Takřka výhradně pravicově orientovaná média odvedla svým chlebodárcům dobrou práci – hrozba projedenou budoucností, řecký strašák a »Paroubkovo nebezpečí«, včetně sázky na »intuitivní« voliče, zabraly, politický pat se tentokrát nekonal a pohodlná 118členná většina sněmovních odpůrců levice je, s výjimkou změn v ústavním pořádku, schopna prosadit ve sněmovně (a vzhledem k jeho současnému složení minimálně do podzimu i v Senátu) prakticky vše, na čem se sama shodne.
Lídři, experti a »experti« rýsující se koalice nám s ustaranou tváří každodenně sdělují, v kolik hodin že to museli vstát, aby vůbec stihli projednat vše, co si předsevzali (ne všichni to ovšem stihnou včas, a ne všichni vydrží až do konce). S těžko utajovanou pýchou v hlase oznamují světu, jak zatočí s korupcí, omezí poslanecké výsady, zmenší vládu a zeštíhlí státní aparát – což jsou mimochodem návrhy, které, často opakovaně, předkládali či prosazovali a podporovali komunističtí poslanci již v předchozím období a které, také opakovaně, předchozí vláda v čele s ODS shazovala ze stolu.
Vousatý vůdce »vévéček«, ospalý TOP feudál a narychlo nově budovaná ikona ODS na každé tiskové konferenci až křečovitě předvádějí atmosféru vzájemného porozumění, pochopení a vůle (někomu) prospět, zářivě vyhlašují dosažení shody v tom či onom okruhu otázek a odmítají jakékoli dohady o personálním obsazení funkcí v koaliční vládě s tím, že přece nejde o funkce, ale o obsah.
Vzápětí se ukáže, že jisté dohody o postech již byly uzavřeny, že shoda na daném okruhu otázek je tak neurčitá a mělká, že od praktických kroků příští vlády lze očekávat téměř vše, a že »nepřekročitelné« požadavky volebních programů již byly nejen překročeny, ale třeba také opuštěny a určeny k vymazání z paměti voličů.
Taktika k tomu určená je poměrně jednoduchá – médiím se prostě nabídne »špek«, ta se do něj zakousnou, a řada dalších, často podstatnějších a aktuálnějších problémů s denními dopady na širokou veřejnost se tím »zaleduje«. Diskuse před kamerami pak (za mimořádně tolerantního přístupu vstřícných komentátorů) občas slouží i k doplnění znalostí příštích členů vlády, takže již netrvají na tom, že z armádního rozpočtu kolem 48 mld. Kč je možné během jediného roku »ukrojit« 10 miliard, rozpoznají gripen od panduru a vědí, že návrh na odložené školné na vysokých školách má něco společného s praxí v Austrálii...
Zvláštní kapitolou úvah »sněmovní stoosmnáctky« je její přístup k principům parlamentní demokracie. Ty totiž vyměnila za aritmetiku pro žáky prvního stupně základní školy (sto osmnáct je víc než osmdesát dva) a dokonale to předvedla hned při volbě vedení Poslanecké sněmovny. V rozporu se zvyklostmi tak plnou vahou svých 118 hlasů zvolila do čela sněmovny nikoli zástupce parlamentní opozice, ale představitelku ODS Miroslavu Němcovou a stejně arogantně vytěsnila z vedení sněmovny zástupce 26členného klubu KSČM. O tom, že ji tento »úspěch« podnítí i k dalším důležitým hlasováním, se nedá pochybovat.
Lze tedy už dnes s vysokou pravděpodobností předpokládat, že pokud pan Nečas dostatečně vyhoví »hybným silám« TOP 09 a »aktivním členům« VV, získá důvěru i budoucí koaliční vláda – bez ohledu na personální složení či dokonce takovou »nicotnost«, jako je programové prohlášení. Řadu kroků pak bude moci vláda učinit v rámci své výkonné pravomoci a tam, kde jí v jejích záměrech bude vadit platná legislativa, bude se zřejmě moci, alespoň v počátcích, opřít o parlamentní většinu. Nelze pochybovat ani o tom, že KSČM a její poslanecký klub nebudou mít ve vztahu k vládě a sněmovně v nastávajícím období ustláno na růžích, a že ani média jako celek jí příliš nepomohou.
Nabízí se tedy otázka, se kterou jsem se několikrát setkal v posledních týdnech: Má KSČM i v těchto pro ni nepříznivých podmínkách pokračovat v prosazování a obhajobě zájmů běžných řadových občanů a nejrůznějších ohrožených věkových a sociálních skupin (z nichž řada lidí k volbám z nejrůznějších důvodů ani nepřišla, nebo pod vlivem atmosféry volili některou z jiných stran) v duchu svého programu bez větší naděje na úspěch, nebo vyčkat, až se chystaná asociální, protilidová opatření budoucí vlády plně projeví – a pak se postavit do popředí projevů nespokojenosti a odporu?
Odpověď je podle mne zcela jednoznačná – pokračujme ve svém úsilí tak jako doposud, znovu předkládejme návrhy, o kterých jsme přesvědčeni, že mohou lidem pomoci, podporujme dobré návrhy jiných, jednoznačně odmítejme návrhy lidem škodící. To, co potřebujeme změnit, je přesvědčivost a prezentace našeho úsilí, schopnost jednoduché, jasné, obecně srozumitelné formulace, schopnost nejen vysvětlovat, ale i přesvědčovat. Příležitost oslovit naše spoluobčany s vyšším efektem než ve volbách do sněmovny je před námi – za tři a půl měsíce nás čekají volby do obecních a městských zastupitelstev a třetiny Senátu!
