Jsem rád, že Senát v tomto smyslu naprosto většinově, průřezově napříč kluby, když se podíváte na to hlasování, pochopil, že zde dochází k popření skutečně principů právního státu. A přestože jsme tady na to mnozí opakovaně upozorňovali v průběhu všech tří čtení zde na půdě Poslanecké sněmovny, tak bohužel většina poslanců se rozhodla nesledovat věcný obsah, meritum té věci, ale podlehla hlasování, které bylo obchodem, jednoznačným obchodem s podporou vládě, státnímu rozpočtu atd.

Dovolte mi se teď ale vyjádřit k tomu, co tady opakovaně zaznívalo. A když to dneska opět pan kolega Grospič za předkladatele velmi detailně uváděl ve své vstupní řeči, když vidím, že na tabuli je přihlášený pan kolega Mašek, který se opakovaně věnuje tématu, jakým způsobem a jak špatně byly oceněny ty finanční náhrady, tak mi dovolte se k tomuto tématu vyjádřit podrobně, ať všichni víme, ať všichni víte, jakým způsobem k tomu ocenění původního církevního majetku došlo.

Ocenění původního církevního majetku bylo provedeno v roce 2007 na základě tehdejších podkladů. Tady myslím, že se shodujeme s tím, co zde zaznělo. Vycházelo se z tržní ceny majetku, která se blížila jeho skutečné hodnotě a představovala současnou, nebo tehdejší hodnotu majetku, který byl církvi v minulosti protiprávně odebrán a se kterým v důsledku toho nemohly nakládat a mít z něj užitky. Původní církevní majetek je charakteristický tím, že jeho rozmístění po území České republiky je prakticky rovnoměrné. Z toho důvodu byla zjištěna průměrná cena zemědělské půdy za celou Českou republiku ve výši 44,48 Kč za jeden metr čtvereční, podotýkám v cenách z roku 2007. Při výpočtu byly použity studie Výzkumného ústavu zemědělské ekonomiky a dále přehled cen stavebních pozemků v krajích České republiky z června 2007, který zpracoval inženýr Václav Dolanský z katedry oboru management a marketing fakulty strojní Českého vysokého učení technického v Praze. Podle studie Výzkumného ústavu zemědělské ekonomiky se tržní ceny zemědělské půdy pohybovaly ve velice širokém rozmezí od 5 do 500 Kč za jeden metr čtvereční v závislosti na výměře pozemku, jeho předpokládaném budoucím využití a lokalizaci. Podstatně nižší cena je vysledována u pozemků nad 10 hektarů mimo zástavbu a její okolí ve venkovských oblastech. Nejvyšší tržní ceny potom dosahují pozemky v okolí Prahy o výměře do 0,1 hektaru. Vysoká tržní hodnota byla zjištěna rovněž na Brněnsku. Zemědělskou půdou se rozumí půda, která byla zemědělská v roce 1948. Od roku 1948 však došlo k velkým změnám. Část tehdejší zemědělské půdy je dnes v intravilánech velkých měst, jako je Praha nebo Brno, kde je její cena mnohem vyšší než cena zemědělské půdy ve venkovských oblastech. Z toho důvodu je výsledná průměrná cena zemědělské půdy vyšší než běžně uváděné tržní ceny zemědělské půdy na venkově, kde se tato půda nejvíce prodává.

A teď mi dovolte se ještě vyjádřit k prověření toho výpočtu. Ověření výpočtu provedlo nejprve Ministerstvo kultury. Bylo zjištěno, že podle studie Výzkumného ústavu zemědělské ekonomiky průměrná hodnota sjednávaných cen v prodejích realizovaných v období 1993 až 2003 činí 37,72 Kč za jeden metr čtvereční. Extrapolace těchto průměrných cen metodou lineární regrese vedla v roce 2008 k odhadu průměrné ceny zemědělské půdy ve výši 54,58 Kč za jeden metr čtvereční. Tato cena byla vyšší než použitá cena - opakuji - 44,48 Kč. V roce 2008 zadala sněmovní komise prověření výpočtu společnosti Ernst and Young a tato společnost zkontrolovala vybrané položky v jednotlivých krajích a shledala, že použitý výpočet je oprávněný a racionální.

