Ze strany Okresního státního zastupitelství ve Vyškově došlo k pochybení, neboť kdyby postupovalo v souladu s právními předpisy, zjistilo by, že policejní orgán při svém postupu vycházel pouze z informací a listin předložených poškozeným, aniž by se snažil zjistit si skutečný stav věci.
Obsah:
1) Úvod
2) JUDr. Jiří Novák z advokátní kanceláře Sokol & Novák & Brož uvedl
3) Stížnost proti usnesení PČR OŘ Vyškov – Mgr. Freund
4) Závěrečné shrnutí
5) Odškodnění neproběhlo
1) Úvod
Státní zástupce zahájil trestní stíhání pro trestný čin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytového prostoru podle § 249a odst. 2 trestního zákona, kterého se měl údajně dopustit jednatel společnosti I. M. H., s. r. o. tím, protože údajně brání druhému spoluvlastníkovi R. O. ke vstupu do skladu na rozsáhlém společném pozemku, jenž sám sebe označoval jako spoluvlastníka ideální poloviny předmětné budovy – skladu, do níž mu údajně klient S. H. protiprávně neumožňoval přístup.
Ačkoliv předmětná stavba byla výlučným vlastnictvím klienta S. H., který stavbu jako takovou zcela nově vystavěl, a to výlučně ve své režii a na své náklady a nebyl tedy povinen komukoliv třetímu stavbu zpřístupňovat. Přestože již stížnost klienta obsahovala velmi zásadní skutečnosti odůvodňující minimálně vrácení věci do stádia šetření, rozhodl státní zástupce Okresního státního zastupitelství usnesením sp. zn. Zt 371/2005 ze dne 20. 10. 2005, jímž stížnost klienta S. H. zamítl, a to prakticky bez jakéhokoliv konkrétního odůvodnění, pouze s obecným poukazem na to, že usnesení o zahájení trestního stíhání není konečným rozhodnutím ve věci.
Zejména z podaného vysvětlení Ing. K. bylo zjištěno, že na smlouvě o dílo z r. 2001, jejímž předmětem byly práce na opravě původního skladu, byl připojen podpis stavebníka, společnosti I. M. H., s. r. o., jednající prostřednictvím jeho jednatele, pana S. H. V průběhu provádění stavebních prací vyšlo najevo, že původní stavba musela být z důvodu nevyhovujícího statického stavu kompletně zbourána. Na původním místě pak byla vystavěna stavba zcela nová, která měla rovněž sloužit jako sklad a měla být užívána pouze klientem, o čemž poškozený R. O. po celou dobu věděl. R. O. byl rovněž s průběhem stavebních prací dobře seznámen a po celou dobu nevznesl žádných námitek, což sám potvrdil ve své výpovědi.
2) JUDr. Jiří Novák z advokátní kanceláře Sokol & Novák & Brož uvedl:
I.
Usnesením o zahájení trestního stíhání ze dne 30. 9. 2005, ČTS ORVY-705/TČ-71-200-5, vydaným Policií ČR, SKPV OŘ Vyškov, bylo proti mému klientovi S. H. zahájeno trestní stíhání pro trestný čin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle § 249a odst. 2 tr. zákona, jehož se měl dopustit tím, že: „jako jednatel společnosti I. M. H., s. r. o., (Vyškov) která je (podle katastru nemovitostí) podílovým spoluvlastníkem ideální ½ nemovitosti – budovy (bez č.p. a č.e.), jiná stavba, využívané jako sklad, na pozemku parc. č. XXX/X, zapsaném na listu vlastnictví č. XXXX pro obec a katastrální území Vyškov, od blíže nezjištěné doby, nejpozději od 17. 12. 2001, kdy došlo ze strany společnosti I. M. H., s. r. o., k převzetí díla od společnosti Bxxx – stavební společnost, spočívajícího v úplném přestavění této budovy, do současné doby, brání v užívání tohoto nebytového prostoru (skladu) – budovy (bez č.p./č.e), na pozemku parc. č. XXX/X, zapsaném na LV XXXX, pro obec k.ú. Vyškov, na ul. Havlíčkova, druhému podílovému spoluvlastníku ideální ½ této budovy skladu a pozemku, na kterém stojí R. O., který do současné doby nevlastní klíče ani ovladače od obou vstupních vrat a takto nemá do tohoto objektu přístup,“
Úkony v tomto trestním řízení byly zahájeny na základě podnětu podaného výše jmenovaným R. O., jenž sám sebe označoval jako spoluvlastníka ideální poloviny předmětné budovy – skladu, do níž mu údajně klient protiprávně neumožňoval přístup. Vzhledem k tomu, že klient byl od počátku oprávněně přesvědčen o naprosté nedůvodnosti trestního stíhání, jež bylo proti jeho osobě zahájeno, podal prostřednictvím svého obhájce dne 30. 8. 2005 stížnost proti výše citovanému usnesení o zahájení trestního stíhání, v níž podrobně vysvětlil právní a skutkové aspekty celého případu na nichž stavěl svoji obhajobu. Ve své stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání, v níž podrobně vysvětlil právní a skutkové aspekty celého případu na nichž stavěl svoji obhajobu. Ve své stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání klient především poukazoval na naprosto nestandardní postup policejního orgánu, jenž v rozporu s ustanovením § 158 odst. 1 tr. řádu neprovedl šetření v rozsahu dostatečném k tomu, aby mohl učinit závěr o důvodnosti zahájení trestního stíhání, zejm. zahájit trestní stíhání aniž by vůbec požádal o vysvětlení klienta, jakožto podezřelého a aniž by mu umožnil sdělit své stanovisko a navrhnout k němu důkazy.
