ČSSD kromě Miloše Zemana a Jiřího Paroubka neměla v pozici předsedy strany nikdy silnou osobnost. Vladimír Špidla jak uvedl tehdejší jeho vládní spolustraník ministr kultury Pavel Dostál chodil na zasedání vlády nepřipraven. Stanislav Gross skončil svoji politicky skvěle nastartovanou politickou kariéru předčasně kvůli svým majetkovým poměrům, které stejně jako Babiš nedokázal nikdy věrohodně vysvětlit - viz jeho citace  „Ten původ je tak křišťálově čistý, že ani křišťál křišťálově čistější být nemůže.“  Sobotka spojený s divokou privatizací OKD a obklopen lidmi typu Špidla je pro mnohé voliče stále častěji považován za typ politika pohybující se ve vzduchoprázdnu, který neví, jaká nálada mezi lidmi panuje.

     Svůj podíl v odlivu voličů sehrál také dlouhodobý mocenský boj různých křídel ČSSD vydatně mediálně prezentován znamenající odstranění oponentů a křiklounů Michala Haška, Jiřího Zimoly, Jeronýma Tejce, Zdeňka Škromacha či  any Volfové. Odlivu voličů dokonale napomohl také bývalý ministr pro lidská práva Jiří Dienstbier, neoblomně prosazující myšlenku přijetí ročně až 30 tisíc imigrantů. Samostatnou kapitolu tvoří dlouhodobě rozdílné postoje a útoky z vlastních řad na  prezidenta Zemana.

    O vratkosti poměrů v ČSSD mnohé napovídá jejich poslední sjezd. Způsob znovuzvolení Bohuslava Sobotky do čela strany byl víc než famózní a srovnatelný na české poměry snad jen se sokem Babišem.   Stačilo ale pár týdnů, aby pod tíhou šíření nespokojenosti členské základny došlo na šachovnici sociální demokracie k přeskupení jejich hlavních hráčů.

 Nová rošáda pánů Zaorálka, Chovance a Sobotky zatím stačila pouze zastavit propad důvěryhodnosti ČSSD v očích voličů.

       Nezabírá ani ostřejší rétorika Zaorálka, který je po téměř čtyřletém vládnutí ČSSD překvapen nízkými mzdami v zemi a po vzoru odborářů vyhlašuje další konec levné práce.

    Pro mnohé voliče je bohužel Zaorálek bezzásadový politik, poplatný pouze zahraniční vrchnosti – viz postoj k dění na Ukrajině a pokračujícím sankcím vůči Ruské federaci, schopný měnit rétoriku na populistickou jen před volbami.

        ČSSD skutečně levicovou stranou v popřevratovém období nikdy nebyla.  Za více než čtvrtstoletí budování kapitalistické společnosti nedokázala coby strana v mnoha vládách prosadit ani to základní. Důstojnou mzdu pro všechny pracující. Co se podařilo dokonale je rozevření „příjmových“ nůžek do neúnosných rozměrů.

      Za svůj příliv volič voličů v 90. letech může děkovat především tehdejšímu svému předsedovi Zemanovi, který těžil z primitivního a mnohdy vulgárního antikomunismu ve společnosti a díky „Bohumínskému“ usnesení se snažil „podnikatelsky“ zničit konkurenci na levé straně voličského spektra  - KSČM. Ta se v porovnání s ČSSD těší mezi voliči stále stejné oblibě. Možná také proto, že na rozdíl od sociální demokracie se nikdy neodklonila od svých slibů.