Jak má ČR k současné EU přistupovat? Jsou dvě možnosti: 1. Pokusit se zvrátit její neblahý vývoj návratem o pár kroků zpět, konkrétně před Lisabonskou smlouvu. 2. EU rovnou opustit (tzv. czexit). Z těchto dvou variant se hnutí Trikolóra přiklání k té první. Lisabonská smlouva byla zásadní křižovatkou ve vývoji institucionalizace EU a jasně se ukázalo, že to byla obrovská chyba. Jak známo, jednou z nejzásadnějších změn, kterou tato smlouva přinesla, je rozhodování kvalifikovanou většinou, tedy je možné přehlasovat jiné členské státy. Bohužel jsme toto přehlasování pocítili na vlastní kůži i my v otázce tzv. migračních kvót. Možnost vynucení kroků, se kterými členský stát nesouhlasí a které jsou dokonce v rozporu s jeho základními zájmy, je nebezpečné a ve svém důsledku to vytváří velké napětí nejen mezi státem a EU, ale i mezi samotnými členskými státy. Mimochodem, původně se Lisabonská smlouva měla jmenovat Berlínská smlouva. Ale již tehdy si tvůrci smlouvy byli vědomi její kontroverze a nechtěli její negativní vnímání násobit spojitostí s Berlínem, jenž lidé historicky vnímají jako mocenské centrum, jenž si bezskrupulózně vynucuje svoji vůli.
Pokud jde o právní důvod k vypovězení Lisabonské smlouvy, já osobně se přikláním k jejímu vypovězení na základě čl. 51 Vídeňské úmluvy o smluvním právu. Dle tohoto článku totiž platí, že souhlas státu s tím, že bude vázán smlouvou, jehož bylo dosaženo donucením zástupce státu (např. prezidenta) činy nebo hrozbami, je bez jakéhokoliv právního účinku. Jinými slovy, pokud dojde k vynucení podpisu smlouvy, je taková ratifikace smlouvy neplatná. Tato situace dle mého názoru v případě ratifikace Lisabonské smlouvy Českou republikou nastala. Tehdejší prezident Václav Klaus nechtěl tuto smlouvu podepsat a zakončit tak ratifikační proces. Prezident tvrdil, že Lisabonská smlouva je po irském referendu, ve kterém Irové vyjádřili nesouhlas s touto smlouvou, „mrtvá“. Kvůli jeho nesouhlasu s ratifikací smlouvy byl na něj vyvíjen extrémní nátlak, a to jak vnitrostátní, tak zahraniční. Příkladem vnitrostátního nátlaku bylo např. vyhrožování žalobou pro velezradu ze strany českých probruselských politiků napříč politickým spektrem. Zahraniční nátlak byl rovněž nebývale agresivní. Dokonce z Bruselu mimo jiné zaznělo, že má Klaus „Lisabon“ podepsat vlastní krví a co nejdříve. Tyto příklady nátlaku jsou jen špička ledovce, avšak krásně dokládají, že tento nátlak skutečně nastal, což dává důvod k postupu dle výše uvedeného článku Vídeňské úmluvy.Pokud jde o druhou možnou variantu změny přístupu k EU, tak je dle mého názoru czexit až ultima racio, krajní možnost. Prosazování czexitu má smysl ve chvíli, kdy není možné vztah k EU řešit jinak. Nyní se však ještě můžeme pokusit o vypovězení Lisabonské smlouvy, a tak není nutné rovnou volat po jejím opuštění. Je dobré si rovněž uvědomit, že czexit by měl na ČR velmi závažné dopady. EU by se nám totiž s největší pravděpodobností ve velkém stylu začala mstít. Vzpomeňme, jak probíhal brexit. Ještě před samotným hlasováním tehdejší předseda Evropské komise Juncker se nechal slyšet, že pokud Velká Británie odejde, udělá ji ze života utrpení. Po referendu, ve kterém si Britové nečekaně odhlasovali nezávislost na EU, nastalo nezvykle dlouhé bruselské mlčení. Zřejmě Brusel přemýšlel, jak se nejlépe Velké Británii pomstít, protože vzápětí začal podporovat Skotsko a Severní Irsko v jejich separatistických tendencích. I proto ze začátku byla do Bruselu zvána skotská premiérka Sturgeonová, aby mohla veřejně deklarovat podporu EU. Dokonce tehdy vyhrožovala, že bude brexit blokovat. Tuto bruselskou strategii zatrhlo v následujících měsících až Španělsko, protože je díky Katalánsku velmi citlivé na podporu separatismu. Shrnuto a podtrženo, czexit by znamenal otevřenou válku s Bruselem (a také s jeho českými fanoušky), které je ještě možné se vyhnout. V mezinárodním právu odnepaměti platí, že pokud se můžeme válce vyhnout, tak se jí vyhnout musíme. Na druhé straně, pokud bude boj s EU jedinou možností, tak se jej netřeba bát, protože současná EU je už jen obr na hliněných nohou a domnívám se, že českých občanů s vlasteneckým cítěním je drtivá většina a nebudou mít problém se EU postavit.
Ať se bude politický vývoj v ČR ubírat jakýmkoliv směrem, rozhodně musíme přehodnotit naše postoje k EU, protože stávající podoba EU prokázala, že je dobrá pouze do dobrého počasí, ale jakmile nastane sebemenší krize, tak vždy selže. Pandemie nového koronaviru musí být posledním selháním EU, jelikož dřív nebo později nás potkají mnohem závažnější krize a musí být řešeny rychle a efektivně, ideálně decentralizovaně. Nejlepší cestou k nápravě EU je vypovězení Lisabonské smlouvy.