Kvůli tomuto, v kontextu posuzovaného skutku naprosto nepochopitelnému, postupu policejního orgánu, byl tedy klient nucen podstatné skutečnosti rozhodné pro svoji obhajobu uplatnit ve své stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání. Tato obhajoba byla založena především na tvrzení, že předmětná stavba byla výlučným vlastnictvím klienta, který stavbu jako takovou zcela nově vystavěl, a to výlučně ve své režii a na své náklady a nebyl tedy povinen komukoliv třetímu stavbu zpřístupňovat. Přestože již stížnost klienta obsahovala velmi zásadní skutečnosti odůvodňující minimálně vrácení věci do stádia šetření, rozhodl státní zástupce Okresního státního zastupitelství usnesením sp. zn. Zt 371/2005 ze dne 20. 10. 2005, jímž stížnost klienta S. H. zamítl, a to prakticky bez jakéhokoliv konkrétního odůvodnění, pouze s obecným poukazem na to, že usnesení o zahájení trestního stíhání není konečným rozhodnutím ve věci.
Podstatné je, že v pokračujícím vyšetřování byla následně veškerá tvrzení klienta podepřena jednoznačnými důkazy. Zejména z podaného vysvětlení Ing. K. bylo zjištěno, že na smlouvě o dílo z r. 2001, jejímž předmětem byly práce na opravě původního skladu, byl připojen podpis stavebníka, společnosti I. M. H., s. r. o., jednající prostřednictvím jeho jednatele, pana S. H. V průběhu provádění stavebních prací vyšlo najevo, že původní stavba musela být z důvodu nevyhovujícího statického stavu kompletně zbourána. Na původním místě pak byla vystavěna stavba zcela nová, která měla rovněž sloužit jako sklad a měla být užívána pouze klientem, o čemž poškozený R. O. po celou dobu věděl. R. O. byl rovněž s průběhem stavebních prací dobře seznámen a po celou dobu nevznesl žádných námitek, což sám potvrdil ve své výpovědi. Dále bylo již v přípravném řízení prokázáno, že veškeré fakturované práce byly vystavovány k úhradě společnosti I. M. H., s.r.o., což potvrdil podaným vysvětlením rovněž další svědek, pan ZdXXX. BaXXX.. Ze zde stručně vymezených skutečností je patrné, že stavebníkem byla po celou dobu společnost I. M. H., s.r.o., jež veškeré stavební práce objednala a rovněž financovala. Ze zcela konstantní judikatury se pak podává, že vlastníkem stavby se zásadně stává stavebník, bez ohledu na to, jedná-li se o stavbu oprávněnou či neoprávněnou, povolenou či nepovolenou, samo o sobě není ani rozhodné, jaký materiál je ke stavbě použit (rozsudek NS ČR, 2 Cdon 1312/96). V tomto případě se jedná o tzv. originární nabytí vlastnického práva, jež svědčí pouze stavebníkovi, tedy společnosti I. M. H., s. r. o.
Na rámec shora konstatovaného je pak nutno doplnit, že nikdy neexistovalo žádné ujednání mezi „poškozeným“ R. O. a klientem S. H., které by zakládalo spoluvlastnické právo R. O. k nově vystavené budově skladu. Jelikož nabývání vlastnického práva k nemovitostem není ovládáno zásadou superficies solo cedit, nemohl se stát pan R. O., za žádných okolností, vlastníkem, resp. spoluvlastníkem nové stavby skladu z titulu svého spoluvlastnictví k pozemku, parc. č. XXX/X, na němž byla stavba vystavěna a neměl tedy nikdy žádné právo sklad užívat.
Důkaz: spisem Okresního soudu Vyškov 1 T 24/2006
Ačkoliv ve shora vymezené stížnosti klienta byly uvedeny veškeré, k případu naprosto klíčové, informace svědčící o tom, že klient nespáchal jemu přisuzovaný trestný čin, nebyly tyto klientem uváděné skutečnosti relevantním způsobem přezkoumány ze strany orgánů činných v trestním řízení. Okresní státní zastupitelství ve Vyškově tak při rozhodování o stížnosti, ve smyslu ust. § 147 trestního řádu, nepřezkoumalo dostatečným způsobem řízení předcházející vydání napadeného usnesení a klientem podanou stížnost, Usnesením, ze dne 20. 10. 2005, č. j. Zt 371/2005-15, zamítlo jako nedůvodnou, dle ust. § 148 odst. 1 písm c) trestního řádu. Tímto jednáním došlo ke zcela zjevnému pochybení Okresního státního zastupitelství ve Vyškově, neboť kdyby postupovalo v souladu s právními předpisy, zjistilo by, že policejní orgán při svém postupu vycházel pouze z informací a listin předložených poškozeným, aniž by se snažil zjistit si skutečný stav věci. Jestliže by okresní státní zastupitelství důkladně prověřilo postup policejního orgánu a uložilo tomuto povinnost minimálně předvolat k podání vysvětlení pana S. H., a následně prověřit jím tvrzené skutečnosti, mělo by všechny relevantní informace nebytné k odložení věci.