Ceny, které byly použity pro výpočet hodnoty původního církevního majetku, jsou často srovnávány s cenami, které byly použity pro účely restituce podle zákona o půdě. Takové srovnání je ale chybné, neboť zákon o půdě pracuje s odlišnou koncepcí. Zákon o půdě č. 229/1991 Sb. zásadně preferuje náhradu v naturální formě, finanční náhrada byla záležitostí okrajovou. Pouze v 10 % nebylo možné vydat původní nemovitost a z těchto 10 % pouze 7 % dostalo finanční náhradu. Finanční náhrada se tak poskytovala za relativně nevelké množství majetku a byla stanovena samostatně u každé jednotlivé položky. Jelikož v roce 1991 ještě neexistovaly tržní ceny zemědělské půdy, byly ceny stanoveny administrativně, a to podle cenového předpisu platného v době přijetí zákona o půdě. Jednalo se tehdy o vyhlášku Ministerstva financí č. 182/1988 Sb. ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. Zákon o majetkovém vyrovnání stanoví paušální finanční náhradu, tedy nebylo reálné ocenit všechny položky samostatně. Při počtu cca 110 000 položek by to představovalo značné finanční a časové náklady. Proto se při stanovení finanční náhrady vycházelo ze zjištěných průměrných tržních cen, které v současnosti, na rozdíl od roku 1991, nebo tehdy v tom roce 2008 existovaly. Cena lesní půdy včetně porostů byla stanovena na základě Zprávy o stavu lesa a lesního hospodářství České republiky, kterou vydalo Ministerstvo zemědělství.

Pokud by ocenění historického církevního majetku bylo určeno podle vyhlášky Ministerstva financí, jak jsem ji citoval, mohla by být finanční náhrada napadena u Ústavního soudu. Taková kompenzace by zjevně nesplňovala kritérium přiměřenosti a byla by výsledkem libovůle zákonodárce, který by stanovil cenovou hladinu zpětně o 21 let. Bylo by možno hovořit o nové křivdě na straně církví a náboženských společností ve smyslu tehdy už známé judikatury Ústavního soudu. Na rozdíl od zákona o půdě zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi předpokládá vydávání majetku pouze státem. Podle zákona o půdě přitom vydávaly i obce a všechny právnické osoby. Rovněž se neposkytují náhrady za znehodnocení majetku nebo živý a mrtvý inventář, který se podle zákona o půdě také poskytoval. A v neposlední řadě mohly fyzické osoby 20 let, dneska už téměř 30 let čerpat výnosy z majetku, který jim byl vydán podle zákona o půdě. A jenom zisky z bývalých církevních lesů za dobu 20 let se pohybovaly v řádu miliard českých korun. A tyto zisky, které samozřejmě plynuly státu, nikdo ani z církví a z náboženských společností nepožadoval.

To jsou tedy základní informace, které si nakonec můžete dohledat i na stránkách Ministerstva kultury a které zjevně dokazují, že občas to kouzlení s různými čísly, kouzlení s hranicí 25. února 1948, která nebyla prolomena, to jsme si tady také opakovaně říkali, kdy ten zákon byl sice schválen v roce 1947, nicméně jeho účinnost nastala až po 25. únoru 1948, že k ničemu takovému nedošlo. Čili tolik k tomu, co říkal za předkladatele pan poslanec Grospič a co tady možná ještě zazní, aby bylo zřejmé a jasné, jakým způsobem došlo k vyčíslení těch náhrad. Musíme si uvědomit, že se samozřejmě jednalo, a to tady také nikdy nikdo nezapíral, o politickou dohodu, protože nebylo možné dojít k přesnému stanovení, protože ten majetek prostě byl minulým komunistickým režimem často zlikvidován, zplundrován, nebo prostě už neexistoval a nebylo co oceňovat.

