Před několika lety ministr zdravotnictví dr. Leoš Heger začal s mravenčí prací. Ta spočívala v tom, že chtěl přesvědčit občany, že kvalitu života v podstatné míře ovlivňuje samozřejmě jejich zdraví, ale že na vlastní zdraví máme v podstatné míře vliv také my sami. My se v současné době v souvislosti s debatou o novele zákona o ochraně veřejného zdraví pokoušíme pokračovat v této mravenčí práci a jestli bude mravenčí, tzn. může dojít k nějakému cíli, a nebo sisyfovský, tzn. bude to úplně zbytečné, o tom budeme rozhodovat v následujících hodinách a pravděpodobně dnech.
Dámy a pánové, chránit sebe je přirozené a přesto to mnozí děláme velmi, velmi málo. Chránit své blízké kupodivu dokážeme trošku líp. Tam jsme z nějakých důvodů trošku více motivováni. A vždycky jsou motivováni rodiče, když chrání své děti. Řekneme-li ale, že máme chránit společnost, tak to je takový velmi abstraktní pojem. A my máme úkol přesvědčit všechny občany, co největší počet občanů, že chránit sebe znamená zároveň chránit společnost resp. chránit společnost znamená zároveň sebe. Já ovšem vždycky musím vědět, jaké riziko přitom podstupuji.
Nejúčinnější, nejpracnější, ale zároveň nejnáročnější způsob je přesvědčit, že preventivní ochrana má smysl. Bohužel tohle se zatím nedaří. Motivování totiž nemůže být postaveno na diskreditování, podceňování např. neziskových organizací - pravděpodobně mnozí z nás víme, o které jde. Motivování nemůže být postaveno ani na osobní diskreditaci osobností z akademického světa. Pak tedy nevím, jak může někdo být profesorem přírodních věd, když my z něj jsme ochotni udělat hlupáka a dokonce ho vysloveně perzekuovat. My tedy nějak selháváme.
Očkování od svého počátku, kdy vyškrabával kravám jakýsi moudrý člověk a pomocí toho ty puchýřky, když měly neštovice atd., tak to očkování prochází a musí procházet velikým vývojem. A ten spočívá v tom, co je schopen pochopit každý laik. Na to nemusí být člověk lékař. Spočívá v tom, že stále budeme vyhodnocovat počet a typ onemocnění, proti kterým je nutné očkovat. A dámy a pánové, my jsme teď v situaci v souvislosti s obrovskou migrací, že tohle bude veliký úkol.
Dál musíme zlepšovat kvalitu. A laik si to představuje pod těmito třemi zornými úhly pohledu - očkování má být účinné, očkování má být zároveň bezpečné a v případě dětí, především v případě dětí, musí být minimalizovaná zátěž pro organismus. A toho nedosáhneme, když nebudeme otevřeni k zachycování a k poctivému podchycování všech případných možných nežádoucích účinků. Jestliže mysl všech institucí, které mají na starost chránit zdraví občanů, nebude k tomuto otevřená, tak ten proces nemůže prostě proběhnout dobře. Zase, na to nemusím být bůhvíjaký odborník - lékař. A neexistuje, promiňte, ale nemůže existovat v pediatrických ambulancích odpověď - tohle nemůžete mít po očkování. Tato odpověď nemůže existovat. Ta by měla zmizet z repertoáru. Za to ale vždycky může následovat rozhovor.
Teď bych si dovolila obrátit se k rodičům a zákonným zástupcům dětí resp. spíš k té jejich roli v tom složitém procesu. Člověk se má, chce-li se rozhodovat správně, rozhodnout svobodně a odpovědně. A my navíc chceme, aby tihle rodiče mysleli zároveň i na ty druhé. Tady bych prosím velmi zdůraznila, že považuji za opravdu zlomyslné a zlovolné říkat, že neodpovědní rodiče, kteří váhají, chtějí diskutovat kolem očkování dětí, že tihle neodpovědní rodiče zneužívají všeobecné proočkovanosti. A vlastně oni svoje neočkované dítě chtějí strčit mezi ta očkovaná a tam bude chráněno. To je prostě nesmysl. Děti se nepohybují pouze v dětských kolektivech. Takže toto podezírání, si myslím, že je naprosto nesmyslné.
Za povinností očkovat, dámy pánové, opravdu nemůže stát slepá poslušnost.
To po odpovědných a milujících rodičích nemůže stát chtít. Slepou poslušnost prostě po rodičích chtít nemůžete ani v mnoha jiných oblastech jejich rozhodování. Ale co po nich vždycky můžete chtít, je rozhodování na základě diskuse, rozhovoru. Ta rozmluva - já už jsem to tady říkala jednou - musí probíhat ve vzájemné úctě a ve vzájemném respektu. Za povinností očkovat, proti které my nejsme, musí stát přesvědčení, že to je správné. A kam jsme se, dámy a pánové, po tom několikaměsíčním diskutování dostali? Kromě toho, že byla vyvinuta velká snaha zdiskreditovat všechny, kteří si mysleli eventuálně něco jiného než si myslí oficiální instituce?