Další pochybení Okresního státního zastupitelství ve Vyškově spočívá nepochybně v tom, že po provedeném vyšetřování, v němž byly provedeny všechny relevantní důkazy osvědčující shora uvedená tvrzení klienta, státní zástupce nerozhodl o zastavení trestního stíhání, ale naopak podal na klienta obžalobu k Okresnímu soudu ve Vyškově.
Na základě podané obžaloby byl následně ve smyslu ust. §314e odst. 1 trestního řádu vydán Okresním soudem ve Vyškově trestní příkaz, ze dne 22. 5. 2006, č.j. 1T 24/2006-415, kterým byl klient shledán vinným, že prve popsaným jednáním spáchal trestný čin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle ust. 249a
odst. 2 trestního zákona, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců s podmíněným odkladem výkonu trestu na zkušební dobu v trvání dvou let. Není jistě třeba zdůrazňovat, že ani postup okresního soudu při vydávání trestního příkazu nebyl správný, neboť skutek, jímž byl klient shledán vinným neměl žádnou oporu v provedených důkazech, když naopak z obsahu trestního spisu bylo možné učinit závěr o naprosté nedůvodnosti dalšího pokračování v trestním stíhání klienta.
Za dané situace klientovi nezbylo, než podat proti trestnímu příkazu odpor. V nařízeném hlavním líčení, jež proběhlo dne 30. 11. 2006 před Okresním soudem ve Vyškově, pak byla provedenými důkazy prokázána veškerá tvrzení uváděná klientem, a to zejména svědeckými výpověďmi Jxxx. Bxxx., Zxxx. Bxxx., a Ing. Dxxx. Kxxx. a dále listinnými důkazy jako je smlouva o dílo a faktury na stavební práce. Pro posouzení nesprávnosti postupu orgánů činných v trestním řízení je nutné zdůraznit, že důkazy provedené při hlavním líčení nepřinesly žádné nové relevantní informace k celému případu, a že byly de facto pouhým zopakováním již dříve zjištěných skutečností.
Po provedeném hlavním líčení sám státní zástupce uvedl, že není možno jednoznačně konstatovat, že došlo k naplnění skutkové podstaty trestného činu uvedeného v obžalobě a navrhl zproštění klienta v plném rozsahu. Na základě provedeného hlavního líčení byl vydán rozsudek, ze dne 30. 11. 2006, č.j. 1T 24 24/2006-444, jímž byl S. H., ve smyslu ust. § 226 písm. b) trestního řádu zproštěn obžaloby Okresního státního zastupitelství ve Vyškově ZT 371/2005, ze dne 22. 2. 2006. Státní zástupce i klient se vzdali práva na odvolání proti tomuto rozsudku.
II.
Z výše nastíněného průběhu trestního řízení vedeného proti mému klientovi nepochybně vyplývá, že ze strany orgánů činných v trestním řízení došlo hned k několika pochybením, jež byly v rozporu s platnými právními předpisy, a jež lze bezpochyby označit za nesprávný úřední postup. První pochybení spočívá v tom, že proti klientovi bylo zahájeno trestní stíhání, aniž by byly prošetřeny byť jen základní skutečnosti svědčící v jeho prospěch a aniž by klient byl požádán o vysvětlení k příslušnému podezření. Další chybou bylo pokračování v trestním stíhání navzdory skutečnosti, že klient ve své stížnosti proti zahájení trestního stíhání uvedl zcela zásadní skutečnosti vylučující jakýkoliv závěr o spáchání trestného činu z jeho strany, přičemž tyto skutečnosti měly být šetřeny podle § 158 a násl. tr. řádu, neboť jednoznačně vylučovaly splnění podmínek pro zahájení trestního stíhání.
Dalšího nesprávného postupu se dopustil státní zástupce Okresního státního zastupitelství ve Vyškově, když poté, co byly při vyšetřování shromážděny všechny relevantní důkazy svědčící ve prospěch klienta, namísto aby rozhodl o zastavení trestního stíhání, podal na klienta obžalobu. Na základě této obžaloby vydal Okresní soud ve Vyškově trestní příkaz, a to opět za situace, kdy k takovému postupu neměl ve spise podklady. Díky těmto pochybením byl tedy klient donucen hájit svá práva v hlavním líčení. Nejvýmluvnějším důkazem o nesprávnosti výše popsaného postupu státních orgánů v přípravném řízení je fakt, že po provedeném hlavním líčení, kdy se oproti řízení přípravnému neobjevila jediná nová skutečnost, jak státní zástupce tak i soud shledaly klienta nevinným.
