Je to další z apelů na členské země, aby odstraňovaly nerovnosti, které se například mezi muži a ženami a jejich platy vyskytují. Tady nás čeká ještě, myslím, dlouhá cesta. A jsem ráda, že dneska ministr práce a sociálních věcí Marian Jurečka nás seznámil s novou strategií pro rodinu, kde snad se rodiny, a potažmo tedy samoživitelé, dočkají toho, aby měli, kam své děti v době předškolní dát. A mohli jít do práce a nemuseli být těmi ohroženými.
Platy mužů a žen v České republice se liší nejen při porovnávání průměrného ročního výdělku, kdy muži berou o 24 % více než ženy, ale také při porovnávání výdělku na stejné pozici.
Tam jsou platy mužů vyšší o 12 %, což plyne z nejnovějšího studie Národního institutu SIRI a Sociologického ústavu Akademie věd ČR.
Rozdíly souvisí s řadou důvodů. Jedním z nich je mateřství a kariérní pauzu u žen. Roli hraje také nedostupnost zařízení péče o nejmenší děti nebo malá podpora sdílení rodičovské mezi partnery. Z toho samého výzkumu dále plyne, že rozhodně se nedá říci, že by muži braly více jen proto, že častěji pracují v lépe placených zaměstnáních a na pracovištích s vyšší průměrnou mzdou. Tohle rozdílné postavení žen a mužů na trhu práce je důvodem toho stavu jen částečně. Současně totiž existuje rozdíl ve výdělcích žen a mužů, kteří vykonávají stejnou práci na stejném pracovišti. Nerovné odměňování žen a mužů za stejnou práci je tedy stále velmi významnou příčinou gedner pay gap. Je to zářivý příklad nerovnosti, nerovného zacházení, které bychom měli odstraňovat. Opět přitom vidíme i ze mezinárodního srovnání, že na severu Evropu to umí lépe. A rozdíly ve výdělcích mají malé třeba v Dánsku. A pak jsme tu zase my, bývalý postkomunistický blok, který žije stále v otázkách rovných, v těch takzvaných „zažitých“ kategoriích. No a koneckonců upozorňuje eWay, který dlouhodobě se zaměřuje na kontrolu rovného zacházení a dodržování zákazu diskriminace, že opět je zde problém, uvádí se dlouhodobé rozdíly mezi odměnami žen a mužů. A to jak v soukromé, tak i ve veřejné sféře. Vidíme to u nás v Čechách skutečně všude. A i ve strukturálně postižených regionech, dále v nastavení benefitů, dalších bonusů, v pracovních smlouvách. Diskriminační formulace se vyskytují stále ještě pořád v inzerátech na volná pracovní místa, anebo v docházkových bonusech. Taky bude třeba zapracovat na zvyšování povědomí zaměstnanců a jejich právech v oblasti odměňování, ale i například žalobách na zaměstnavatele o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění z důvodu nerovného zacházení, anebo diskriminace. Zmiňovaná agentura doporučuje zaměstnavatelům pečlivě přehodnotit nastavení svých vnitřních procesů a zaměstnanecké dokumentace s ohledem na rovné zacházení se zaměstnanci a zákaz diskriminace. A to nejen ve vztahu k odměňování zaměstnanců, ale například k inzerátům na volné pracovní pozice. Dále je zřejmé, že my v Čechách to nějak s těmi family friendly přístupy neumíme. Tyto rozdíly by napomáhal překonávat situaci, tak jak jsem ji popsala. Přitom více než 3 desítky let od revoluce bychom už měli ve věcech umět se inspirovat a měli bychom vidět, že ty rozdíly souvisí i s tím, že nemáme dobře nastavené parametry rodinné politiky. A, jak jsem zmínila, doufám, že se to brzy změní. Rozdíly ve mzdách jsou totiž důsledkem toho chybného nastavení, které generuje tyto nerovnosti. Neumíme slaďovat jak rodinný, tak pracovní život, takže si třeba mladé lékařky, ale i další ženy v různých povoláních, stěžují, že v nemocnicích, kde je non-stop provoz, nejsou k dispozici dětské skupiny atd.
