Na těžko čitelný úřednicky psaný dokument se ve válečné zimě roku 1942 stály ve Velké Británii fronty.
Psala jsem tu nedávno o výročí devadesáti let od schválení československého zákona o veřejném pojištění. Moji předchůdci ve funkci – sociální demokraté Lev Winter a Gustav Habrman pět let po válce zřídili systém veřejného zdravotního a důchodového pojištění, jehož základní prvky využíváme i dnes.
Diskuse o změnách systému se i za první republiky vedly i po schválení zákona. Nejdůležitějším podnětem pro debaty se ale napříč celým světem stala britská Zpráva o sociálním pojištění a příbuzných službách.
Na těžko čitelný úřednicky psaný dokument se ve válečné zimě roku 1942 stály ve Velké Británii fronty. A její autor, sir William Beveridge se díky své Zprávě stal zřejmě světově nejznámějším člověkem spojeným s myšlenkami universálního sociálního státu.
Beveridge sám přitom nebyl obyčejný úředník. Byl novinář i akademik. Narodil se koncem sedmdesátých let devatenáctého století v tehdy britské Indii. Pracoval od začátku dvacátého století v Toynbee Hall, londýnské nadaci na podporu chudých. Měl tedy přímou zkušenost s chudobou i jejích nejbezohlednějších podobách.
Když v polovině roku 1941 dostal za úkol připravit návrh na změny v britském sociálním systému, rozhodl se ho využít zcela. „Nyní, kdy válka odstraňuje mezníky jakéhokoli druhu,“ napsal o rok později do své Zprávy, „rýsuje se zřetelně příležitost využíti zkušeností. Revoluční okamžik ve světové historii je dobou pro revoluce, ne pro příštipkaření.“
Beveridge tehdy zcela správně začal tím, že jeho Výbor zpracoval přehled tehdy existující, ovšem velmi roztříštěné a často jen velmi dílčí sociální legislativy. A jeho závěrem bylo ustavit systém, který by byl universální. Uvažoval tedy obdobně jako za naší první republiky Habrman s Wintrem a jak dnes na ministerstvu práce uvažuji i já.
Sám Beveridge si pak za svůj cíl vytkl boj s „pěti obry“. Těmi obry podle něj byly: Nouze, Nemoc, Nevědomost, Špína s bídou a Zahálka. Myslím si, že je dobré se na svět sociální politiky dívat takto.
Sociální podpora je tu proto, aby nebyla nouze. Aby byli lidé zdraví. Aby měli všichni prostor vzdělávat se. Aby nikdo nežil v bídě, jakou znali nejen Britové ze svých hornických kolonií a dělnických předměstí, ale jakou přesně popisuje i Karel Čapek ve svých Obrázcích z domova. Aby stát mohl účinně potírat nezaměstnanost (což je jeden z významů zahálky ve slovníku první republiky).
Základní prvky systému, který William Beveridge uprostřed druhé světové války navrhl poválečné Velké Británii, byly právo a univerzalita. To znamenalo, že na sociální podporu mám nárok ve chvíli, kdy nastane situace popsaná zákonem. A to právo mi přísluší bez ohledu na obsah mé peněženky nebo stav mého bankovního konta.
Dnes sice musíme přemýšlet, zda máme dostatek prostředků na podporu pro všechny lidi. To, že je systém universální, je ale výhodné v tom, že ze sociální ochrany nikdy nevypadne střední vrstva. Ta pak má na zachování sociálního státu největší zájem. A díky sociálnímu státu nejúčinněji podporuje demokratickou politiku.
Třetím důležitým prvkem bylo, že součástí sociální politiky je spolupráce mezi člověkem, který má na sociální podporu nárok, a státem, který ji poskytuje. My se dnes v tomto směru snažíme jít jak zvyšováním počtu zaměstnanců Úřadů práce, aby tyto úřady skutečně mohly s lidmi bez placeného zaměstnání pracovat. Součástí toho jsou i různé projekty aktivní politiky zaměstnanosti, které organizuje ministerstvo práce a sociálních věcí.
Beveridgova zpráva byla oficiálně předložena 20. listopadu 1942 a už v lednu 1943 byla vydána v českém překladu naší londýnskou exilovou vládou. Myslím, že není potřeba lepší doklad toho, s jakým zájmem tehdy zrod moderního sociálního státu naše demokratická politická reprezentace sledovala. A věřte mi, že číst Beveridgovu zprávu je velmi zajímavé i dnes.
