Výbor pro bezpečnost se zaměřuje především na problematiku vnitřní a vnější bezpečnosti státu. Ať už se jedná o veřejný pořádek, kybernetickou a energetickou bezpečnost státu, nebo fungováním všech složek integrovaného záchranného systému. Výbor se také zabývá financováním bezpečnostních složek. Všechna tato témata jsou pro mě důležitá, ale v souvislosti s pandemií koronaviru bych rád vyzdvihnul téma připravenosti integrovaného záchranného systému.
Cílem státu by mělo být poskytnout armádě, policii, hasičům to nejlepší vybavení, aby mohli zajistit bezpečnost našich občanů a v případě armády obranu našeho státu, v rámci kolektivní obrany NATO. Pandemie covid-19 však ukázala, že je nutné se mnohem více systematicky zaměřit na bezpečnost dodávek klíčových produktů a technologií. Zejména na začátku pandemie covid-19 bylo zcela zřejmé, že v krizi se každý stát stará primárně o sebe a nemůže se spoléhat na dodávky ze zahraničí. Nemusím připomínat, že několik měsíců nebyly k dostání roušky a lidé si je šili doma a solidárně si je rozdávali. I já jsem se zapojil do nákupu a rozdávání roušek a dalších ochranných pomůcek, zejména pro seniory.
Česká republika si zatím nedefinovala klíčové produkty a technologie, které je třeba si zajistit z domácích zdrojů, ať už od státních podniků nebo soukromých subjektů. Toto je téma, které bych chtěl prosazovat v příštím volebním období. Jinými slovy mým cílem je lepší příprava naší země na možné krize, a to i ve spolupráci se soukromým sektorem. Stačí se nyní podívat také na to, co se děje v Afghánistánu. To sledujeme všichni v přímém přenosu a je možná i další eskalace v podobě migrační krize. Zde musím opět poděkovat za profesionalitu a nasazení naší armády. Evakuaci našich lidí zvládla na jedničku.
Co se týká dále bezpečnosti, velmi silné až osobní téma je pro mě také odškodnění obyvatel, kteří byli postiženi výbuchy muničních skladů ve Vrběticích. Jsem moc rád, že se po sedmi letech podařilo najít cestu, jak postižené odškodnit a tím jim také ukázat, že stát je tady pro ně.
Hovořil jste o nutnosti dodat našim ozbrojeným složkám co nejlepší výbavu, o negativních důsledcích uzavřených hranic a o nutnosti podpořit soběstačnost a zapojit soukromý sektor do krizového řízení. Jaký je v této souvislosti Váš názor na nedávný rozhovor Vašeho spolustraníka, pana poslance Růžičky, pro server Aktuálně, kde kritizuje Úřad pro ochranu hospodářské soutěže a také Českou zbrojovku za to, že „rozbíjí svým jednáním a námitkami zbrojní koncepci policie“?
V tomto případě se s názory pana kolegy Růžičky rozhodně nemohu ztotožnit. Tato nařčení mě osobně velmi mrzí, protože Česká zbrojovka působí v mém regionu, tedy ve Zlínském kraji, kde je dlouhodobě jedním z největších zaměstnavatelů. Navíc ji pokládám za velmi moderní a konkurenceschopnou firmu a to v globálním měřítku. Věřím, že panu poslanci Růžičkovi záleží na dodržování zákonů. Koneckonců společně zasedáme v instituci, která zákony tvoří a schvaluje. Oba jsme také členy výboru pro bezpečnost, kde se zabýváme také problematikou související s Policií České republiky. Jeho pohoršení nad tím, že se ke způsobu, jakým policie pro své elitní jednotky nakupuje zbraně, vyjádřil Úřad pro ochranu hospodářské soutěže, je pro mě velice zarážející.
Koncepce vyzbrojení policie nemůže být postavena na tom, že by obcházela zákon. Stejně tak nemůže být postavena na diskvalifikaci dalších dodavatelů, tím spíš z řad domácích výrobců. Bylo by to špatně i kvůli zajištění pro případy krizí, o čemž jsem hovořil před chvílí.
Jaký je Váš názor na rozhodnutí ÚOHS?
Čtu jej jednoduše: policie zbraně nakupuje bez řádné soutěže, čímž porušuje zákon. Nemám důvod o tomto stanovisku pochybovat. Na rozdíl od kolegy Růžičky nesouhlasím s tím, že jde „jen“ o dozbrojení, tedy vlastně dokupování již dávno vybraného a vysoutěženého zboží. Problém je v tom, že policie tímto způsobem „dokupuje“ zbraně víceméně od roku 2001. Ta přitom ve svých dokumentech sama připouští, že šlo o náhradu zbraní po uplynutí životnosti těch původních, nadto zbraněmi jiných typových označení a parametrů, například délky hlavně. Takže ve skutečnosti jde o rozsáhlé nákupy nové zbrojní výbavy v řádech stovek milionů korun, které jsou však uskutečňovány jako tzv. podlimitní zakázky, tedy bez otevřené soutěže.
Jak by měly ozbrojené složky postupovat, pokud si chtějí vybrat to, co chtějí a co považují za nejlepší?
