Dobrý den, vážený pane předsedající, vážená paní ministryně, milé kolegyně, milí kolegové. My jsme dali dohromady spolu s dalšími kluby a s dalšími kolegy hned několik pozměňovacích návrhů. Ale to nejpodstatnější: Bojujeme za to, aby se stavební řízení v České republice opravdu zrychlilo a zjednodušilo, ale aby se stát nevydal cestou, která ve výsledku, byť tady mnoho lidí vystupuje hodně odlišně, tak nepředstavovala naopak zašpuntování výstavby, zašpuntování veškerého stavebního povolování. Protože vznik megastavebního úřadu znamená jediné, ať říká kdo chce, co chce - ale znamená to reálné převedení více než 13 tisíc úředníků do nově budovaného stavebního úřadu.
Nikde se ve světě nestalo, že by vybudování nového úřadu vyřešilo vážné problémy, které ta země má. A Česká republika opravdu v prodlužovaných lhůtách stavebního řízení vážný problém má. Proto jsme se pustili do řešení, které především má znamenat vyvážení jednotlivých zájmů, zrychlení jednotlivých procesů, elektronizaci, jak o ní byla řeč. A zároveň staví na vyzkoušených dobrých modelech, tak jak to už teď při současném platném zákonu v mnoha zemích funguje. A na mnoha českých úřadech.
Zaznělo tady z úst paní ministryně, jak je to vlastně vyvážený model, jak je to vyvážený přístup. A to, že jsme tady na mimořádné schůzi, tak jasně dokladuje, že naopak je to od začátku uplatnění pozice síly a protlačování toho zákona hlava nehlava. Už jsme to jednou zažili. Stejně tak v roce 2017 ministerstvo vedené hnutím ANO protlačovalo změnu zákona a říkalo, jak to všechno bude výborné, jak všechno poběží skvěle. Výsledek? Prodloužilo se stavební řízení v České republice! To jsou fakta. Kde máme jistotu, že teď, když znovu ministerstvo říká, jak to půjde skvěle, jak vyřešíme všechny problémy ve stavebním řízení, že se nestane pravý opak stejně jako tomu bylo v roce 2017, 2018. Všichni nás přece učí, že máme vycházet z toho, jak to vypadalo a jaké jsou zkušenosti. Tak tady jsou zkušenosti bohužel zřejmé. A místo toho, abychom racionálně vyhodnocovali, kde jsou skutečné problémy a zaměřili se na řešení, tak jsme se tady zamilovali, tedy my ne, ale současná koalice pro stavební zákon ANO, SPD a komunisté, zamilovali se do toho, že vytvoří nový byrokratický aparát. Byrokratický aparát, který bude nejprve řešit všechny svoje vnitřní řády, nakupovat auta, zajišťovat prostory, protože je přeci úplně jasné, že ve všech městech tak, jak to teď je, prostě nebude možné zajistit prostory pro ten nový megastavební úřad. Prostě to třeba současná vedení radnic neumožní. Protože mají samy velké boje s nedostatkem prostoru. A pokud se stát rozhodne něco takového budovat, tak samozřejmě to bude muset nést na svých bedrech. A bylo to Ministerstvo vnitra, které jasně vyčíslilo, že pokud bude muset stát zajistit takové prostory, tak ho čekají náklady třeba až ve výši 30 miliard korun. S nějakým střízlivým odhadem 24 miliard.
Paní ministryně říká, že už mluvila s celou řadou starostů, kteří to přivítali. To nevylučuji. Ale je úplně zřejmé a vypovídá o tom jak stanovisko Svazu měst a obcí, tak třeba Spolku pro obnovu venkova, Sdružení místních samospráv, Asociace krajů České republiky, že to mezi těmi klíčovými partnery není převažující názor. Ale naopak, že si tím stát přidělá spoustu starostí a ve výsledku oddálí služby od samotných lidí.
