O to více mě překvapují reakce některých neziskových organizací, zejména Institutu pro sociální inkluzi. Tento think-tank ve svém rozhovoru pro časopis Respekt mimo jiné uvedl, že kontrolami kvality bydlení a následným případným odebráním příspěvku se situace rodin zhorší.
Já mám naopak za to, že jsou kontroly potřebné! Není totiž možné nechat rodinu s dětmi bydlet v bytě, kde neteče voda nebo nefunguje vytápění. Navíc odmítám, aby majiteli tohoto bytu byl poskytován prostřednictvím doplatku na bydlení příspěvek ze státní rozpočtu. Stát touto praxí totiž financuje obchodníky s chudobou a lidským neštěstím.
Náš návrh naopak umožní, aby dávka poskytnuta pouze do bytu aktuálně vhodného pro bydlení. Tento pojem navrhovaný zákon zavádí pro účely hodnocení základních standardů pro bydlení. Bude se jednat zejména o přívod vody nebo o možnost vytápění. To by podle mého názoru měl splňovat každý byt obývaný nezletilými dětmi.
V případě, že byt nebude splňovat tato kritéria stanoví příslušná pobočka úřadu práce lhůtu pro jejich odstranění. Rodina tak bude mít dostatek času na vyjednávání s pronajímatelem nevyhovujícího bytu nebo na nalezení nového bydlení. Navíc úřad práce ihned kontaktuje sociální odbor příslušného úřadu práce, který rodině v této situaci pomůže.
Přístup institutu mě mrzí o to víc, že namísto, aby se zabýval aktuální praxí, kdy jsou rodiny nuceny přežívat v nevyhovujících prostorech, na které navíc doplácí stát, útočí na ty, kteří chtějí situaci řešit a zajistit dětem důstojné bydlení. Navíc účinnost úpravy tzv. standardů bydlení je navržena až od 1.7.2025, což je dle našeho názoru dostatečná doba na řešení aktuální situace. Toto novely však již odpůrci novely nezmiňují, což ve mně vyvolává otázku, zda chtějí rodinám, přežívajícím v nuzných podmínkách pomáhat nebo jen bojovat za finance v obchodu s chudobou.
Povinnost, vpustit pracovníka orgánu státní sociální správy k šetření, zda byt, na který stát poskytuje doplatek, ke kontrole standardů, rozhodně nevnímám jako šikanu. Každý dobrý hospodář musí dohlížet na to, zda je s jeho prostředky nakládáno minimálně v souladu s danými pravidly. Prostředky určené na tzv. sociální politiku totiž nepatří nikomu jinému, než občanům, kteří zde přispívají. Argument, že se rodina bude bát vpustit sociálního pracovníka mi přijde totálně lichá. Na jedné straně chce člověk pomoc od státu a na straně druhé se stydí vpustit pracovníka, proškoleného v oblasti terénní sociální práce ke kontrole?
Proč vadí institutu pro sociální inkluzi zavedení povinnosti dbát o povinnou školní docházku? Prostě proto, že chceme děti, ze kterých vyrostou nejen lidé platní pro společnost, ale lidé, které bude jejich budoucí profesní život naplňovat.
Je tak jasné, že Institut pro sociální inkluzi pouze hledá zástupné argumenty a chce za každou cenu kritizovat. Otázka je, v čí prospěch. Rodinám v nouzi tímto přístupem totiž nepomáhá a jejich děti si pouze bere do zajetí. To já osobně nemůžu připustit a proti podobným atakům budu vždy aktivně vystupovat.
Děti jsou a budou naše budoucnost a naší povinností je prostřednictvím státu konat vždy v jejich nejlepším zájmu.