Naprosto souhlasím s tím, že policie a ostatní složky státu si mají právo vybrat takovou výzbroj i výstroj, která jejich potřebám vyhovuje nejlépe. Musejí to ale dělat způsobem, který jim ukládá zákon. Není možné systematicky obcházet zákon. Třeba v případě, o kterém jsme hovořili výše, byly hned první nákupy očividně poddimenzovány, aby svým objemem „spadly“ do méně přísného režimu zakázek a každý další nákup mohl být pak prezentován jako „doplňkový“. Je těžké uvěřit, že by v roce 2001 policie netušila, kolik zbraní bude potřebovat napřesrok, o rok později a pak další rok znovu. Takovou nekompetenci nikdo u vedení bezpečnostních sborů nepředpokládá, i když ze způsobů „dozbrojování“ by to tak klidně mohlo vypadat.
Pan poslanec Růžička se vyjadřuje negativně i ke kvalitě zbraní z České zbrojovky.
Nevím, na základě čeho soudí, jaké má osobní zkušenosti, ale zpochybňování zbraní České zbrojovky není fér a jako zlínského patriota mě to velice mrzí. Zbraně z České zbrojovky používají desítky ozbrojených složek po celém světě, včetně členů NATO a EU. Používá je třeba elitní francouzská protiteroristická jednotka GIGN nebo mexická protidrogová jednotka. Jsou snad tyto jednotky hloupější než česká policie, že by si nakoupily špatné zboží? Česká zbrojovka musela obstát ve výběrových řízeních proti světové konkurenci, mezi kterou byl i Heckler & Koch, o které se můj kolega v rozhovoru také zmiňuje.
Přijde mi tedy zcela logické, že naše bezpečnostní sbory a ozbrojené síly budou chtít kupovat výrobky od našich domácích výrobců, zejména pokud jsou tak kvalitní a konkurenceschopné, jako je tomu v případě uherskobrodské zbrojovky.
Nedávno jsem měl shodou okolností možnost Českou zbrojovku opět navštívit a musím říct, že této firmě velmi fandím. Česká zbrojovka je tradiční český výrobce, zaměstnává české občany, řádně platí daně, investuje nemalé prostředky do vlastního výzkumu a vývoje, vytváří v naší zemi přidanou hodnotu. Není to tedy pouhá montovna. Také se angažuje se v rámci svého regionu, podporuje nejrůznější místní spolky a sdružení, kulturní a sportovní akce. Potěšilo mě, že například okamžitě zareagovala na řádění tornáda na Jižní Moravě a hned druhý den poslala milion korun na účet pomoci Jihomoravského kraje.
Ale zpět k tématu. Co považuji za klíčové je fakt, že Česká zbrojovka je schopna a připravena, stejně jako další podniky českého obranného průmyslu, plnit potřeby České republiky vyplývající z případného krizového stavu. Jak už jsem zmínil, pandemie nám jasně ukázala rizika spojená se závislostí na dodávkách ze zahraničí. Je proto nasnadě posilovat strategickou soběstačnost našeho státu, a to i podporou domácího obranného průmyslu. Pušku nebo pistoli si zkrátka na rozdíl od roušky doma neušijeme.
Pane poslanče, jaké jsou vaše priority v pro příští volební období?
Témat je mnoho, ale vždy budu v první řadě komunikovat s lidmi a odborníky vše, co budu chtít měnit. To považuji za velmi důležité, protože právě zpětná vazba mě může posunout a správně nasměrovat.
Jsou tři oblasti, kterým se dlouhodobě věnuji. První je bezpečnost. Máme za sebou řadu útoků na prvky tzv. kritické infrastruktury, ať už jde o vodovody, energetické zdroje a přenosovou soustavu či zdravotnická zařízení. Musíme pracovat na tom, aby právě zdroje a služby, důležité pro život občanů, byly zajištěné a bezpečné. Je potřeba zajišťovat ochranu míst, kde se pohybuje větší množství lidí, jako jsou nákupní centra. V tom nám mohou pomoci nejmodernější technologie. Lidé musí být zkrátka v bezpečí a je povinností každého politika právě o zdraví a bezpečí dbát. Jako důležitou vidím spolupráci s domácím průmyslem, protože u nás máme mnoho výborných firem na světové úrovni.
Dalším tématem je sociální oblast. Zde chci pokračovat s revizí všech sociálních dávek. Je mi hodně smutno, když vidím, že se pomoc nedostává lidem, kteří ji skutečně potřebují, a naopak je nemalá skupina občanů, která dokáže náš systém zneužít. S tím spojené je i měření a analýza a zde nám brání nedotažená digitalizace v sociální oblasti. Tady je třeba především přenastavení procesů na ministerstvu práce a sociálních věcí. V neposlední řadě chci podpořit zlepšení situace v ochraně ohrožených dětí, ale i dalších skupin jako jsou senioři či zdravotně postižení.
A nesmím zapomenout na dopravu. Je potřeba nastavit jasná pravidla pro všechny, kteří chtějí zasahovat do řízení o stavbách. Ano, mluvím o ekoteroristech, kteří mnohdy bez opodstatnění záměrně blokují výstavbu. Pro mě jde o D49 z Hulína na Slovensko a D55 z Otrokovic do Břeclavi. Města, obce, a hlavně jejich obyvatelé potřebují kvalitní silniční síť, aby mohli lépe, zdravěji a bezpečněji žít. A to se projeví pozitivně i v ekonomické rovině.