Vážený pane ministře, obracím se na vás v záležitosti vynucené rezignace ředitelky Památníku Lidice, Martiny Lehmannové. Vše začíná reportáží České televize, v níž historikové, kteří nejsou zaměstnanci Památníku, popsali příběh deportace židovské obyvatelky obce, která se odehrála v předvečer lidické tragédie, a to údajně na základě udání jedné lidické občanky. Než bych se pokoušel vše popsat, přečtu raději část dopisu paní Jaroslavy Skleničkové, dnes třiadevadesátileté pamětnice, který vám poslala.
Vážený pane ministře. Jsem poslední žijící lidická žena. Záleží mi na tom, jak jsou Lidice a historické události kolem nich prezentovány, záleží mi na hledání pravdy. Přes svůj věk spolupracuji s Památníkem. V Lidicích bydlím a dokud ještě žiji, chci ve jménu té historické pravdy pro Lidice pracovat.
Proto mě velmi znepokojila zpráva o (rezignaci?) ředitelky Památníku Lehmannové. Paní ředitelka zřejmě neustála tlak lidické organizace Českého svazu bojovníků za svobodu, která sdružuje část přeživších dětí a které předsedá paní Bobošíková. Situace se vyostřila vloni v červnu, po odvysílání kontroverzní reportáže ČT, která vzbudila nelibost některých pamětníků a vyvolala ostrou kritiku nejen vůči autorům, ale i vůči ředitelce, která v reportáži neutrálně vystoupila.
Spolupráce skupiny lidických dětí s památníkem ustala. Nevhodně načasovaná reportáž, kterou ředitelka nemohla ovlivnit, posloužila k diskreditaci její osoby a práce. Já si však na činnost památníku stěžovat nemohu. Z mého pohledu funguje dobře, důstojně a se vší zodpovědností. Proto se také obracím na vás, pane ministře, abych vás o tom, co si o tom myslím já, poslední přeživší žena, informovala. Velmi bych si proto přála, abyste rezignací paní ředitelky nepřijal.
Tolik tedy dopis paní Skleničkové. Já chci uvést, že předmětem sporu není historický příběh sám o sobě, (upozornění na čas) k tomu se nejspíše vyjádřit neumíme a nechceme, ale ptám se, pane ministře, proč jste se nepostavil za svoji organizaci a za její ředitelku?