Není to tak dávno, co klíčovou argumentací, klíčovým důvodem pro reformu veřejné správy bylo to, že musíme úřady přiblížit víc lidem a místo centralizace se naopak zaměřit na to, aby se klíčové procesy odehrávaly opravdu co nejblíž k jednotlivým aktérům, co nejblíž k jednotlivým stavebníkům. Vybudování centrálního stavebního úřadu jde přesně opačným směrem a ukazuje také to, že pokud dojde k oné redukci stavebních úřadů, my se ztotožňujeme s tím, že nemá smysl v České republice držet tzv. jednohlavé stavební úřady. A v tom našem návrhu dokonce respektujeme klíč, se kterým přišlo Ministerstvo pro místní rozvoj tak, aby úřady, které mají dál fungovat, splňovaly tři důležitá kritéria. Stačí, když naplní jedno z nich. Velikost správního obvodu, počet samotných úředníků a především počet podání, se kterými se ten úřad musí vypořádat. To jsou přeci věcná a stěžejní kritéria pro zachování toho úřadu. Ale verze, se kterou přichází v tuto chvíli vláda a skupina poslanců vedená panem kolegou Kolovratníkem, nepřináší absolutně žádnou garanci toho, že detašovaná pracoviště blízká lidem zůstanou. A je prostě jasné, že pro mnoho kroků, pro mnoho upřesnění je blízkost, fyzická přítomnost toho úředníka nezbytná. Zejména pro malé stavebníky, kteří na to nemají složité aparáty a velké projekční kanceláře. Proto má-li náš stát fungovat opravdu dobře, tak musí jít oběma cestami. Přinést kvalitní elektronizaci. To se v Poslanecké sněmovně napříč politickým spektrem s významnou podporou MMR podařilo a bude to platit i v okamžiku, kdy by nový stavební zákon přijat nebyl. Ale zároveň musíme pamatovat na to, že v té společnosti prostě zůstane vždycky část lidí, kteří budou upřednostňovat z různých důvodů bezprostřední kontakt s úředníky. Proto je důležité, aby i nová podoba stavebního zákona garantovala, že se síť stavebních úřadů zcela nerozpadne.
Co zaznívá ze strany samotných úředníků? Proběhl průzkum veřejného mínění, který organizovalo Sdružení místních samospráv a také příslušná odborová organizace, a ptaly se více než 1200 úředníků na současných stavebních úřadech, zda jsou ochotni přejít do režimu zákona o státní službě, do nového megastavebního úřadu. Odpověď? Pouze 40 % z nich by takovou nabídku přijalo. Zbývajících 60 % dalo najevo, že by buď odešli do důchodu a nebo by zůstali případně ve městě či obci. A odezva celé řady starostů s ohledem na to, že jim scházejí investiční referenti, že jim scházejí lidé, kteří dobře znají stavební zákon, tak by to nepochybně pojali tak, že ty nejlepší ze stavebních úřadů by se pokusili získat dál pro práci ve městě. A co by zbylo státu? No, nepochybně by to nebyl personálně lépe vybavený úřad, to je jednoduchá matematika. V okamžiku, kdy prostě nemáte ani teď dostatek kvalitních úředníků, tak v okamžiku, kdy je roztrhnete, rozdělíte ty úřady a budujete nový, tak ten problém neřešíte, ale ve skutečnosti jednoznačně prohlubujete. Na to odpověď nezaznívá. Zároveň přerušíte odborné týmy v těch jednotlivých odborech, které se věnují životnímu prostředí, silnicím specificky a podobně.
Takže cesta od zvyšování kvality a zaměření na věcné řešení problémů - je to prostě politický krok, který říká: Prostě postavíme nový úřad, hlava nehlava. A dopady na státní rozpočet v pocovidové době v řádech desítek miliard korun, výsledek, a to je nejzávažnější, nejenom že nejistý, ale krajně rizikový.
Tohle všechno jsou důvody, proč jsme představili návrh, který nepřináší změnu institucionální, tedy budování nového úřadu, ale přináší změnu toho, jak budou úřady jednotlivá podání řešit. A vycházíme z toho, jak to dělají v Plzni, jak to dělají v Karviné, jak to dělají v desítkách českých stavebních úřadů, kde to dokázali opravdu i se současným zákonem významně urychlit, protože ty úředníky dokázali svést k jednomu stolu. Nástroj, který využíváme, koordinované jednání, přesně v situaci, kdy se ukáže, že jednotlivé orgány státní správy mají například vážné výhrady k tomu návrhu, tak v okamžiku, kdy se objeví konflikt, může stavební úřad svolat příslušné jednání a řešit jednotlivé veřejné zájmy, tak aby stavebník našel východisko, aby upravil podmínky a upravil ten projekt tak, že bude schopen fungovat. A to je to nejpodstatnější a ukazují to příklady zemí, kde se staví dobře a kde se staví také rychle, že to řešení nespočívá v tom, že něco zválcujete, že něco navzdory odbornému názoru prostě rozhodnete, ale že hledáte cestu k vypořádání podmínek a k uspokojení těch konkrétních výhrad.