Vzrostla důvěra v lékaře a především v celý systém? Dovolím si položit otázku. V diskusích zaznívalo, že povinné očkování - pro úplnost očkování dětí především je v zákoně o ochraně veřejného zdraví skryto pod pojmem pravidelné očkování. Tedy v diskusích několikrát zaznělo ze strany lékařů: Lze přece s přihlédnutím ke zdravotnímu stavu dítěte a k dalším okolnostem provést očkování podle individuálního kalendáře. Co se lékařům příliš nelíbí a diskutovala jsem s nimi o tom, je možnost rodičů požádat o zvážení neboli jakási žádost zákonného zástupce požádat o individuální očkovací plán. Já se tedy s dovolením ptám, proč? Rodič v současné době nedává písemný souhlas, dává pouze ústní souhlas s očkováním. A když si někteří dovolili si všimnout, že se ocitla malá věta, poměrně krátká věta v jiném zákoně, že do seznamu výkonů, které nemusí být se souhlasem pacienta, patří také výkony, úkony, které jsou obsaženy v zákoně o ochraně veřejného zdraví. Tak zase nemůžeme považovat za hlupáky a bůhvíjaké lidi, ty, kteří si všimli, že se tím možná otevírá cesta, že nejen, že nebude potřeba písemný souhlas, dosud stačí ústní souhlas, a že možná nebude ten souhlas potřebovat lékař vůbec.
Vůbec tím nechci diskreditovat lékaře. Tak, jak jsem s nimi mluvila, oni to chtějí udělat, celý ten proces, co nejlepší. Stěžují si ovšem na velkou administrativní zátěž. Takže když jsem třeba s nimi mluvila o tom námi tolik propagovaném a nejen stranou TOP 09, ale i dalšími, nějakém modelu individuálního očkovacího plánu, tak říkali, že to vlastně je administrativně svým způsobem zatěžující. Rozhodně však nemůže být nikdy zatěžující rozhovor, vysvětlování, přesvědčování. Ten lékař, věřím, většina lékařů má tu schopnost, když se bude bavit se zákonným zástupcem a s rodičem, který chce nějak usilovat o individuální očkovací plán, lékař má, když v klidném rozhovoru bude s ním v úctě mluvit, má tu schopnost přesvědčit rodiče, že vlastně je na stejné lodi. Že prostě oni jsou oba na stejné lodi a chtějí oba chránit to dítě.
To, že vadí v současné době v zákoně o ochraně veřejného zdraví, aby se tam nějakým oficiálním způsobem, zdůrazňuji, není to ani ve vyhlášce. Lékaři říkají, že je možný individuální očkovací plán, ale ve vyhlášce to není. Tam je jenom podrobně rozepsáno to dosud známé ve vyhlášce jenom podrobně rozepsáno pravidelné očkování. Dámy a pánové, individuální plán péče má například dnes každý klient v domově seniorů! Nikdo se neptá špatně placených sociálních pracovníků v domovech sociální péče, v domovech seniorů, v domovech, kde se pečuje o děti i dospělé mentálně či jinak postižené. Nikdo se neptá, jestli je zatěžuje, že mají každý den na každý týden individuální očkovací plán. Já se tedy ptám, proč je tak velký problém, aby byl individuální očkovací plán zakotven v zákoně s tím, že bude podrobněji upraven ve vyhlášce, prostě v prováděcím předpisu.
A ta druhá věc je, kterou si vlastně lékaři, a to není vůbec jejich vina, když jsme o tom debatovali, oni si vlastně neuvědomují, že když podle svého nejlepšího svědomí a podle pravdy nedají rodičům papír, že dítě bylo očkováno, tak to dítě skutečně je diskriminováno tím, že nemůže být přijato do zařízení péče o děti. A kdyby existovala možnost, aby tam přinesli potvrzení o tom, že po souhlasu s lékařem je vypracován individuální očkovací plán a toto potvrzení vlastně mělo stejnou platnost, takže dítě by nebylo diskriminováno, tak si myslím, že by se velmi znásobil nejen počet spokojených rodičů, ale hlavně by vzrostla důvěra rodičů v náš systém ochrany zdraví. Individuální očkovací plán a nediskriminování dětí, které nejsou ještě proočkované, je to, co mně osobně leží na srdci nejvíce, i když v podrobné rozpravě se přihlásím ještě k dalším pozměňovacím návrhům.
Děkuji za pozornost a děkuji za to, snad, že se pokusíte, aby ta diskuse nebyla opravdu Sisyfovská, a aby se z mravenčí snahy o posílení důvěry v náš systém péče o zdraví nestalo to, že dojde k naprostému poklesu důvěry. Já věřím, že rodiče budou dál o svých dětech přemýšlet, protože každý z těch rodičů má jedno, dvě. A nemůže žádná statistika ho omámit nebo přesvědčit. Přesvědčit ho může jenom to, že stát řekne: Ano! Já to po tobě chci, chci to po tobě zákonem, ale také za to nesu odpovědnost. To je další část pozměňovacího návrhu.