Z výše uvedených skutečností vyplývá, že klientově případě bylo v návaznosti na nesmyslné trestní oznámení pana R. O. možné již ve fázi šetření shromáždit všechny relevantní informace nezbytné pro rozhodnutí o odložení věci. Namísto toho bylo proti klientovi nedůvodně zahájeno trestní stíhání, jež bylo následně dovedeno až do fáze řízení před soudem prvého stupně, kde teprve orgány činné v trestním řízení shledaly již dříve zjištěné informace dostatečnými pro zproštění klienta obžaloby. Tímto způsobem byl klient v rozporu s trestním řádem vystaven nutnosti hájit svá práva ve všech fázích trestního řízení až po hlavní líčení, což pro něj znamenalo nutnost vynaložení značných finančních prostředků spojených s právním zastoupením a zejména značnou morální újmu, jíž utrpěl v důsledku perzekuce jeho osoby bezdůvodným trestním stíháním.
Pomineme-li fakt, že trestní stíhání je obecně pro každého bezúhonného člověka velmi nepříjemným zásahem do jeho osobního života, kde je (navzdory přesvědčení o své nevině) vystaven hrozícímu riziku udělení trestu, jenž by mohl zásadním způsobem negativně zasáhnout do všech sfér jeho života, kdy v klientově případě nutno přihlédnout též k tomu, že jeho trestním stíháním utrpěla i pověst klienta jako společníka a jednatele společnosti I. M. H., s.r.o. Klientova společnost je ve Vyškově relativně známá a vždy se u svých zákazníků a obchodních partnerů těšila dobré pověsti. Skutečnost, že klient byl trestně stíhán pro skutek související s jeho provozovnou (resp. skladem jeho společnosti) se obchodní partneři klienta, stejně jako např. jeho zaměstnanci, relativně rychle dozvěděli a tato skutečnost byla nepochybně způsobila přivodit újmu dobré pověsti klienta a jeho firmy. (Jistě není nutné zdůrazňovat, že trestní stíhání je veřejnosti chápáno jako difarmující a že zásada presumpce neviny není obecně veřejnosti příliš ctěna).
Bez ohledu na následný zprošťující rozsudek a bez ohledu na přesvědčení klienta o jeho nevině tak pan S. H. velmi trpěl tím, jak se probíhající trestní oznámení dotýká jeho osobní cti a dobrého jména jeho firmy. Tímto způsobem byla klientovi způsobena principiálně nevyčíslitelná imateriální újma, jejíž symbolickou kompenzaci je nucen požadovat.
III.
Nárok klienta uplatňovaný tímto podáním se tedy skládá z nároku na kompenzaci nemajetkové újmy (viz. níže) a z nároku na kompenzaci škody spočívající v účelně vynaložených nákladech na obhajobu, jež jsou ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., v platném znění vyčísleny následovně: (sazba za 1 úkon právní služby: 1.500,- Kč)
převzetí věci
sepis stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání
sepis odporu
zastupování při hlavním líčení (2 úkony)
Celkem tedy klient požaduje na kompenzaci škody částku 7.500,- Kč. Je nutné podotknout, že skutečné náklady na obhajobu byly neporovnatelně vyšší, a že by k nim měl být přičten i ušlý zisk spojený s tím, že klient byl nucen věnovat se trestnímu řízení a své obhajobě i v čase, v němž by se za jiných okolností plně věnoval své podnikatelské činnosti. Tyto další složky škody se klient rozhodl prozatím nepožadovat.
Pokud jde o nemajetkovou újmu, považuje ji klient z výše uvedených důvodů za neodčinitelnou, neboť psychické strádání, jemuž byl on i členové jeho nejbližší rodiny vystaveni, nelze dost dobře vyčíslit penězi. Přesto se klient po zralé úvaze nakonec rozhodl uplatnit finanční kompenzaci nemajetkové újmy ve výši 500.000 Kč.
Souhrnně řečeno, ze všech výše uvedených důvodů klient požaduje, aby mu Ministerstvo spravedlnosti České republiky jakožto úřadem k tomu dle zákona příslušným byla poskytnuta náhrada škody ve výši 250.000 Kč, a dále přiměřené zadostiučinění za vzniklou újmu nemajetkovou ve výši 250.000 Kč.
Mám za to, že takto klientem uplatněné nároku jsou nejen co do svého základu, ale i co do výše zcela opodstatněné a po právu, a proto doufám, že jako takové budou i Vámi uznány a uspokojeny.
