Donedávna si děti stejně jako za starých časů společně hrály a společně žily ve vesnici nebo ve stejné ulici ve městě. Znaly se, a ony i rodiče úplně přirozeně chápali, že když spolu žijí a hrají si, budou se také společně učit.
Když jsem chodila do školy – samozřejmě hluboko před rokem 1989 – za tak zvaného komunismu, tak to probíhalo přesně tak. Ve třídě jsme na sebe narazily děti nadané, méně nadané, ale i kluk po mozkové obrně se stroječkem od hlavy až k patě (později nosil jen speciální boty). Byl tam i spolužák, který přijímal úkoly zásadně pod klavírem, než se aklimatizoval. Taky Romku spolužačku jsme měli, stejně jako holčičky s výchovnými problémy. Ale všichni jsme byli a dosud jsme kamarádi. A máme se rádi – koneckonců jsme z jedné čtvrti.
Co naše paní učitelka? Sesadila nás do lavic tak, aby ti lepší těm slabším pomáhali. Taky některé z nás doučovala nebo naopak připravovala na matematickou, dějepisnou nebo jazykovou olympiádu. „Museli jste mi pomoci, jinak bych to nezvládla," odpověděla mi nedávno na vyřčenou otázku, a usmála se.
A kupodivu: bez selekce i bez podpůrných opatřeních, dokonce i bez speciálních škol, se z nás stali i díky naší paní učitelce více či méně úspěšní lidé.
Ptám se, jak dopadnou ti žáci, kteří se možná kvůli současné politické hysterii vůči démonizovanému slovu inkluze budou učit selektivně, odděleně, snad i segregovaně. Podle nápadů některých politiků si nyní škola bude své žáky schvalovat, a když výběrem neprojdou, půjdou s rodiči o školu dál. Nebo možná žádnou nenajdou.
Odmítnutím inkluze – společného vzdělávání v místě bydliště a rovné šance dětí na vzdělání (což je skutečný, nedémonizovaný výklad termínu inkluze), omezujeme nejen právo na vzdělání. Bereme rodičům a dětem svobodu volby. Svobodu vybrat si vzdělávací cestu a také školu, včetně té, v jejímž dosahu bydlí.
Nejsmutnější je, že ona tolik pomlouvaná novela školského zákona z rukou ministra Chládka a s podpisem prezidenta Zemana neudělala nic jiného, než že zavedla systém financování potřeb dětí v běžných i speciálních třídách. Důležité měly být vzdělávací potřeby žáků, a nebylo podstatné, zda je uspokojí škola ta, anebo ona. Novela měla navíc zabránit diagnostikování a nálepkování dětí.
Výsledkem je nálepkování dětí ještě větší. Tak, jak je to vždy, když zvítězí bezduché politikaření místo poctivé ochoty řešit desítky let staré nánosy problémů našich škol.
Na posledním třídním srazu v minulém roce mí spolužáci – nyní samozřejmě dospělí lidé – hromadně ukázali prstem na spolužáka, co přijímal úkoly pod klavírem: „Ty, ty jsi byl ADHD". Jenže do roku 2016 jsme byli v klidu a nic jsme nevěděli. Teď už díky odpůrcům inkluze víme, že to prý není normální – učit se společně.
Kateřina Valachová
