Jeho cílem má být „sladit“ přípravu dětí před nástupem na základní školu a napomoci dětem ze sociálně vyloučeného prostředí. Ovšem zamyslíme-li se nad touto původně předvolební vějičkou sociální demokracie, jejíž zavedení je na spadnutí, pak zjistíme několik znepokojujících věcí.
Již dnes je zřejmé, že tento krok naráží na ostrou kritiku. Brojí proti němu mateřské školy i obce, jejich zřizovatelé. Na školky by totiž měla připadnout krom jiného i další administrativa. Proti hovoří i závěry odborné studie proveditelnosti, zpracované pro MŠMT Demografickým informačním centrem. Odborníci zde poukazují na to, že je dnes problém přimět rodiče z vyloučených lokalit i k tomu, aby posílali děti do základní školy. S povinným rokem ve školce to jistě nebude jiné. Povinnému předškolnímu vzdělávání ve školce bude možné „uniknout“ – stačí, když rodiče při zápisu dětí prohlásí, že je budou vzdělávat doma. Tato možnost byla do zákona vložena zejména pro rodiče, kteří mají zájem své děti vzdělávat a rozvíjet, ale místo tradiční mateřské školy volí například lesní školku. Možnost, jak se povinné školce vyhnout je tak jednoduchá, že nelze očekávat, že dětí ze sociálně vyloučených rodin budou předškolní docházku plnit.
Školky se navíc ocitnou mezi mlýnskými koly: budou-li tvrdě vyžadovat docházku, poškodí to rodiče, kteří občas se svými dětmi vyjedou na týdenní dovolenou; pokud na ni tolik hledět nebudou, pak novela ztrácí smysl. Pro ředitelky a učitelky ve školkách přináší novela mnoho práce navíc s evidencí dětí, obesíláním rodičů, přezkoumáváním dětí, které se budou vzdělávat individuálně. To vše za situace, kdy školky plné dětí z populačně silnějších ročníků představují velkou zátěž na pedagogy. Jsem přesvědčena, že pedagogové by zvýšenou zátěž akceptovali, pokud by viděli smysl změny. Z odborných studií je patrné, že předškolní vzdělávání má pro pracovní uplatnění dětí řádově větší význam, než vysoká škola. Je důležité, abychom motivovali rodiny ze sociálně vyloučeného prostředí k tomu, aby zapojily děti do předškolního vzdělávání. Cesta, kterou se ministerstvo školství vydalo, však ke kýženému cíli nepovede.
Sama z praxe vidím, že co může pomoci, je cílená a soustředěná práce s těmito rodinami, například s pomocí nízkoprahových center a dalších služeb přímo ve vyloučených lokalitách. Tato cesta je samozřejmě velmi časově a systémově náročná.
Mrzí mě, že vzniká taková novela, jejíž faktický smysl je pramalý. Školky ji nechtějí, odborníci ji kritizují, stav v sociálně vyloučených lokalitách nevylepší a bude to jen další povinnost, která nebude dodržována. Jen tím jako politici opět ukážeme, jak našemu školství a možnostem integrace dětí ze sociálně vyloučených lokalit nerozumíme.