JUDr. Jiří Novák, advokátní kancelář Sokol & Novák & Brož
3) Stížnost proti usnesení PČR OŘ Vyškov – Mgr. Freund:
Usnesením policejního orgánu OŘ PČR Vyškov, OOP Vyškov byla podle § 159a trestního řádu odložena věc podezření ze spáchání trestného činu křivého obvinění podle § 174 odst. 1 trestního zákona, kterého se měl dopustit R. O. tím, že měl ve svém trestním oznámení ze dne 30. 5. 2005 a dále v podání vysvětlení ze dne 14. 7. 2005, 2. 9. 2005 a 21. 11. 2005, křivě obvinit poškozeného S. H., ze spáchání trestného činu, kdy tato podání vysvětlení mimo jiné sloužily dne 30. 9. 2005 pod č. j. ORVY-705/TČ-71-2005 jako podklad k zahájení trestního stíhání S. H. pracovníky Služby kriminální policie a vyšetřování OŘ PČR Vyškov pro trestný čin neoprávněný zásah do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 249a odst. 2 trestního zákona, kdy v této věci Okresní státní zástupce podal pod sp. zn. ZT 371/2005 dne 20. 2. 2006 obžalobu pro uvedený trestný čin k Okresnímu soudu ve Vyškově a Okresní soud Vyškov pak pod č. j. 1T 24/2006 dne 30. 11. 2006 k hlavnímu líčení rozhodl podle § 226 písm.b) trestního řádu a obžalovaného S. H., zprostil obžaloby a takto měla být způsobena S. H. psychická újma, neboť ve věci nejde o podezření z trestného činu a není na místě vyřídit věc jinak.
Proti tomuto usnesení podávám v zákonné lhůtě stížnost, kterou odůvodňuji následovně.
Policie odložila věc, jak vyplývá z odůvodnění napadeného usnesení, z těchto důvodů, ke kterým dávám bezprostředně svého stanoviska:
1. „Trestní stíhání S. H. nebylo zahájeno výhradně na základě obsahu oznámení R. O., ale i na základě dalších písemností, které jsou obsahem spisového materiálu SKPV Vyškov. Po dalším šetření po zahájení trestního stíhání byl spisový materiál předložen s návrhem na podání obžaloby na Okresní státní zastupitelství, kde státní zástupce akceptoval návrh a podal obžalobu u Okresního soudu ve Vyškově.“
K tomuto tvrzení máme za to, že žádné trestní oznámení není návrhem na zahájení trestního stíhání. Je toliko podnětem, kterým se musí policejní orgán zabývat, jak vyplývá z ust. § 158 odst. 1 trestního řádu. Tedy je naprosto logické, že trestní oznámení R. O. nebylo návrhem na zahájení trestního stíhání, nýbrž podnětem condizio sine qua non k zahájení trestního stíhání. Nelze akceptovat tvrzení, že trestní stíhání bylo zahájeno na základě dalších písemností. Samotná písemnost není podnětem, jak má na mysli ust. 158 odst. 1 trestního řádu. K prověřování okolností, že byl spáchán trestný čin, může policejní orgán přistoupit na základě vlastních poznatků, trestních oznámení i podnětů jiných osob a orgánů. Tedy sama písemnost ještě není kvalifikovaným podnětem, nýbrž jen možným důkazem. Policie by ostatně trestní stíhání S. H., resp. prověřování okolností, zda byl spáchán trestný čin nikdy sama v této věci nezačala, pokud by k tomu nedal někdo podnět. Tím, kdo tento podnět dal, byl rozhodně R. O. Jeho trestní oznámení ze dne 30. 9. 2005 bylo ve věci podstatné. Navíc trestní oznámení R. O. bylo zcela lživé, když tvrdil, že bez jeho souhlasu S. H. nevyhovující budovu skladu zboural a místo něj postavil zcela jinou, novou budovu skladu. Byl to právě R. O., který dennodenně otevíral bránu ráno dělníkům, kteří tento sklad stavěli. Byl to on, který odmítl z nedostatku finančních prostředků se na výstavbě nového skladu angažovat, byl to on, který přehlížel výstavbě skladu bez námitek. Teprve později, když zjistil, že budova skladu je opravdu kvalitní, zcela nová, začal si klást nároky na její užívání, přestože mu bylo vždy známo, že tuto budovu skladu, originárně zbudovanou, ke které mu nesvědčí žádných práv, nemůže užívat. Teprve pak napadá S. H. ze spáchání trestného činu, byť dobře věděl, že stará budova skladu byla nevyhovující a bylo nutné ji zbourat. R. O. svým trestním oznámením chtěl docílit toho, že když S. H. odsoudí trestní soud, bude moci užívat objekt skladu zcela zdarma, aniž by čehokoli na jeho zbudování přispěl, aniž by mu k této budově svědčilo vlastnické či jiné právo. Právě ono trestní oznámení ze dne 30. 5. 2005 je snůškou křivých obvinění vůči S. H., přičemž jediným cílem a tedy i úmyslem (§3 odst. 3 tr. Zák) R. O. bylo dosáhnout na základě nepravdivých informací trestního stíhání a potažmo odsouzení S. H.
