Děkuji za slovo. Vážený pane místopředsedo, vážená paní ministryně, vážený pane senátore, dámy a pánové, dovolte mi, abych se vyjádřil k návrhu zákona, který v tuto chvíli projednáváme, tedy o soudních tlumočnících.

Já nejsem expertem na tuto oblast, nejsem soudním tlumočníkem, ale byl jsem v této věci osloven odbornými složkami z jiného důvodu. Já jsem primátorem města, na jehož území je problém se soudními tlumočníky velmi aktuální. Tím, jak naše země ekonomicky prosperuje, dochází také k tomu, že v našem městě se soustřeďuje velké množství zaměstnanců, kteří hovoří jinými jazyky než češtinou - je to aktuálně 16 tisíc zaměstnanců - a s nimi je spojena často agenda, která vlastně vyžaduje přítomnost soudních tlumočníků. A zaznamenal jsem od složek na území města Plzně právě řadu stížností, ať už se týká policie, soudu, na to, jak obtížně dostupné jsou služby soudních tlumočníků v kontextu toho, jak naléhavé tyto potřeby jsou, a které se týkají, jak už tady zmiňovala paní poslankyně, také jazyků, které nejsou zcela běžné v našem prostředí, souvisí s tím, z jakých zemí, ať už to jsou členské státy Evropské unie, nebo i nečlenské země, pocházejí lidé, kteří mají potřebu tuto agendu řešit. Tak to jenom ke kontextu toho, jak jsem vlastně já byl v této záležitosti osloven.

Oslovili mě zástupci pracovní skupiny soudních tlumočníků, kdy příprava této legislativy - a to považuji za korektní říct - k níž se paní ministryně Benešová dostala až v průběhu času... Do této pracovní skupiny byli spojeni zástupci všech významných asociací, které v této oblasti působí, profesní organizace a asociace konferenčních tlumočníků, Česká komora tlumočníků znakového jazyka, European Legal Interpreters and Translators Association, Iniciativa za lepší zákon o soudních tlumočnících, Jednota tlumočníků a překladatelů a Komora soudních tlumočníků. Tato pracovní skupina měla podle informací, které jsem dostal, ambici velice aktivně se podílet na přípravě zákona o soudních tlumočnících a i tito zástupci velice vnímají to, že se stávající zákon, nemýlím-li se, v důvodové zprávě považuje za jeden vůbec z nejstarších účinných zákonů v naší legislativě - myslím, že pochází z roku 1967, kde řada jednotlivých ustanovení vůbec neodpovídá současné době. A i tato pracovní skupina vnímá jako naléhavé to, aby se legislativa v této věci upravila.

To, že vlastně došlo k tomuto kroku až, nemýlím-li se v roce 2016 nebo kdy tento zákon začal být připravován, je věc nějaká, nicméně zaznamenal jsem také stesky spočívající v tom, že odborná veřejnost nebyla dostatečně při přípravě této legislativy oslovena či spíše její připomínky nebyly dostatečně akceptovány. A z toho vlastně také vyplynula ta iniciativa směřující k nesouhlasu, v jaké výsledné podobě se teď po projednání v Poslanecké sněmovně, v Senátu, tento zákon k nám vrátil.

Já bych, dámy a pánové, zahájil jenom takovým stručným shrnutím, co k tomuto zákonu říkají experti z Ústavu translatologie Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, což je přední pracoviště v této oblasti, kde studují budoucí tlumočníci a překladatelé a také soudní tlumočníci a soudní překladatelé. Ústav translatologie považuje za důležité tři klíčové připomínky k této legislativě, a to:

Fakt, že zákon stanoví podmínky vzniku tlumočnického a překladatelského oprávnění, ale neupravuje další odborný růst tlumočníků nebo překladatelů, a to i přesto, že dle těchto expertů se odborné vzdělávání pro tlumočníky a překladatele považuje za zcela nezbytné a mělo by být v tomto zákoně zmíněno.

Druhá připomínka, velmi závažná, se týká možnosti odmítnout tlumočnický a překladatelský úkon. Tato možnost je v navrženém zákoně nepřiměřeně omezena, ze strany státu neexistuje garance stálého přísunu zakázek a většina tlumočníků nebo překladatelů tak zároveň vykonává jiné zaměstnání nebo samostatnou činnost. Novela neumožňuje odmítnout zaměstnanému tlumočníkovi nebo překladateli úkon, který má být proveden v jeho pracovní době. Závažné je také to, že tlumočník nemůže odmítnout úkon, na který se necítí odborně kompetentní.