Dovolte mi nyní se vrátit ještě obecně k tomuto tisku a ke snaze, kterou tady vládní hnutí ANO se snaží zdanit něco, co bylo schváleno a na co byly také uzavřeny smlouvy. Mluví-li do církevních restitucí komunisté, tak mi dovolte toto přirovnat k situaci, jako kdyby do odškodnění obětí holokaustu měli mluvit nacisté. Já myslím, že to není daleko od naprosto relevantního srovnání, ta analogie tady skutečně taková je.

Církevní restituce nás provázejí prakticky celých 30 let od pádu komunistického režimu. Komunisté, kteří tento problém na přelomu 40. a 50. let minulého století způsobili, nyní opět vyvolali legislativní úpravy, které směřují ke zdanění náhrad a které je stát zákonem zavázán církvím za nevydaný majetek vyplácet. Musím také připomenout, že v 90. letech to byl současný prezident Miloš Zeman, který nabídl tehdejšímu pražskému arcibiskupovi kardinálu Miloslavu Vlkovi založení parlamentní komise, která by tento problém, který se tady dlouhodobě táhl, řešila. Při jednání o složení této komise přinesl tehdejší ministr kultury Pavel Dostál seznam, kdy v té komisi měli být i zástupci komunistické strany. To logicky ostatní přizvaní členové církví odmítli s tvrzením, že je to podobné jako kdyby o odškodnění obětí holocaustu měli rozhodovat nacisté.

Při nových nekonečných jednáních byly nakonec založeny komise dvě, jedna ministerská a druhá církevní. Byly určitou zástěrkou pro úmysl Ministerstva kultury kontrolovat zákonnou úpravou svobodu církví a schvalovat založení některých institucí, které církve podle Ústavy měly svobodu zakládat samy a udělovat jim právní subjektivitu. To bylo v rozporu s Ústavou. Sněmovna takový zákon ovšem odhlasovala, Senát ho odmítl, Sněmovna přehlasovala a prezident podepsal. Někteří senátoři podali tehdy k Ústavnímu soudu stížnost na protiústavnost určitých paragrafů zákona. Ústavní soud tehdy skutečně škrtl v zákoně čtyři protiústavní místa a podal důkladné kompetentní vysvětlení o náboženské svobodě. Zákon pak mohl zůstat v platnosti ve smyslu rozhodnutí Ústavního soudu.

Když komunističtí poslanci v roce 2013 tehdy iniciovali podání stížnosti k Ústavnímu soudu a žádali, aby zrušil restituční zákon 428/2012 Sb., tak soud tyto stížnosti odmítl a reagoval svým jasným prohlášením. Přesto někteří politici označují dodnes církevní restituce jako velký dar státu. A já bych si dovolil srovnat tyto výroky s výňatkem z tiskové zprávy Ústavního soudu z 3. června roku 2013, která následovala po tom už mnou zmiňovaném nálezu. Cituji: Ústavní soud následně přikročil k posouzení obecných a historizujících námitek navrhovatelů, totiž, že majetkový režim církví vylučuje, aby nyní mohlo dojít k obnovení jejich vlastnického práva, neboť církve nebyly a nemohly být v minulosti vlastníky původního majetku, případně jejich vlastnictví podléhalo veřejnoprávní regulaci. Ústavní soud velmi zevrubnou analýzou textů dobové doktríny a soudní judikatury naopak dospěl k závěru, že úvahy navrhovatelů jsou liché a že církevní subjekty měly zásadně plnou majetkovou způsobilost a byly subjektem vlastnického práva k jednotlivým věcem spadajícím do církevního majetku. Podobným rozborem pak Ústavní soud dospěl k závěru, že církevní majetek nebyl předmětem tzv. veřejného vlastnictví, jak tvrdili někteří navrhovatelé, resp, že byl tento majetek vyjmut z úpravy vlastnického práva dle obecného zákoníku občanského a svěřen církevním subjektům výlučně na základně veřejnoprávního titulu. Ústavní soud dokonce naopak z doktríny a judikatury soudu přijaté po roce 1948, např. stanovisko Generální prokuratury z 20. května 1954, dovodil, že rovněž v tomto období neměl církevní majetek veřejnoprávní povahu a byl naopak považován za majetek soukromý. V protikladu k socialistickému vlastnictví. Nikoliv za majetek státu. Ústavní soud dále připomněl, že ostatně jako k soukromému majetku přistupovala k majetku církví také judikatura soudu po roce 1989 včetně rozhodovací praxe samotného Ústavního soudu. Konec citace z tiskové zprávy.