2. „musí se jednat o lživé obvinění s úmyslem přivodit trestní stíhání, což rovněž není splněno, neboť jak vyplývá z uvedeného spisu SKPV Vyškov, R. O. podal oznámení o podezření ze spáchání trestného činu, kdy se domáhal dle jeho názoru svých práv k objektu, jehož je spolumajitelem a který mu nebyl zpřístupněn.“
I toto tvrzení je nesprávné. R. O. se domáhal naopak práv k objektu, jehož spolumajitelem rozhodně nebyl. Naopak R. O. si byl moc dobře vědom, že se domáhá skrze trestní oznámení přístupu k něčemu, co mu vůbec „neříká pane.“ Jeho oznámení bylo podpořeno úmyslem získat si skrze trestní stíhání S. H. „přístup k tomuto cizímu objektu. Nechápu, jak policie může konstatovat, že se R. O. domáhal svých spoluvlastnických práv bez zhodnocení důkazů. Sice policie uvádí, že se těchto práv domáhal „dle jeho názoru,“ avšak ze všech podkladů musí také policie konstatovat, že tento názor byl předkládán policii ve zlé víře, neboť žádná spoluvlastnická práva ke skladu mu nesvědčila. Pokud vezmeme skutkovou podstatu trestného činu křivého obvinění dle § 174 trestního zákona, pak jednání R. O. zcela kopíruje znak tohoto trestného činu, tj. R. O. lživě obvinil z trestného činu S. H. v úmyslu přivodit jeho trestné stíhání. Je třeba konstatovat, že sama policie při prošetřování tohoto trestného oznámení nepostupovala v souladu se zákonem a nebyla sto vyhodnotit nepravdivá tvrzení R. O. ještě ve fázi před zahájením trestního oznámení, ačkoliv důkazy, které byly předloženy, musela už tehdy vyhodnotit jako důkazy, které vylučující zahájení trestního stíhání S. H. Už tehdy měla policie věc odložit a ne podat státnímu zástupci návrh na podání obžaloby. Je evidentní, že jednání S. H., šlo posoudit už na základě běžné znalosti občanského zákona – zejména práv věcných jako jednání, které svědčí vlastníku objektu, který sám svým přičiněním a nákladem sklad zbudoval. Tedy policie nemohla už tehdy neměla konstatovat, že S. H. neoprávněně zasáhl do práva R. O., když mu neumožnil užívat tento sklad. Nikdo z nás přece neumožnil bez náhrady užívat jinému svůj byt, dům či auto. Policie měla tyto doklady o zbudování skladu již v přípravném řízení v dispozici a tedy bylo nesprávným úředním postupem ze strany policie, že vůbec trestní stíhání zahájila, a bylo též nesprávným úředním postupem ze strany státního zástupce, že v takové věci vůbec podal k soudu obžalobu.
3. „vzhledem k výsledku provedeného šetření je zřejmé, že v dané věci se nejedná o podezření z trestného činu křivé obvinění, kdy především není naplněna subjektivní stránka tohoto trestného činu.“
K tomuto tvrzení v podstatě platí všechna má výše uvedená tvrzení. Subjektivní stránku zde policejní orgán nespatřuje, tedy úmysl pachatele, jak požaduje ust. § 3 odst. 3 trestního zákona. Úmysl R. O. křivě obvinit S. H. s úmyslem přivodit jeho trestní stíhání právě vyplývá z jeho trestního oznámení, kdy tímto trestním oznámení orgány činné v trestním řízení nasměrovává k prošetřování jednání S. H. na základě jím předložených nepravdivých údajů. Policie měla dále ve věci prošetřit i další postoj R. O. ve vztahu k tomuto trestnímu oznámení, zejména pak jeho svědeckou výpověď v řízení před soudem (Okresní soud Vyškov, sp. zn. 1T 24/2006), kde vypovídá zcela s úmyslem dosáhnout odsouzení S. H. a jeho výpověď je zcela jednoznačně vyvracována výslechy dalších svědků. Ještě v řízení před soudem R. O. uvádí nepravdy. Žádáme, aby jako prověřovaná okolnost byla konstatována též jeho svědecká výpověď u hlavního líčení. Zde jen upozorňujeme OČTŘ, že jsme v průběhu doby zjistili, že s touto výpovědí, její protokolací nebylo zcela správně naloženo při jejím přepisu ze záznamového zařízení. Při poslechu tohoto záznamu jsem shledal rozpor s protokolem o výpovědi svědka R. O., a proto pro tyto účely žádám, aby místo protokolu byl prověřen přímo záznam z hlavního líčení, který je ve věci přesnější než uvedená protokolace. Navíc o úmyslu R. O. křivě obvinit, křivě vypovídat s cílem dosáhnout trestního stíhání S. H. a jeho odsouzení, lze prokázat i vytěžením osob Exxx. Dxxx a Axxx. Hlxx.