A tady se ocitáme v situaci, kdy to všichni dobře víme, problematické (jsou) a táhnou se ty projekty, kde se objeví ten střet, kde památkáři nebo životní prostředí mají výhrady, věcné důvody k tomu, proč by se ten projekt měl upravit a měl by doznat významných změn. Tak přesně v tom okamžiku zdravý rozum velí, u jednoho stolu s investorem se zástupcem města a s těmi dotčenými orgány vést diskusi o tom, jak ten projekt upravit tak, že bude vyhovovat jednotlivým nárokům a naplní veřejné zájmy. Tohle je klíčová cesta. V okamžiku, kdy to někdo na sílu, tak jako projednávání celého tohoto zákona, bude rozhodovat, k ničemu dobrému to nepovede, dokonce to samozřejmě představuje celou řadu závažných rizik. V okamžiku, kdy to rozhodnutí opravdu potlačí zájmy třeba i významných skupin občanů nebo veřejné zájmy v oblasti památkové péče nebo jinde, tak samozřejmě hrozí následné soudní spory, ve kterých ten problém jenom víc vyhřezne a znásobí se, nebo se dokonce umocní, a výsledek pro Českou republiku, pro rozvoj stavebnictví a podnikání bude ještě významně horší.
Proto jsme připravili návrh, který počítá s tím, že nedojde k integraci institucionální, ale spojí se procesy a na jednotlivých stávajících stavebních úřadech bude prostě možné zapojit do jednání k jednomu stolu tu odborníka v oblasti životního prostředí, ochrany vod, odpadového hospodářství, připojit památkáře k debatě o tom, co se musí změnit v tom projektu, a tímto způsobem se s klíčovými body vypořádat.
Abych přiblížil ten proces, s kterým počítáme, tak zkusím ukázat na konkrétním příkladu zcela konkrétní stavby. Potřebujete vybudovat bytový dům, to je téma, které teď hýbe veřejnou diskusí, protože byty máme stavět. Dokonce pokud jste drobným developerem, tak v tom našem modelu výkonu stavebního práva můžete přijít na úřad a můžete předložit žádost, podáte ji elektronicky, nahrajete celou dokumentaci do datového úložiště projektové dokumentace, a v ten okamžik se všem těm dotčeným orgánům zobrazí ten váš požadavek a zároveň ten náš systém počítá s tím, že je možné takto, v tom prvním kroku, oslovit i správce sítí. V okamžiku, kdy se žádný problém, žádná kolize neobjeví, tak do 30 dnů může postupovat už stavební úřad dál a vydává stavební povolení, které se všemi lhůtami může ten stavebník obdržet do 60 dnů od okamžiku, kdy požádal. To je samozřejmě ideální případ, nejsnazší možná cesta.
Může se ale stát, že se někde na cestě to řešení zkomplikuje, že se objeví rozporuplná stanoviska dotčených orgánů. V ten okamžik svolává stavební úřad ono dohadovací řízení, koordinované jednání, kde u jednoho stolu zasedá stavební úřad, zástupce samosprávy a samozřejmě také stavebník zastoupený třeba projektantem a zástupci těch odborů, které zaznamenaly ten střet, ten rozpor s chráněnými veřejnými zájmy. A výsledek, na kterém se shodnou, se promítne do podoby samotného projektu a následně stavební úřad logicky rozbíhá samotné stavební řízení, a znovu, pokud se shoda najde, je možné ve lhůtě určitě do 90 dnů vydat stavební povolení.
Zaznamenal jsem výhrady paní ministryně a ministerstva, že nejsou zajištěny v tom našem případě striktně dodržené lhůty. No, není to pravda, protože ten náš návrh počítá s úplně stejnými lhůtami a jenom velmi malým způsobem proměňuje ten původní návrh, který stanovuje pro základní stavby 30 dnů, pro složitější 60 dnů. Žádná změna. A v okamžiku, kdy například stavební úřad nestihne tu lhůtu, tak celý ten dokument, celý ten spis postupuje k rozhodnutí krajskému úřadu. A ten už, protože v tomto směru sdílíme stejné principy, na základě zákazu ping pongu rozhoduje, nevrací to zpátky, ale musí rozhodnout o tom samotném stavebním povolení. To je významný krok a významné zlepšení k tomu, aby se v České republice stavělo rychleji.