A pak bych zmínil třetí připomínku odborníků z Ústavu translatologie Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, a to je maximální sazba pokut za přestupky. Maximální sazby pokut za přestupky jsou příliš vysoké jednak vzhledem k povaze přestupků - musím říct, že když jsem to, dámy a pánové, dovolím si přerušit své přednášení tohoto odborného stanoviska - když jsem si přečetl v tom zákoně, že je tam stanovena sankce do výše 250 tisíc korun, čtvrt miliónu korun za odmítnutí provedení tlumočnického nebo překladatelského úkonu, tak mě to šokovalo. Vůbec by mě nenapadlo, že něco takového vůbec je možné. V kontextu toho, kdybyste si přečetli návrh toho zákona, tak já to považuji za úplně neuvěřitelné, aniž by byla vlastně jakýmkoli způsobem reflektována komplikovaná situace těch, kteří tyto služby poskytují. Může se stát, že překladatel nebo tlumočník nemůže úkon provést z rodinných nebo pracovních důvodů, které však soud nevyhodnotí jako závažné, mimořádné nebo neočekávané, a dále vzhledem k tomu, že tlumočníci a překladatelé jsou fyzické osoby, z nichž jen malá část má výrazně nadprůměrné příjmy, tzn. naprostá neadekvátnost této sankce. Tak tolik tedy na úvod vyjádření Ústavu translatologie.

A nyní bych se dostal k přednesení komentáře, který právě definovala tato pracovní skupina soudních tlumočníků sestavená z těch zmiňovaných šesti profesních organizací, ve kterých se vlastně sdružili tlumočníci a překladatelé, kteří působí v České republice. Podle nich je návrh zákona o tlumočnících postaven tak, že se opírá o nesprávná vstupní východiska a podklady. Nezohledňuje primární rozdíl mezi znalci a tlumočníky a jejich profesní postavení. Tam navazuje na to, že návrh zákona o tlumočnících vlastně dle názoru těchto expertů v zásadě vychází či spíše kopíruje tzv. znalecký zákon. Tlumočníci a překladatelé jsou samostatnou profesí a odborností, která má jasné standardy, etické zásady, předpoklady kvalitního výkonu, nutné zázemí, hodnotící kritéria a je samostatným oborem vysokoškolského studia. Nic z toho v zákoně zmíněno není. Tito experti také poukazují na to, že tlumočník není v uvozovkách stroj, který jen mechanicky překlápí slova z jazyka do jazyka.

Tlumočník se musí orientovat v odlišných právních systémech různých zemí, netlumočí slova, ale musí pochopit a převést význam. V žádném případě neplatí, že tlumočník nemá přemýšlet a má tlumočit, co slyší. Zákon tedy musí reflektovat specifika právně tlumočnické a právně překladatelské činnosti, která vyžaduje více než pouhou jazykovou kompetenci. Jenom se také připomíná, že rozsah tlumočnických úkonů sahá od jednoduchých - typově rodné listy, až po překlady velmi složitých znaleckých posudků. Zákon nezohledňuje citlivost postavení tlumočníků, jeho velkou náročnost, odborné požadavky na průběžné celoživotní vzdělávání, s nímž souvisí i nutné náklady.

A nyní se dostávám k tomu, co bylo zmiňováno již v předchozím stanovisku Ústavu translatologie Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Podle návrhu zákona se na tlumočnický úkon kdykoli, v noci, o víkendu, v sociálně či eticky náročných podmínkách nahlíží jako na povinnost. Při odmítnutí pak návrh zákona počítá se sankcí. Oprávněnost či neoprávněnost důvodů pro odmítnutí však má posuzovat od stolu orgán veřejné moci, který si vyžádal tlumočnický úkon. Podle těchto expertů je tedy nepochopitelné, že předkladatel propojil legislativní osud obou zákonů a tlumočníky tak odsoudil fakticky k roli statistů, kteří musejí přijmout úpravu, která byla primárně vytvořena pro znalce.

