Vzhledem ke kampani, jakou vedla proti této myšlence například ODS (ale nebyla vůbec samotná), to považuji za neuvěřitelný úspěch a také ukázku toho, kam chce drtivá většina občanů našeho státu směřovat české školství. Je to silné a kvalitní veřejné školství dostupné pro všechny. Podle mého se jasně ukazuje jedna věc: zcela rozhodující většina si je vědoma toho, že veřejné školství je základním pilířem vzdělání v naší zemi a jakkoliv někdy znějí „argumenty" oponentů zajímavě (vyšší kvalita, přidat na platu jenom nejlepším učitelům, neomezený vznik dalších a dalších soukromých škol), ve skutečnosti jsou to vize elitářské a směřované jenom na kapsy těch nejbohatších lidí.
Autoři různých petic by si měli všimnout také dalších dat z výzkumu (provedlo ho CVVM, tedy pracoviště Akademie věd). Například myšlenku, aby mateřské školy vytvořily místo pro každé dítě starší dvou let, podporuje 66 procent dotázaných. Jenom připomenu, že to není žádná povinnost dávat děti do mateřské školy od dvou let (jak o tom snili kdysi komunisté), je to jenom právo na umístění. Ostatně podobnou podporu má myšlenka, aby bylo celé předškolní vzdělávání od oněch dvou let zadarmo, což je zatím spíše sen, ale pojďme za ním v těch dalších čtyřech letech.
Jaká témata mají ještě nadpoloviční podporu obyvatel? Především zákaz praxe, kdy jsou učitelům přerušovány na prázdniny jejich pracovní smlouvy. Ano, to je skutečně hanebné – jakkoliv k tomu byly v minulosti ředitelé většinou prostě donuceni okolnostmi a tím, že je k tomu stát nutil svou rozpočtovou politikou. V poslední době se podařilo tuto praktiku výrazně omezit a výzkum ukazuje, že veřejnost dává politikům silný mandát v tom, aby podobně pokračovali dál. A co mne potěšilo, tak silnou nadpoloviční podporu (55 procent) mají i jednotné přijímací testy na maturitní obory, tedy především na střední školy. Ukazuje se tak, že veřejnost chápe potřebu školství také „měřit", tedy porovnat na „vstupech" a „výstupech" kvalitu vzdělávacího procesu.
A pak zde jsou témata, u kterých je podpora veřejnosti velmi nízká a o kterých je čas vést další diskusi – buď občanům dokázat, že mají smysl, nebo hledat jiná řešení a jiné postupy.
Velmi, skutečně velmi malou podporu má povinná maturita z matematiky. Rozhodně pro je pouhých 11 procent a spíše pro 18 procent dotázaných. Spíše proti a rozhodně proti pak vždy přes 30 procent lidí, dohromady 63 procent.
Neodpustím si zlomyslnou poznámku, že přesně u tohoto tématu byla před volbami silná kladná shoda napříč politickým spektrem – jak vidno, veřejnost to nepřesvědčilo. Nicméně nízká podpora občanů je vážný problém a je třeba se k této otázce vrátit a daleko více o ni mluvit. Podle mého se za tím skrývají velmi hluboké důvody, které je nutné skutečně dobře analyzovat.
První jsou zkušenosti minulých generací s výukou matematiky. Řekněme si to takto: učivo mnohdy obsahuje věci, které 99 lidí ze sta nikdy ve své praxi nepotřebovalo. Proti tomu ale stojí dobré argumenty. Například ten, že matematika není jenom matematika, ale také „výcvik" logického, exaktního myšlení, analýzy problému, pečlivosti, soustavnosti. Tedy, že smysl mají i dovednosti, které pak nejsou běžně potřebné.
Druhým důvodem je nesporně oprávněný pocit mnoha lidí, že kvůli nutnosti probrat integrály řada žáků a studentů nezvládne obyčejnou trojčlenku či procenta, čili něco, co v životě potřebuje v podstatě každý. Tedy že při honbě za kvantitou látky chybí prostor pro kvalitu budování elementárních základů. (A něco na tom je, protože až příliš absolventů má problém s rozlišením mezi „růstem o tři procenta" a „růstem o tři procentní body".)
Všimněme si, že u obou těchto důvodů jde spíše o obsah učiva a důraz na jeho složky, nikoliv o samotný princip matematiky jako povinného maturitního předmětu.
Třetí důvod je nejhlubší. Maturita se stala „normou" a podmínkou pro výkon řady povolání, kde jsou podstatnější spíše důkladné znalosti vlastního řemesla. Již celkem dávno se stalo cosi, co bychom mohli nazvat nastavením „formálních podmínek" vzdělání a skutečně je otázkou, zda by v řadě oborů nebylo lepší nynější pojetí maturity nahradit jiným typem zkoušky a získáním certifikátu odbornosti. Což je ale téma základní reformy celého pojetí středního vzdělávání.
Samozřejmě – naprosto elementárním úkolem zůstává získání dostatečných prostředků pro školství z rozpočtu, aby se nevrátila dlouholetá praxe školám brát a jiným dávat. Ale je jasné, že jakkoliv jsou nutné další miliardy do systému, pro získání skutečné podpory veřejnosti bude potřebné některá témata znovu definovat a otevřít.
Kateřina Valachová