To jsou základní principy toho pozměňovacího návrhu, ty klíčové rysy. Zůstává zároveň zachováno to současné odvolání z první instance k druhé instanci, kdy jde o odlišné úřady. Pro jistotu stavebníka, že se na ten jeho případ podívá někdo jinýma očima a spravedlivě zhodnotí, jestli náhodou někdo nepochybil, je samozřejmě mnohem lépe garantováno, než v okamžiku, kdy o odvolání rozhoduje stejně hierarchicky řízená instituce na úrovni státní správy, protože to bude jeden úřad, jedna hlava, nejvyšší stavební úředník, kterého jmenuje vláda.
Tenhle model samozřejmě vychází z toho, co jsem zmiňoval, jak fungují současné funkční stavební úřady tam, kde to dali dohromady, protože opravdu tím klíčem v případě kolizních staveb je hledat východisko. Víme také, jak jsem zmiňoval, pokud se někde objevují problémy, které pak se promítají do těch dlouhých lhůt a končí stavební řízení třeba po 10 letech, tak je to právě tam, kde se ty rozpory, ty problémy nepodařilo vypořádat.
Máte pocit, že v okamžiku, kdy u sporných staveb, kde reálně dochází ke střetu, tak to ten stavební úřad nějak od stolu rozhodne, že tím situaci vylepší, že tím ve výsledku uspokojí ty, kteří budou chránit a mají chránit například veřejné zájmy v oblasti životního prostředí nebo v oblasti památkové péče? Nepochybně ne. Ale to přece není zájem státu, a to ze dvou důvodů. Jednak to, že veřejné zájmy existují, to nemůže nikdo zpochybnit. Ano, je třeba je vymáhat a rýsovat přiměřeným způsobem. Ale na druhou stranu, a to je stejně důležité, je potřeba zajistit, aby tyto veřejné zájmy se prostě promítly v dobrém do výsledného projektu. A pokud se to nestane, tak jednoduché rozhodnutí z pozice síly principiálně ty problémy nevyřeší, ale jenom zastře tak, aby vyhřezly v případě soudních sporů ještě vážnější problémy, se kterými případně přijde potom buďto skupina občanů, anebo třeba i konkurent v konkurenčním prostředí.
Tohle jsou stěžejní důvody, proč se vydáváme cestou, která neznamená žádné vážné zatížení rozpočtu České republiky, netahá tedy další peníze z kapes lidem, a zároveň staví opravdu na příkladech dobré praxe a zaměřuje se na to, kde ty problémy vznikají, po analýze, kterou nemůže ministerstvo zpochybnit, protože prostě platí, že stavby, které neobsahují tu kolizi, také nepředstavují z hlediska prodlužovaných lhůt vážný problém v České republice. Máme zájem na tom, aby stavební řízení zůstalo blíž lidem, aby fungovalo i z hlediska možnosti dovolání, kdy se prodlužují lhůty, nebo kdy se v tom uplatňují nějaké podezřelé zájmy. Nechci rozvádět to, co se děje v okamžiku, kdy vybudujete byrokratickou strukturu, kdo jí ve skutečnosti bude vládnout a jaká rizika tam jsou. Opakovaně jsme pojmenovali, že centralizované úřady mají logicky větší tendenci a větší korupční riziko než úřady, které jsou decentralizované, kdy je možné se dobrat změny a domoci práv v okamžiku, kdy víte, že je tam tajemník, kterého potkáte na ulici, a můžete uplatnit své požadavky a své stížnosti.
Mám za to, že se aspoň v těch konkrétních případech tady podařilo představit základní kontury našeho pozměňovacího návrhu společného, který říká, pojďme měnit stavební zákon, ale způsobem, který nezatíží Českou republiku zbytečnými náklady navíc. Pojďme ho měnit tak, že zachováme blízkost úřadů k lidem. Pojďme ho měnit tak, že bude fungovat na principu moderní a funkční elektronizace. Pojďme ho měnit tak, že budeme schopni vypořádat veřejné zájmy, ne je válcovat. Pojďme ho řešit tak, že nebude vítězit, tak jako jsme bohužel svědky u toho projednávání, pozice síly, ale bude opravdu vítězit snaha věcně řešit problémy v oblasti stavebního řízení.
