Já jsem nucena konstatovat, že ani po seznámení se s obsahem stenozáznamu z projednávání interpelací ze dne 9. července jsem úplně nepochopila cíl, kam směřuje interpelace paní poslankyně Chalánkové.
Já z pohledu resortu práce a sociálních věcí nevím, co bych dodala více. Domnívám se, že podstatou našeho neporozumění je zřejmě principiální přístup k významu státního občanství v lidském životě. Asi si všichni uvědomujeme, že státoobčanský svazek je v tom našem více a více se globalizujícím světě stále volnější, a tuto tendenci reflektuje i právo nejen naše, ale i v jiných zemích, a stále více je řada právních institutů spojována spíše s obvyklým bydlištěm než s občanstvím. Role státního občanství tak významně oslabuje.
Já bych zde ráda zopakovala, že oba rodiče bratrů Michalákových se dobrovolně rozhodli žít v Norsku. Tatínek je tam již v uvozovkách starý emigrant, maminka přijela až po roce 1989. Oba tito chlapci se v Norsku narodili a oba tam vlastně celý svůj život žili.
Domnívám se, že vznesené otázky paní poslankyně směřují k debatě o státním občanství, k níž jsou ale povoláni svou gescí ministři vnitra, zahraničních věcí, případně tady zmíněný ministr pro lidská práva. A je to pro mě osobně trošku akademická debata.
Já bych ještě ráda dodala poměrně důležité informace. Já bych na tomto místě chtěla zdůraznit, že to diplomatické a jiné úsilí, které státní orgány této země vyvinuly a vyvíjejí v případě Michalákových, je naprosto nestandardní, nadstandardní.
Já se domnívám, že paní poslankyně zde reprezentuje postoj maminky chlapců a považuje jej za jediný správný a zaštiťuje se přitom státním občanstvím. Tady ale dalším aktérem toho případu je otec, který se také hlásí o svá práva. A zároveň je tady zájem, který bychom my především všichni jak tady jsme, jak zastupujeme nejvyšší státní instituce, povinnost reflektovat, a to je takzvaný nejlepší zájem dětí, o kterém jsem slyšela z úst paní poslankyně poměrně málo.
A ještě bych se znovu chtěla opravdu velmi ostře ohradit proti těm opakovaným a podle mého názoru naprosto neoprávněným výrokům paní poslankyně o nečinnosti resortu práce a sociálních věcí v kauze bratrů Michalákových. Na začátek je tady pro všechny nutné zdůraznit, že Úřad pro mezinárodně právní ochranu dětí všem svým klientům standardně radí, jak v těch kauzách postupovat. Je schopen pomoci jim sepsat příslušné žádosti, pomáhá jim vyplnit nejrůznější formuláře, ale jednu věc udělat nemůže. Nemůže za ty lidi dělat určité úkony, jako je například podat v cizí zemi žádosti k soudu či jiným tamním orgánům. To je ten krok, který ta rodina, ať už je jakákoli, musí udělat sama.
A uvedu zde teď některé zásadní informace, které ukazují, jaké aktivity náš Úřad vyvíjel, jaká doporučení formuloval, ale rodina je nevyužila. A ráda bych zdůraznila, že je velmi pravděpodobné, že tato neaktivita, která v řadě případů trvá celé ty čtyři roky, má a měla na celou tu kauzu z hlediska těch norských orgánů negativní dopad.
Za prvé, rodina Michalákových - a teď mluvím o mamince, tetě, čili sestře maminky, a dědečkovi, tatínkovi maminky - se obrátila na Úřad hned na podzim roku 2011, kde hned ten Úřad začal jednat s naším zastoupením v Norsku. Od počátku případu byla rodina opakovaně vyzývána k tomu, aby podala k příslušným orgánům oficiální návrhy buď na svěření bratrů do pěstounské péče tety, nebo na styk tety s těmi dětmi, nebo na styk dědečka s dětmi, což by jasně prokazovalo zájem biologické rodiny. Žádný takový návrh za celé čtyři roky nebyl k norským orgán podán. To znamená, že tato neaktivita může norské orgány vést k domněnce, že širší biologická rodina prostě nemá o chlapce zájem.
Za druhé, těm členům rodiny, kteří žijí v České republice, se opakovaně nabízelo zajištění bezplatné právní pomoci pro řízení v Norsku /to se zase týká tety a dědečka/. Oni za celé čtyři roky tuto pomoc nevyužili, to znamená právní pomoc, právník, který by jim tam v Norsku pomohl podat tyto návrhy na styk s nimi.
Za třetí, rodina byla opakovaně vyzývána k tomu, aby kromě toho, že ten příslušný Barnevernet kritizuje mediálně, využila normální standardní oficiální cesty a oficiálně si stěžovala na postup této organizace nadřízeným orgánům. My opět nemáme žádné prokazatelné informace o tom, že by paní Michaláková nebo její právní zástupci si na postup Barnevernu oficiálně stěžovali.
Za čtvrté, od samého začátku Úřad pro mezinárodně právní ochranu nabízel rodině, že vůči norským orgánům poskytne záruky, že pokud chlapci budou převezeni do České republiky, budou tady mít zajištěný byt, služby, péči o děti atd., že Úřad zajistí další doklady, které budou prostě garantovat pro Nory, že tady v České republice je všechno v pořádku.
A vlastně teď opět za celé čtyři roky rodina této služby nevyužila, až teprve minulý měsíc se tady objevila první reakce, kdy rodina poprvé určila nějaké organizace, které by se tady o děti staraly, které by na ně dozíraly, včetně dětského lékaře. Tzn., zase téměř ty celé čtyři roky toto ta rodina neudělala.
A ještě úplně na závěr bych ráda uvedla, že mě fascinuje, s jakým nasazením se paní poslankyně Chalánková věnuje zrovna tomuto případu, když jiným podobným případům se věnuje minimálně. Já vím o třech konkrétních případech, kdy se jeden z bezmocných rodičů, na paní poslankyni obrátil se svým přeshraničním případem, nicméně nezaznamenala jsem žádnou její veřejnou aktivitu k podpoře těchto případů.
A rovněž se, pokud vím, paní poslankyně zajímala a zajímá o některé případy odebírání dětí ve Velké Británii, českých dětí, ale zase jsem nezaznamenala, že by za tyto děti paní poslankyně bojovala, protože zřejmě to jsou kauzy, které jsou méně mediálně atraktivní.