Policie musí šetřit věc důsledně a prověřit všechny okolnosti, které svědčí o možném spáchání trestného činu. Její odůvodnění usnesení o odložení je spíše obecné a vůbec nehodnotí důkazy konkrétně. Viz. bod 1, 2 a 3 této stížnosti. Pokud by policie hodnotila všechny důkazy objektivně, zcela jistě by její závěr byl jiný než ve výroku napadeného usnesení. Je třeba ve věci vedle právního posouzení ještě provést širší prověřování a to jak od výše uvedených osob tak i důslednou prověrkou důkazů, které předložil ke své obhajobě S. H. a které vyvracejí trestní oznámení R. O., včetně protokolů z hlavního léčení.
Navrhuji tímto státnímu zástupci, aby napadené usnesení zrušil a věc vrátil policejnímu orgánu k dalšímu šetření.
Současně má však S. H. pochybnosti o nepodjatosti OSZ ve Vyškově a to z důvodu, že jeho manželka M. H. si již několikáté stěžovala na postup Okresního státního zástupce Mgr. Radka Hůlky a podával též námitky jeho podjatosti v jiném řízení. Zde lze dokumentovat námitku podjatosti ze dne 9. 5. 2008 č. j. SPR 301/2008, záznam o oznámení ze dne 21. 5. 2008 u Nejvyššího státního zastupitelství, kde si M. H. stěžuje na jednání tohoto státního zástupce. Obdobně pak u NSZ dne 4. 6. 2008 a 10. 6. 2008. Obdobně si stěžovala i na státní zástupkyni Mgr. Barboru Vrzalovou Jančíkovou. K tomuto nechť jsou tyto úřední záznamy vyžádány u NSZ. Tyto stížnost na chování či podjatost uvedených osob nejsou dosud vyřešeny. Těž by měl být vyloučen státní zástupce Mgr. Mojmír Pokorný, který na S. H. podal obžalobu pro trestný čin dle § 249a odst. 2 trestního zákona.
Z pohledu ust. § 30 odst. 1 trestního řádu pak Okresní státní zástupce Mgr. Radek Hůlka a další státní zástupci jemu podřízení (Mgr. Barbora Vrzalová Jančíková, Mgr. Mojmír Pokorný) jsou vyloučeni z vykonávání úkonů trestního řízení a to pro dosud nevyřízené stížnosti na jejich chování ze strany manželky S H. paní M. H. a lze tedy mít pochybnosti, že právě pro jejich možný antagonistický vztah k M. H. mohou být ve věci podjatí. U Mgr. Mojmíra Pokorného z důvodu jeho účasti u trestního stíhání S. H., jehož okolnosti zahájení se v tomto řízení prošetřuje. Tuto námitku vznášíme předem s tím, že nám není známa osoba státního zástupce, která o stížnosti bude rozhodovat.
Mgr. Freund
4) Závěrečné shrnutí
Podle vyjádření JUDr. Jiří Novák z advokátní kanceláře Sokol & Novák & Brož:
1. Klient S. H. především poukazoval na naprosto nestandardní postup policejního orgánu, jenž v rozporu s ustanovením § 158 odst. 1 tr. řádu neprovedl šetření v rozsahu dostatečném k tomu, aby mohl učinit závěr o důvodnosti zahájení trestního stíhání, zejm. zahájit trestní stíhání aniž by vůbec požádal o vysvětlení klienta, jakožto podezřelého a aniž by mu umožnil sdělit své stanovisko a navrhnout k němu důkazy.
2. Přestože již stížnost klienta obsahovala velmi zásadní skutečnosti odůvodňující minimálně vrácení věci do stádia šetření, rozhodl státní zástupce Okresního státního zastupitelství usnesením sp. zn. Zt 371/2005 ze dne 20. 10. 2005, jímž stížnost klienta zamítl, a to prakticky bez jakéhokoliv konkrétního odůvodnění, pouze s obecným poukazem na to, že usnesení o zahájení trestního stíhání není konečným rozhodnutím ve věci.
3. Podstatné je, že v pokračujícím vyšetřování byla následně veškerá tvrzení klienta S. H. podepřena jednoznačnými důkazy. Zejména z podaného vysvětlení Ing. K. bylo zjištěno, že na smlouvě o dílo z r. 2001, jejímž předmětem byly práce na opravě původního skladu, byl připojen podpis stavebníka, společnosti I. M. H., s. r. o., jednající prostřednictvím jeho jednatele, pana S. H.
4. V průběhu provádění stavebních prací vyšlo najevo, že původní stavba musela být z důvodu nevyhovujícího statického stavu kompletně zbourána. Na původním místě pak byla vystavěna stavba zcela nová, která měla rovněž sloužit jako sklad a měla být užívána pouze klientem, o čemž poškozený R. O. po celou dobu věděl. R. O. byl rovněž s průběhem stavebních prací dobře seznámen a po celou dobu nevznesl žádných námitek, což sám potvrdil ve své výpovědi.
5. Na rámec shora konstatovaného je pak nutno doplnit, že nikdy neexistovalo žádné ujednání mezi „poškozeným“ R. O. a klientem S. H., které by zakládalo spoluvlastnické právo R. O. k nově vystavené budově skladu. Jelikož nabývání vlastnického práva k nemovitostem není ovládáno zásadou superficies solo cedit, nemohl se stát pan R. O., za žádných okolností, vlastníkem, resp. spoluvlastníkem nové stavby skladu z titulu svého spoluvlastnictví k pozemku, parc. č. XXX/X, na němž byla stavba vystavěna a neměl tedy nikdy žádné právo sklad užívat.