Tady se nabízí otázka, jestli nám to něco nepřipomíná. Dneska se ten scénář pod taktovkou komunistické strany opakuje. Jediné to novum je, že dnes KSČM drží takříkajíc vládu hnutí ANO pod krkem. Ani snaha o zdanění náhrad za nevydaný majetek tedy není nic nového. A mimochodem i k tomuto se Ústavní soud již v minulosti vyjádřil ve svém tiskovém sdělení z roku 2013 takto. Opět cituji: Pokud jde o výše jednotlivých náhrad, které dle navrhovatelů neodpovídají rozsahu původního a nevydávaného majetku, Ústavní soud zdůraznil, že předmětem řízení nemůže být skutkové dokazování stran přesných výměr a jejich ocenění, neboť tyto skutečnosti nemají vazbu na ústavnost napadeného zákona. Při zvážení výše uvedených skutečností je zřejmé, že výměra původního majetku, z níž vycházela důvodová zpráva, a předchozí jednání mezi státem a církvemi, má-li být měřítkem racionality, resp. ústavnosti, nevykazuje znaky libovůle či omylu zákonodárce, nýbrž má rozumovou a přiměřenou vazbu na dostupné historické údaje. Ústavní soud pak neshledal neústavnost ani v právní úpravě smluv mezi státem a dotčenými církvemi.

Tady mi tedy dovolte připomenout dvě zásadní věci. Jednak Ústavní soud už v roce 2013 konstatoval, že uzavřené smlouvy mezi státem a náboženskými společnostmi a církvemi jsou v souladu s ústavním pořádkem, a zároveň, že i ta debata, která se tady vede dlouhodobě o tom, zda byl nebo nebyl předražen výpočet náhrad, tak Ústavní soud konstatoval, že nebyl a že vychází z racionality a nevykazuje znaky libovůle či omylu zákonodárce.

A ještě mi dovolte krátkou citaci z nálezu Ústavního soudu, který zamítl návrhy na zrušení tohoto restitučního zákona. Výše finanční náhrady, jak již bylo shora vysvětleno, nestojí a ani nemusí stát na ryze ekonomickém a matematickém základě. Toho by bylo ostatně obtížné dosáhnout i proto, že by pak měla např. zahrnovat i náhradu za užívání státem odňatých nemovitostí, a to za dobu od jejich odnětí, případně alespoň za dobu protiústavní nečinnosti zákonodárce. To je to, co jsem zmiňoval, že bychom se museli bavit o tom, jaké byly výnosy z toho majetku, z lesů, z půdy, z nemovitostí, kde se vůbec o žádných náhradách nehovoří. Právo na soukromý majetek a jeho ochranu naše Ústava stále ještě garantuje. To snad všichni potvrdíme. K tomu lze poznamenat, že zákonodárci jistě nemají svobodu navrhnout, co chtějí, ale neměli by to dělat pošlapáváním práva. Jinak užívají stejnou praxi jako totalitní komunistický režim v 50. letech.

Dámy a pánové, já věřím, že dokážeme všichni zvážit argumenty, které tady zazněly. To, co nakonec zaznělo i na půdě Senátu v situaci, kdy tady skutečně dochází nejenom k pošlapání principů právního státu, kdy tady byly uzavřeny smlouvy a ty smlouvy jsou v tuto chvíli jednostranně měněny. A připomínám, že nejenom, že tady zloděj křičí Zdaňte to, co jsme ukradli!, ale v případě Federace židovských obcí dochází vlastně k té krádeži dvakrát. Nejprve ten majetek sebrali nacisté za druhé světové války, pak komunisté a potřetí ho zdaní vláda ANO spolu s KSČM, ČSSD a SPD. Já věřím, že po té debatě a rozpravě, která bude ještě pokračovat, dojdeme skutečně k rozumnému a moudrému hlasování.

Děkuji za pozornost.