A měla jsem pravdu.
Bohužel. Vůbec z toho nejsem šťastná.
Teď pět stovek ředitelek z mateřských škol píše ministru Robertu Plagovi, že stát zanedbává školky, nezlepšuje podmínky, neřeší situaci. A přitom mateřské školy se rok co rok starají o zhruba 45 tisíc dětí, kterým byly v září na začátku školního roku dva, ale ještě ne tři.
Celkem logicky tato zařízení očekávají, že když díky jejich službám může jít 45 tisíc maminek o rok dříve do práce, platit daně, pojistné a tak dále, tak by tato služba měla být oceněna pozorností a tím, že stát bude řešit, co zanedbal. Mají samozřejmě pravdu. Už proto, že zlepšování předškolní výchovy je snad i prioritou tohoto státu. A hlavně je dobré pro naše děti, to by snad v celé té politické omáčce nemělo zaniknout… Protože i to je pravda.
Jenže: Na co je člověku pravda, že?
Když se jednalo o povinnosti obcí (a přeneseně státu) zajistit potřebné kapacity pro děti dvouleté a starší, měla jsem také pravdu. A co mi to bylo tváří tvář přívalu emocí platné?
Ta situace tehdy stála takto:
Na jedné straně byla poptávka mladých rodin a maminek, aby bylo možné umístit děti do školky od dvou let. Rodiny třeba potřebují druhou výplatu a o nějaké svobodě, že zůstanou s dítětem doma, se jim může jen zdát. Poznamenám, že takové ženy mi píší nejvíce. Řada žen zase v mnoha oblastech nemůže ve své praxi zanedbat delší časové období.
Popravdě těch důvodů takové potřeby je řada. A nic nám do nich není.
Čímž rovnou odpovídám všem těm chytrolínům, kteří porůznu hlásají, že zodpovědná matka má být s dítětem doma do tří, pěti, sedmi a kdo ví kolika let. Nikdy jsem nechápala tu drzost, se kterou chtějí ostatním nařizovat, co je správné, jak se mají chovat a co mají dělat.
Na okraj: Když mluvím s učitelkami i ředitelkami mateřských škol, mají ostatně právě pro pracující maminky plné pochopeni a snaží se jim vycházet vstříc. Pokud jim někdo leží v žaludku, tak to jsou maminky, které své děti do školky jenom odkládají a jsou přitom doma…
Ale znovu. Nikdo z nás tu není od toho, aby ostatním kázal moudra, co má kdo dělat a jak si má zařídit svoje soukromí.
Vrátím se k oné situaci před několika lety.
Proti poptávce po místech ze strany mladých rodin stálo na straně druhé demagogické tažení konzervativců všech odrůd a jejich „matka má být doma s dítětem, jinak je odporná a zavrženíhodná“.
A mezi poptávkou a konzervativci zůstaly ředitelky a učitelky a jejich pochopitelný strach, že budou mít svoje zařízení plná dětí nedostatečně připravených na kolektiv, ale zato s plenami. A že je v tom „systém“, tedy obce a v důsledku stát ponechají samotné.
Poptávku maminek po možnosti umístit děti do mateřské školy nebo do nějakého podobného zařízení od dvou let věku naprosto respektuji. Chápu i důvody, které k tomu ženy tlačí. A chápala jsem i ředitelky – byly zvyklé, že se po nich pořád něco nového chce, ale nikdy jim nikdo nepomůže. Konzervativce, kteří nutí ostatní, aby se chovali podle jejich představ a povinně sdíleli ideál matky s pěti dětmi doma u plotny, která radostně chystá mužíčkovi teplou večeři, až se vrátí domů z práce a z posezení s přáteli, prostě chápat odmítám a respektovat je nemohu.
Tehdy konzervativci vyhráli, získali i nemalou podporu veřejného mínění. Už tenkrát při rušení tak zvané garance míst pro dvouleté a starší děti jsem ředitelkám říkala, ať počítají s tím, že s koncem garance „chcípne“ celý již rozeběhnutý plán na zlepšení situace mateřských škol. Protože tohle znám – jakmile stát nemá jasný termín, do kdy má něco udělat, neudělá to nikdy.
Já jsem garanci pro dvouleté podpořila a pomohla prosadit více než čtyři roky před tím, než od září 2020 měla nastat. Ty čtyři roky náskoku tam nebyly jen tak z náhody, nebo protože při schvalování právě pršelo, ale ty tam byly kvůli DOSTATKU ČASU NA INVESTICE A PŘÍPRAVU (!!!).
A teď do finále, blížíme se k pointě.
Teď se rozeběhla lidová šeptanda, že se chystá novela mojí dnes už celkem dávné vyhlášky, která byla součástí onoho plánu na vytvoření podmínek pro státní garanci míst ve školkách. Velmi jednoduše ta vyhláška říká, že se od 1. září 2020 musí snížit maximální počet dětí ve třídách, ve kterých jsou děti mladší tří let. Jak říkám, je to šeptanda. Jenže ukončení investičních programů na ministerstvu školství pro mateřské školy a malotřídky, který jsme v době mého úřadování na MŠMT zavedli a který fungoval (za potlesku starostů) skvěle, bylo původně také šeptanda…
Čili jsem poučena a mám tendenci věřit šeptandě. Neumím si totiž představit, že by vyhláška snižující počet dětí ve třídách vstoupila v platnost ve chvíli, kdy ministerstvo nehodlá investovat do mateřských škol a jejich kapacit. Snížení počtu dětí ve třídě v podstatě znamená za prvé bonus pro děti, totiž vyšší kvalitu, protože učitelka bude mít na každé jedno dítě více času. Jenže za druhé to také znamená snížení kapacity celého systému mateřských škol. Když nebude tento deficit díky usilovné investiční činnosti směřující ke zvyšování počtu tříd a mateřských školek včas vyrovnán, nastane strašlivý masakr.
Spousta dvouletých se do školek vůbec nedostane ani tam, kde kapacity zatím byly. A tam, kde již existoval problém s kapacitou (velká města, střední Čechy), bude obrovský problém s platnou garancí místa i pro tříleté a starší. Kdo by to odnesl nejvíce? Samozřejmě mladé rodiny. To je ale politicky háklivé. A tak budou dost možná zase, jako tradičně, obětovány ředitelky a učitelky mateřských škol a vyhláška „padne“.
Už úplně vidím, jak vystoupí pan ministr a bude říkat „Stejně, jako za všechno ostatní, tak i za tohle může Valachová a její vyhláška o snížení počtu dětí. Musíme tu vyhlášku zrušit!“
To, že řadu let se pro školky nic moc neudělalo, to nějak zmínit zapomene.
Ta moje prokletá křišťálová koule!