Další připomínka se týká toho, že žádný jiný zákon v České republice tlumočnickou ani překladatelkou profesi neupravuje. Z tohoto důvodu způsob vypracování projednávaného návrhu, který připomínky odborných pracovišť opominul, širokou překladatelskou obec znepokojuje. Mnohé principy, které mají platit pro soudní tlumočníky, se také automaticky přenášejí dál na všechny překladatele.

Stížnosti na nekvalitní překlady jsou realitou, která kvalitní tlumočníky trápí, jelikož zhoršuje celkový obraz o profesi. Nedostatečnou kvalitu se však nepodaří vyřešit zpřísněním a rozšířením okruhu přestupků a drakonickou výší pokut. Tyto skutečnosti naopak kvalitní a spolehlivé tlumočníky odrazují od dodávání služby státu za ekonomicky nevýhodných podmínek; pod úrovní nákladovosti, při vědomí, že je na ně nahlíženo nikoli jako na dodavatele důležité služby, ale vlastně jakoby na potenciální pachatele.

Další připomínka se týká toho, že kvality lze dosáhnout pouze zapracováním požadavků na etiku výkonu profese, vzdělávání tlumočníků, nikoli pouhým zvyšováním rozsahu povinností, ale především uvedením v návrhu zcela opomenutých práv tlumočníků. A to především základního práva na seznámení se v dostatečném předstihu s tlumočeným tématem a podklady, práva na součinnost, práva odmítnout překlad aniž by tím tlumočníci riskovali postih ze strany úřadů.

Další blok těchto připomínek se týká toho, v čem je návrh zákona dle pracovní skupiny soudních tlumočníků neúměrně excesivní a represivní. Za prvé zpřísňuje a rozšiřuje už dnes neúměrně rozsáhlý výčet možných přestupků. Neúměrně zvyšuje pokuty pro tlumočníky, kteří jsou vždy fyzickými osobami, na rozdíl od znalecké činnosti, již mohou vykonávat též právnické osoby. Navržená výše pokut je přibližně, dámy a pánové, čtyřikrát vyšší než v sousedním Německu, a pokuty mají vlastně likvidační charakter. To už jsem tady demonstroval uvedením té sumy o maximální výši pokuty za odmítnutí tlumočnického úkonu ve výši 250 tisíc korun. Je důležité zmínit, že tlumočník je svými úkony naopak jedním z garantů základních lidských práv účastníků řízení - konkrétně práva rozumět a vyjádřit se, když nehovoří jazykem řízení. Je to tedy vlastně činnost, která má přímý vliv na rozhodování soudů a ta role tlumočníků je v tom naprosto zásadní.

Třetí bod této části se týká už toho, co zde zmiňovali kolegové poslanci z pirátské strany, a to je povinnost archivovat citlivé dokumenty. Já jsem v této části zaznamenal příslib paní poslankyně, paní profesorky Válkové, případně i paní ministryně, toho, že by se toho měla týkat připravovaná, chystaná, možná připravovaná novela tohoto zákona, bude-li schválen. Ale je to vlastně jenom jeden z aspektů celé této problematiky. Je zde vlastně uvedeno to, že celkem jednoduchý příměr, že lékař si karty pacientů také nesmí odnášet domů, zatímco tlumočník by měl překlady lékařské dokumentace doma archivovat.

Další bod se týká zavedení povinného pojištění pro všechny tlumočníky, byť se nerozlišuje míra pracovního vytížení jednotlivých tlumočníků, ať už z hlediska využitelnosti jednotlivých jazykových zaměření, či regionálního působení. Pro některé regiony a zejména méně využívané jazyky by náklady na pojištění mohly převyšovat výši příjmů z tlumočnické činnosti. To zde zmiňovala, co se týká těch menších jazyků, i paní poslankyně doktora Richterová, kde samozřejmě toto hraje svou roli. Další připomínka se týká faktu, že osobní údaje tlumočníků jsou komukoli veřejně dostupné.

