna učitelů a měli jsme proto podobné kroky dělat již dávno.
V září 2016 se snížilo a plně zafinancovalo (o čemž se v letech předchozích mohlo jen snít) snížení přímé pedagogické činnosti ředitelů malotřídek a mateřských škol.
Současně v letech 2015 – 2017 došlo k nevídanému. Ministerstvo školství dostalo od ministerstva financí všechny peníze, které podle práva mělo školství dostat skutečné počty dětí ve školách. Takže proběhla tak zvaná úhrada výkonů navíc. Došlo k zaplacení reálného počtu dětí, což bylo důležité hlavně vzhledem k rekordním počtům dětí v ZŠ a MŠ (rekordní ve srovnání s předchozím obdobím). O zaplacení skutečných výkonů se školství v dřívějších letech mohlo jen zdát a byl to jeden z důvodů vzniku obrovského kumulovaného dluhu ke školám. Jen z tohoto jediného důvodu činil minimálně jednu miliardu korun ročně.
Proběhlo také konečně zvyšování mezd nepedagogických pracovníků ve školství. Vzrostly tarify neučitelů a osamostatnila se jejich tarifní tabulka.
Proč ten důraz na růst tarifní složky platu učitelů a tarifní složky neučitelů? Nejde o to, že by nadtarifní složky (osobní příplatek a odměna) nebyly třeba, ale došli jsme k tomu, že nejprve se podstřelené tarify ve školách musí srovnat se zdravotními sestrami a policisty. A že se musí navýšit peníze na složky příplatků a odměn jako poměr ke zvýšeným tarifům. Jinak by se opakoval starý scénář přendávání stále stejných peněz z kapsy jedné (příplatky) do kapsy druhé (tarify).
Na podzim 2016 zveřejnilo ministerstvo plán na opakované zvyšování platů učitelů s cílem dosáhnout 130 procent průměrné mzdy v roce 2020. Plán byl promítnut do střednědobého výhledu rozpočtu.
V prosinci 2016 bylo prosazeno usnesení sněmovny podporujícího tento plán.
V lednu 2017 se podařilo prosazení nekompromisního požadavku růstu platů učitelů v tarifech a na jaře 2017 proběhla příprava ministerstva školství na včasné odeslání financí školám na zvýšení mezd neučitelů od července 2017.
V dubnu 2017 schváleno k návrhu ministerstva školství usnesení vlády zavazující ministra financí provést plán opakovaného růstu rozpočtu škol.
V květnu 2017 schváleno usnesení vlády garantující dostatek financí do konce roku pro personální požadavky škol – školní psychologové, speciální pedagogové, asistenti pedagoga.
V červnu 2017 došlo k opakovanému potvrzení dohody s ministrem financí na plném krytí nárůstu mezd neučitelů ve školách od 1. 7. 2017 a na řádném odeslání peněz školám.
V listopadu 2017 došlo k 15 procentnímu růstu platů učitelů.
V prosinci 2017 bylo znovu prosazeno usnesení sněmovny podporujícího plán na opakované zvyšování platů učitelů s cílem dosáhnout 130 procent průměrné mzdy v roce 2020 a promítnutí do střednědobého výhledu rozpočtu, a doporučující vládě zvýšení tarifů učitelů o 15 procent již od 1. 9. 2018. Navíc usnesení sněmovny pamatuje také na růst mez neučitelů ve školách nejméně o 10 procent a také růst mezd vysokoškolských pedagogů.
Příště bych ráda rekapitulovala kroky pro financování společného vzdělávání a podpůrných opatření ve školách nebo pro financování mateřských škol. A shrnu také to, co se udělalo pro podporu úspěšné mezigenerační výměny učitelek a učitelů, která nás čeká.
