Bod, který dnes projednáváme, má číslo 177/13 a je to Návrh směrnice Evropského parlamentu, Rady, o ochraně osob, které se podílejí na účasti veřejnosti před zjevně neopodstatněnými nebo zneužívajícími soudními řízeními. To usnesení, které bylo přijato na výboru, já naprosto chápu a v tomto smyslu jsem připraven také podpořit další hlasování. Ale chtěl jsem zareagovat na to, co nám říkal tady pan ministr.
On vlastně nejenom mluvil o tomto senátním tisku, ale mluvil o některých aktualitách. A chci se věnovat tomu, čemu se obecně říká úniky ze spisů, respektive z vyšetřování. A jak on sám přesně pojmenoval, jde spíše o neoprávněné nakládání s písemností.
Ano, ve chvíli, kdy jsou vyšetřovány závažné trestní kauzy, které dosahují do politiky a na osoby veřejně známé, tak bychom měli být ve střehu. Ty úniky, které čteme dnes v novinách, a které vypadají často spíše jako bulvární zprávy, neslouží úplně dobrému jménu nejenom těch, kterých se týkají, ale také těch, kteří třeba ty spisy nebo ty písemnosti připravovali.
Ale dovolte mi přece jenom s vámi, pane ministře, nesouhlasit. Já do jisté míry musím říct, že mám určité pochopení pro ty, kteří některé ty kauzy říkají novinářům. Vím totiž z vlastní zkušenosti za ta desetiletí, co se pohybuji v této oblasti, že přece jen počty policistů, kteří odcházejí, kteří to doslova vzdávají, kteří udělali obrovskou práci na vyšetřování některých mimořádně závažných kauz, které nakonec byly zameteny pod koberec, že tahle frustrace se často může projevit i v tom, že najednou mají dojem, že ten průchod spravedlnosti u nás není garantován. Jako kdyby slabost státu se právě projevovala v tom, že ti, kteří vyšetřují a jsou v první linii, se opravdu dostávají do velmi složité profesní lidské situace.
A myslím si, že to je dnes spíše také příležitost pro nás a také pro ministerstvo spravedlnosti, a my jsme moc rádi, že se tomu věnujete, abychom si tak položili otázku, kolik kauz vlastně nebylo dotaženo. Z formálních, nebo jiných důvodů, a které vlastně byly poctivě připraveny vyšetřovateli. Proto bych nechtěl úplně šmahem říci, že to je pouze chyba, kterou jste pojmenoval, ochranu novinářů, jejich zdrojů, právo na spravedlivý proces. Tady všude máte naši podporu.
Ale nedal bych úplně ze stolu ten slabý hlas, který vlastně často nemají jiný způsob, protože jsou ve velmi citlivé situace, pod služebním zákonem a mají velkou odpovědnost. Abychom náhodou nepřehlédli, že v tom může být také zoufalství. Pocit, že udělali svou práci, ale vzdávají to, protože to nemají komu říct.
Já musím říct, že když čtu některé ty zprávy, nejenom z vyšetřování „kauzy Hlubuček“, ale např. i z kauzy „Stoka“ a dalších, tak mám obavu z toho, abychom nezůstali těm lidem, kteří jsou v první linii, něco dlužni. Protože přece jen výkonnost státu a síla státu se pozná také podle toho, že dokáže prosadit spravedlnost a některé velké kauzy skutečně odstíhat.
Děkuji.
