Sociální bydlení je potřebou širokého spektra cílových skupin. Ovdovělých seniorů, rodičů samoživitelů, mladých lidí opouštějících ústavní výchovu, zdravotně postižených, sociálně vyloučených, osob propuštěných z výkonu trestu, lidí bez domova či ohrožených ztrátou bydlení. Každá z těchto cílových skupin má svá specifika a neziskový sektor bez systémové podpory státu nedokáže situaci řešit. A tak hlasitě volá po legislativním ukotvení.
Po nástupu nové vlády jsme s neziskovkami zaznamenali pozitivní ohlas hned u několika ministerstev, která přislíbila v Česku tak málo viděnou mezirezortní spolupráci. Panovala všestranná shoda nad důležitostí zákona i koncepce sociálního bydlení a potřebou systémově skoncovat s výhodným byznysem majitelů ubytoven. Ačkoliv tato shoda trvá, konkrétní kroky zatím vidět nejsou a prvotní nadšení a optimismus jakoby se hroutily pod tíhou složitosti a komplexnosti celého problému. Je to již několik měsíců, kdy se poprvé setkali aktéři, kteří mají s připravovanými dokumenty co do činění. Nejen v Senátu se konaly konference a kulaté stoly. V rámci Ministerstva práce a sociálních věcí byla ustavena pracovní skupina pro sociální bydlení, kde jsou zastoupeny odpovědné resorty, neziskové organizace, obce a expertní sektor. Ta má do září tohoto roku připravit koncepci, která bude vyhovujícím podkladem pro věcný záměr a následně paragrafové znění zákona o sociálním bydlení. K zákonu se vyjádřil i prezident republiky Miloš Zeman, který již v březnu tohoto roku vytkl vládě, že zbytečně oddaluje jeho přijetí. Ministr pro lidská práva, rovné příležitosti a legislativu Jiří Dienstbier se ale shoduje s ministryní práce a sociálních věcí Michaelou Marksovou, že mají-li být koncepce a zákon kvalitní, je časový rámec, který si vláda stanovila, ambiciózní. Nezbývá mi než souhlasit. Stále chybí definice sociálního bydlení, vymezení cílových skupin, nalezení shody na odpovídajícím standardu bydlení, vymezení role státu, obcí, NNO a dalších subjektů a legislativní zakotvení jejich práv a povinností, zajištění financování jednotlivých nástrojů sociálního bydlení a v neposlední řadě zakotvení sociální práce a provázání se sociálními službami. Ale pokud má být toto vše dobře popsáno do září 2014, očekávala bych horlivější přístup ministerské pracovní skupiny. Ráda bych viděla i dílčí výstupy, na kterých bychom se mohli přesvědčit, zda jsme se vydali správným směrem a pomalými kroky se přibližujeme cíli. V tuto chvíli ale bohužel nemáme mnoho indicií, které by naznačovaly, že se hledá politická shoda na základních parametrech zákona natož, že bude včas nalezena.
Paradoxně může celá snaha skončit tam, kde začala. U cílových skupin. Jak se totiž může ukázat, už jen samotné vydefinování těch, kdo by měli mít na sociální bydlení nárok, bude v českém prostředí nadlidským úkolem. Pokud budeme chtít cílové skupiny vyjmenovávat, na někoho zákonitě zapomeneme. Pokud stanovíme atributy pro nárok na obecní byt, snadno se nám stane, že při české schopnosti posuzování individuálních potřeb žadatelů propadne řada potřebných lidí sítem výběru a jiní si najdou skulinu, kudy se do systému propašovat. A možnost, že by se zastáncům taxativně definované tzv. nezaviněné a zaviněné nouze podařilo prosadit tento přístup k posuzování, si nechci ani připouštět, protože pak by sociální bydlení jen těžko plnilo funkci trampolíny do běžného života pro ty, kdo se ocitli na hraně - pro ty, kteří byli u zrodu potřeby systémového ukotvení sociálního bydlení. Osud tohoto zákona mi leží na srdci a i nadále mu hodlám věnovat mnoho pozornosti a energie, abych mohla v plánovaném termínu přivítat v Senátu kvalitní zákon o sociálním bydlení, pro který mi bude ctí zvednout ruku.