Tady musíme hodně přidat třeba v další podpoře flexibilních pracovních úvazků. Podobně ale je také třeba podporovat i větší zapojení mužů do péče o děti a další závislé osoby. A také zaměstnavatelů praktikující principy rovných příležitostí pro ženy a muže v zaměstnání. Za mě je i tohle pomoc, která tak pozitivně se projeví v odstraňování nerovností v platech atd. A pokud vím, tak v Poslanecké sněmovně leží návrh zákona, který by měl ombudsmanovi umožnit podávat veřejné žaloby proti diskriminaci nebo navrhovat Ústavnímu soudu zrušení zákonů. To je tedy ono posílení té institucionalizace, po kterém volá tato směrnice a kterou my možná – nevím – chce tady trošku zase poslat někam jinam. Já toto iniciativu vítám a uvidíme, jak samozřejmě dopadne. A jestli bude kancelář ombudsmana zvládat nové aktivity. Za mě má tedy tento tisk podporu. Měli k tomuto tématu obsáhlou diskusi na výboru. A i z té zprávy zpravodajské jsme se vlastně téměř jednoznačně napříč politickým spektrem na našem výboru shodli.
Víte, já jsem tady tenhle týden s naším výborem organizovala seminář na sexualizované domácí násilí. A před rokem jsme měli něco obdobného, tak jsem čekala, co se za ten rok změnilo. A když si vezmeme, že dojdeme asi k tomu, že by měla pracovat justice, a ty apely jsou veliké a soudci nám řeknou, že se s takovým případem sejdou jednou za rok, proč by se tedy měli dále vzdělávat? Tak asi něco není dobře, když potom vypovídá oběť domácího sexualizovaného násilí. A tahle ta oběť byla znásilněna hospodským. A když nám potom říká, že ten vyšetřující si vlastně s tím pachatelem tykal. Že on tam měl svého obhájce, ona ne, že ji vyslýchali 10 hodin, že jí nedali vodu. Zdá se nám to neuvěřitelné, viďte? Ty manýry připomínají doby minulé. A, víte, věda v tomto směru, která už odhalila to, že žena, když je – nebo ta oběť, protože i muži jsou samozřejmě také oběťmi domácího násilí – když se dočká toho znásilnění od svého rodinného příslušníka, tak vlastně to její „zamrznutí“, jak se tomu říká – paní, proč jste se nebránila? Vy jste nekřičela. Ono se vám to líbilo.
Tak když je to rodinný příslušník, tak to zamrznutí je v daleko více případech, než když je ten násilník cizí a kdy ta žena si uvědomí, že o něco jde.
Já to říkám proto, že na tom kulatém stole nikdo z politiků, až na jednu paní senátorku, které děkuji, a poslankyni nebyl. A neříká se mi to snadno, věřte, že tam by špendlík nespadl – nebo tedy byl slyšet, kdyby spadl. A ono se to bude dít. My tomu prostě přijetím těchto směrnic samozřejmě nepomůžeme, ale my potřebujeme přece, aby se soudci naučili soudit. Oni už vědí, že se budou muset asi specializovat. Prostě tohle to se bude dít. A my k tomu můžeme tady přispět. Jsme rodiče, máme dcery, máme vnučky. Já to dělám taky kvůli nim. A i když se nám to možná nelíbí, tak prosím, mysleme na ty, kterých se to týká.
Ještě jednu věc zmíním. Já myslím, že i my, politici, jsme vystavováni různým druhům násilí, když příliš nahlas ventilujeme nějaký názor, který se nějaké skupině nelíbí. A kdybych se zeptala vás, drazí kolegové, tak myslím si, že také se vám to stává. Možná s jedním rozdílem – na vás, když ta veřejnost útočí, tak nechci říkat, co vám všechno slibuje, ale věřte tomu, že nám, ženám, se vyhrožuje mimo jiné i tím znásilněním. „Počkej, já si na tebe počkám!“ Takže já to vůbec neberu jako legraci, která tady zaznívá. Možná jsem až příliš dramatická, ale tím, že pracuji se skupinou zdravotně postižených, tak bych mohla psát další romány. A proto vás prosím o přijetí toho našeho usnesení, toho výboru pro sociální politiku, kterou jsme si dovolili, jak už řekl kolega Hilšer, znovu zvednout a dát ji jako pozměňující návrh proti tomu usnesení evropského výboru. Každopádně děkuji, že jste mě vyslechli.