Třetí blok tohoto odborného stanoviska se týká toho, co je uvedeno v důvodové zprávě, nebo co je předkladatelem deklarováno, ale co není naplněno. Zvýšení sazeb deklarované v důvodové zprávě vychází z mylné interpretace statistických údajů. Zvýšení dnešní sazby 100 až 350 korun na 200 až 450 korun za jednu normostranu překladu nebo hodinu tlumočení je označováno jako navýšení o 60 %, nicméně to neodpovídá realitě trhu, ve kterém se tlumočníci pohybují, a fakticky se jedná o zvýšení pouze o 25 %. Stávající velmi nízké sazby se nezměnily od 1. ledna 2003 - při předpokládaném nabytí účinnosti k 1. lednu 2021 by šlo tedy o dlouhých 18 let. Nedůstojnou výši odměn a dlouhodobé odmítání sazby zvýšit ji si tlumočníci vykládají jako příklad nerovného přístupu k profesi.

Předkladatel dále deklaruje - to je další připomínka v tomto bloku - že dojde k trojnásobně vyššímu zájmu o výkon činnosti poté, co nový návrh zavede princip nárokovosti jmenování po splnění formálních zákonných požadavků. Tlumočníci jsou však naopak přesvědčeni o devastačním účinku tohoto návrhu zákona. Platí, a předpokládám, že dámy, by to případně kolegyně mohly potvrdit, že zájem o tuto profesi již dnes není vysoký. To rozhodně mohu potvrdit já na základě svých zkušeností, resp. názorů, které slýchávám ve městě Plzni. A zejména se to netýká zájmu tlumočníků a překladatelů mladší generace. Zpřísnění represe a ukládání dalších a dalších povinností naopak vede k tomu, že tlumočníci a překladatelé a zejména ti, kteří překládají třeba z méně obvyklých jazyků, přestanou vykonávat svoji činnost, nebudou se o ni ucházet, protože to bude pro ně znamenat pouze administrativní zátěž a finanční ztráty. To také souvisí s tím, že je sice deklarován zájem o stabilizaci odvětví, což ale neodpovídá negativní odezvě, kterou tento chystaný zákon vyvolal u všech relevantních profesních odborných organizací. Už jsem to tady zmiňoval.

Předkladatel také deklaruje, že hlavním benefitem návrhu zákona je, že je moderní, přičemž ovšem není zřejmé, v čem tato modernost nakonec spočívá. Konec konců oproti zákonu z konce 60. let přináší také jednu nedůstojnou novinku, i to pro mě bylo velkým překvapením, v podobě klauzule o výtkách za drobné poklesky v chování tlumočníka. Citát zní tak, že Drobné poklesky v chování předseda krajského soudu tlumočníkovi písemně vytkne, písemná výtka se zaznamená jako neveřejný údaj do seznamu tlumočníků ani překladatelů. Údaje o uložené výtce se v seznamu tlumočníků a překladatelů vede po dobu tří let.

Dámy a pánové, a pánové, tolik tedy shrnutí toho, co říkají zástupci odborné obce k návrhu zákona o soudních tlumočnících a soudních překladatelích. Kombinuje se tedy zde to, co je stanovisko, nebo to, co jsou sdělení odborné obce lidí, kteří se v této problematice každodenně pohybují. Konec konců s tím, co já mám, jak už jsem zmínil v úvodu svého vystoupení, jako osobní zkušenost z našeho města, kde je velký nedostatek soudních tlumočníků a soudních překladatelů, komplikuje současnou situaci a i já jsem při seznámení s návrhem tohoto zákona nabyl dojmu, že tato právní úprava nezaručuje v žádné své části, že by mělo dojít k tomu, že by se zájem o vykonávání činnosti soudního tlumočníka a soudního překladatele zvýšil.

Jsem si samozřejmě, paní ministryně, vědom složitosti situace, kterou vy jste zmiňovala v úvodu svého vystoupení, tedy provázanosti těchto tří návrhů zákonů. Nicméně považoval jsem za svou povinnost z důvodů, které jsem zmiňoval, tady své připomínky přednést, a pokud bude tento zákon i ten, který následuje v dnešním projednávání Sněmovny nakonec schválen, tak věřím tomu, že tyto připomínky nezůstanou oslyšeny a že Ministerstvo spravedlnosti, předpokládám ve spolupráci se Sněmovnou, bude pracovat nejenom na tom, aby se odstranila ta část, která se týká povinnosti archivace, tak jak tady zaznělo, ale i novely některých dalších částí, které jsem zde popsal.

Děkuji za pozornost.