Kolegové pak představí další pozměňovací návrhy. Ty, které já pak načtu v podrobné rozpravě, budou dva. Jednak to bude dílčí pozměňovací návrh, který se zaměřuje popsanou institucionalizaci, resp. zachování současného smíšeného modelu veřejné správy, současné fungování, ale zlepšení procesů, a odbourání představy funkčního megastavebního úřadu, který nebude fungovat. A zároveň načtu také komplexní pozměňovací návrh, který upravuje celek toho nosiče, toho základního pozměňovacího návrhu, který přinesla prostřednictvím předsedajícího pana poslance Kolovratníka a skupiny poslanců paní ministryně a který znamená v tomto směru vyčlenění stavební správy do podoby čistého výkonu státní správy.
Mnohokrát děkuji za pozornost. Já se samozřejmě do diskuse zapojím, protože máme zájem na tom, aby i v tomto druhém čtení i ve třetím čtení zazněly všechny podstatné argumenty. Není dobře to, že tak závažná změna postupuje netradičním způsobem, že jsme se vlastně dobrali úpravy, která nemohla projít standardním legislativním procesem. Ten zásah v podobě komplexního pozměňovacího návrhu, který vrací zpátky vlastně ten koncept věcného záměru zákona oddělené stavební správy, tak by si samozřejmě zasloužil od začátku projednání se všemi kroky standardního legislativního postupu. Bohužel na to nedošlo. Musí to aspoň do jisté míry nahradit debata, kterou povedeme ve druhém a třetím čtením. Ale znovu zdůrazňuji, že ten zájem pro Českou republiku je důležitý, je podstatný - zlepšit procesy stavebního řízení tak, aby v pocovidové době i rozvoj stavebního průmyslu mohl posilovat další ekonomický rozvoj České republiky a napravit klíčové hendikepy, které máme v dopravní infrastruktuře, které máme ale i v oblasti bydlení a dostupného bydlení. To jsou klíčové důvody. Pokud se někomu jeví debata o stavebním zákonu jako abstraktní, tak to, co se podaří schválit nebo neschválit v následujících měsících, prostě přímo ovlivní to, jestli budou na trhu dostupné byty, jestli se podaří rychleji budovat klíčové dopravní tepny, jestli i drobní stavebníci budou bez zbytečných nervů a obíhání úřadů schopni realizovat svoje plány a svoje vize budovat domovy pro svoje rodiny. To je reálný výsledek dobrého stavebního zákona.
A pokud se spolehneme na nefunkční modely, tak jako to bylo v roce 2017, 2018, tak hrozí jenom další deziluze. Hrozí to, že dojde znovu na slova premiéra Černomyrdina - mysleli jsme to dobře, ale dopadlo to jako vždycky. A to já bych v tomhle případě opravdu nerad, protože jestliže tady opravdu máme příklad, a ty argumenty byly stejné, tady stejně tak tehdejší ministryně pro místní rozvoj volala k odpovědnosti kdekoho, říkala, jak se procesy zrychlí, a stal se opak. Zcela prokazatelně se v tom globálu stal opak. Kde je teď jistota, že to nebude podle úplně stejné šablony? Jenom to, že se jedná o kompletní přestavění stavebního zákona, to přece není žádná záruka. Zárukou je poctivá analýza toho, kde nás opravdu tlačí bota, a řešení problému v místě, které nás bolí, kde nás to opravdu tlačí. Ale to se v tomhle případě neděje. Ta změna je plošná bez citlivosti pro ty nejvážnější problémy a bez zaměření na to, kde opravdu ten problém nastává v největším rozsahu. Proto voláme po tom, abychom se od silového rozhodnutí vrátili k zaměření na věcné problémy, na nejzávažnější komplikace v procesu, abychom dokázali tam, kde dochází k prodlužování lhůt, kde vznikají konflikty, tak to řešit.
Věřím, že bude ještě prostor i na praktických případech ukázat, kde se návrh ministerstva míjí efektem a kde je potřeba opravdu ve finálním znění přijmout nezbytné úpravy.
Děkuji za pozornost a pevně doufám, že i tahle diskuse s věcnými argumenty povede nakonec k tomu, že ministerstvo změní pozici, moc bych si to přál, a přijme práci celé řady poslanců, starostů, lidí, kteří se státní správou mají zkušenost, a analyzovali to, co je potřeba udělat pro zlepšení stavebního řízení.
Děkuji moc za pozornost.
