1/ Členství v KSČ. Soudce Fremr říká, že šlo o „selhání, kdy podlehl tlaku a upřednostnil snahu nekomplikovat si život na úkor svého svědomí“. Takový přístup tehdy sdílela celá řada lidí. Jenže u těch, kteří se měli přímo podílet na mašinérii režimu, je to složitější. Na plénu Senátu jsem Roberta Fremra konfrontoval s tím, že byl dva roky čekatelem na vstup do strany, jehož loajalitu a oddanost (jakožto trestního soudce!) si strana zákonitě musela všelijak ověřovat. Ačkoli pak zpřesňoval detaily jednoho konkrétního případu, na otázku svých námluv s komunisty neodpověděl vůbec. Stačí nám to? Pokud je přípustná komunistická minulost, jaká reflexe je adekvátní?
2/ Selektivní paměť. Soudce Fremr napsal senátorům několik vyjádření, v nichž komentuje svou práci před rokem 1989. Ani tam, ani na plénu Senátu nezmínil některá důležitá fakta: vynášel rozsudky nad lidmi, kteří opustili nebo se pokusili opustit republiku. Jednalo se o tresty odnětí svobody a propadnutí majetku. Jde se o typické politické rozsudky v režii zrůdného režimu, který trestal všechny, kdo chtěli svobodně myslet, tvořit a žít. Zmíněné rozsudky byly po revoluci zrušeny a oběti (částečně) rehabilitovány. Nevěřím, že na tuto část své kariéry může trestní soudce zapomenout. Je přípustné, aby byl ústavním soudcem někdo, kdo vyškrtl tak významnou část své kariéry?
3/ Prapodivná prohlášení. Soudci Ústavního soudu mají být odvážní v boji za občany a spravedlnost, ale zdrženliví ve svých vyjádřeních. Soudce Fremr nám na senátních výborech přísahal na svou smrt, že nebyl zmanipulován. To jsou poměrně silná slova, navíc v souvislosti s případem, na který si příliš nepamatuje. Později nám napsal, že podle nových zjištění byl zmanipulován StB. Pak nám řekl, že sice byl zmanipulován, ale jeho rozsudek je platný, což má patrně dokazovat, že spravedlnost nebyla dotčena. Postrádám v tom logiku. Má podobným způsobem ústavní soudce mluvit, nebo vůbec uvažovat?
4/ Charakter a svědomí. Pokud o sobě někdo ví, že vynášel politické rozsudky, a navíc se v průběhu své nominace na Ústavní soud dozví, že jeho rozhodování manipulovala StB (připusťme pro tuto chvíli, že o tom dříve opravdu nevěděl), měl by to nějak zohlednit. Co je na místě? Omluvit se obětem svých rozsudků a veřejnosti? Stáhnout kandidaturu? Mlčet a vyčkat, jak rozhodne prezident?
5/ Nebezpečný precedent. Stát je založený na důvěře v instituce. Jmenování trestního soudce se zářnou předlistopadovou kariérou může zásadně poškodit důvěru v instituce – v tomto případě nejen v Ústavní soud, ale i prezidenta, který soudce vybral, a Senát, který nominaci schválil. Na Ústavní soud se nechodí završit kariéra, ale bojovat za spravedlnost a lidská práva. Jak má občan důvěřovat svrchovanosti a nezávislosti Ústavního soudu, pokud jeho členy budou lidé, kteří se podíleli na komunistické zvůli?
Jsem přesvědčený, že nepřekročitelná linie vede minimálně tam, kde soudci kolaborovali s režimem a vynášeli politické rozsudky. Nečekal bych, že si tato kritéria budeme obtížně upřesňovat skoro 35 let po pádu komunismu. Ale měli bychom si je zapamatovat a v případě Ústavního soudu je důsledně uplatňovat.
