Je to celá flotila profesí, zdravotními sestrami, učitelkami či pracovnicemi v sociálních službách počínaje (zajímavé, že jsou to většinou ženy, na které spoléháme) a konče úředníky na ministerstvech (tady si zase každý představí epizody seriálu „Jistě, pane ministře").

Celkově vzato stojím na straně zvýšení přímo základních platů o deset procent (a samozřejmě patnácti procent pro učitelky a učitele). Ale jak říká Švejk: „Spravedlnost musí bejt".

Jak je to tedy se spravedlností platů zaměstnanců státu (čili zaměstnanců nás všech)?

Jsou zde historicky vzniklé velké rozdíly v odměňování lidi. A zcela jistě to nejsou rozdíly, které by šly vysvětlit přijatelným způsobem.

Na jednu stranu můžeme postavit zdravotní sestřičky nebo lidi v sociálních službách (kteří jsou na tom ještě o poznání hůře). Na straně druhé jsou úředníci (pražské) centrální státní správy, což v daném případě znamená hlavně osazenstvo ministerstev.

Základní průměrný plat zdravotní sestřičky je necelých 24 tisíc korun (a necelých 30 tisíc s příplatky). Když to zjednodušíme, tak vzdělanostní podmínkou pro tuto práci je vysokoškolské vzdělaní. Jde o vysoce kvalifikovanou činnost (a to ani nemluvím o neuvěřitelné zodpovědnosti a psychické náročnosti), ke které patří soustavné další vzdělávání v oboru – bez něj není možné se v profesi udržet.

Průměrný plat ministerského úředníka je s odměnami a příplatky o více než deset tisíc korun vyšší. To znamená, že se blíží 40 tisícům korun. A jakkoliv si určitě řada lidí myslí, že by takovou práci zvládli „levou zadní", tak to samozřejmě také není pravda – i zde platí, že podmínkou je vysokoškolské pětileté vzdělání již na nižších vedoucích pozicích. Nepočítaje nemalé jazykové či bezpečnostní požadavky a tak dále.

Když to zjednoduším, tak z mého pohledu není naprosto diskuse o desetiprocentním růstu tarifního platu u sestřiček (přičemž nyní zdravotní sestry používám jako příklad a dodám, že dlouhodobě hanebně podceněné učitelky a učitelé mají dostat opakovaně slíbených patnáct procent a nepedagogičtí pracovníci ve školství deset).

Zároveň nemám pocit, že by současné platy na ministerstvech byly na tak nízké úrovni, abychom se museli bavit plošně o deseti procentech všude.

Na ministerstvech panuje totiž zvláštní stav.

Skutečné průměrné platy na kvalifikačně a vzdělanostně stejných pozicích trpí ministerstvo od ministerstva obrovskými rozdíly. Průměr na ministerstvu práce a sociálních věcí je aktuálně pod 30 tisíci korun, ale na ministerstvu pro místní rozvoj je to přes padesát tisíc korun. Stejná pozice z hlediska hierarchie, vzdělání a odpracovaných let na „bohatém" resortu obnáší mnohdy i o třetinu vyšší příjem než na resortu „chudém". Přitom jde o stejnou práci u stejného zaměstnavatele – státu. Ale některé úřady prostě mají to štěstí, že jsou obdařeny vyšší „politickou" vahou (typicky ministerstvo financí versus ministerstvo kultury) a v minulosti tak získaly pro platy v rozpočtu vyšší objemy peněz.

To jen pro příklad.

Požadavek na desetiprocentní růst pro státní zaměstnance je však určitě celkově správný. Ostatně část peněz se vrátí zpátky v daních a pojistném, část peněz bude utracena a to znamená pro stát vyšší výnos z daně z přidané hodnoty a spotřební daně. Zvýšení platů ve státním sektoru zvětší tlak na soukromý sektor a mzdy v něm. A to zase znamená vyšší příjmy na daních a pojištění. Neopominutelný je i fakt zvýšení platů žen (a tedy i jejich důchodů ve stáří). Jsou to právě ony, kdo zajišťují většinou zdravotní, sociální péči a také vzdělávání dětí. Jejich nízké příjmy kritizuje u piva kde kdo.

Takže když se řekne „bude to stát X miliard korun", je třeba také vnímat, že nemalý kus toho X se různými způsoby vrátí. Nejen finančně.

Každopádně bych viděla pro příští rok poněkud pečlivější postup, než jednoduché „deset procent všem". Měli bychom přestat přehlížet fakt, že není normální, aby úřednici ministerstev měli dramaticky vyšší platy, než ti, na které spoléháme u nemocničního lůžka nebo je potkávají naše děti za katedrou ve školách. Současně je nejvyšší čas odstranit zaběhnuté nespravedlnosti na ministerstvech a ukončit praxi „bohatých" a „chudých" rezortů.

To ale znamená jiný postup než „všem deset procent".

Jako občané si snad přejeme skutečně kvalitní zaměstnance, kteří pro nás a pro náš stát pracují. Kvalitu dostaneme jen při jejich spravedlivém ohodnoceni. Ať jde o památkáře, IT specialisty či daňové experty. Ostatně jen tak budou pracovat „pro nás" a neutečou nám jinam za vyšším výdělkem.

Připadá mi, že právě nyní je ta správná chvíle vnést do ohodnocení státních zaměstnanců logiku a řád.

Vyplatí se to.

Kateřina Valachová