6. Okresní státní zastupitelství ve Vyškově tak při rozhodování o stížnosti, ve smyslu ust. § 147 trestního řádu, nepřezkoumalo dostatečným způsobem řízení předcházející vydání napadeného usnesení. Tímto jednáním došlo ke zcela zjevnému pochybení Okresního státního zastupitelství ve Vyškově, neboť kdyby postupovalo v souladu s právními předpisy, zjistilo by, že policejní orgán při svém postupu vycházel pouze z informací a listin předložených poškozeným, aniž by se snažil zjistit si skutečný stav věci.
7. Další pochybení Okresního státního zastupitelství ve Vyškově spočívá nepochybně v tom, že po provedeném vyšetřování, v němž byly provedeny všechny relevantní důkazy osvědčující shora uvedená tvrzení klienta, státní zástupce nerozhodl o zastavení trestního stíhání, ale naopak podal na klienta obžalobu k Okresnímu soudu ve Vyškově.
8. Není jistě třeba zdůrazňovat, že ani postup okresního soudu při vydávání trestního příkazu nebyl správný, neboť skutek, jímž byl klient shledán vinným neměl žádnou oporu v provedených důkazech, když naopak z obsahu trestního spisu bylo možné učinit závěr o naprosté nedůvodnosti dalšího pokračování v trestním stíhání klienta.
Z výše nastíněného průběhu trestního řízení vedeného nepochybně vyplývá, že ze strany orgánů činných v trestním řízení došlo hned k několika pochybením, jež byly v rozporu s platnými právními předpisy, a jež lze bezpochyby označit za nesprávný úřední postup:
9. První pochybení spočívá v tom, že proti klientovi bylo zahájeno trestní stíhání, aniž by byly prošetřeny byť jen základní skutečnosti svědčící v jeho prospěch a aniž by klient byl požádán o vysvětlení k příslušnému podezření.
10. Další chybou bylo pokračování v trestním stíhání navzdory skutečnosti, že klient ve své stížnosti proti zahájení trestního stíhání uvedl zcela zásadní skutečnosti vylučující jakýkoliv závěr o spáchání trestného činu z jeho strany, přičemž tyto skutečnosti měly být šetřeny podle § 158 a násl. tr. řádu, neboť jednoznačně vylučovaly splnění podmínek pro zahájení trestního stíhání.
11. Dalšího nesprávného postupu se dopustil státní zástupce Okresního státního zastupitelství ve Vyškově, když poté, co byly při vyšetřování shromážděny všechny relevantní důkazy svědčící ve prospěch klienta, namísto aby rozhodl o zastavení trestního stíhání, podal na klienta obžalobu.
12. Z výše uvedených skutečností vyplývá, že klientově případě bylo v návaznosti na nesmyslné trestní oznámení pana R. O. možné již ve fázi šetření shromáždit všechny relevantní informace nezbytné pro rozhodnutí o odložení věci. Namísto toho bylo proti klientovi nedůvodně zahájeno trestní stíhání.
13. Tímto způsobem byl klient v rozporu s trestním řádem vystaven nutnosti hájit svá práva ve všech fázích trestního řízení až po hlavní líčení, což pro něj znamenalo nutnost vynaložení značných finančních prostředků spojených s právním zastoupením a zejména značnou morální újmu, jíž utrpěl v důsledku perzekuce jeho osoby bezdůvodným trestním stíháním.
Podle vyjádření Mgr. Freunda – stížnost proti usnesení PČR:
14. K prověřování okolností, že byl spáchán trestný čin, může policejní orgán přistoupit na základě vlastních poznatků, trestních oznámení i podnětů jiných osob a orgánů. Tedy sama písemnost ještě není kvalifikovaným podnětem, nýbrž jen možným důkazem. Policie by ostatně trestní stíhání S. H., resp. prověřování okolností, zda byl spáchán trestný čin nikdy sama v této věci nezačala, pokud by k tomu nedal někdo podnět. Tím, kdo tento podnět dal, byl rozhodně R. O. Jeho trestní oznámení ze dne 30. 9. 2005 bylo ve věci podstatné.
15. R. O. se domáhal naopak práv k objektu, jehož spolumajitelem rozhodně nebyl. Naopak R. O. si byl moc dobře vědom, že se domáhá skrze trestní oznámení přístupu k něčemu, co mu vůbec „neříká pane.“ Jeho oznámení bylo podpořeno úmyslem získat si skrze trestní stíhání S. H. „přístup k tomuto cizímu objektu.
16. Nechápu, jak policie může konstatovat, že se R. O. domáhal svých spoluvlastnických práv bez zhodnocení důkazů. Sice policie uvádí, že se těchto práv domáhal „dle jeho názoru,“ avšak ze všech podkladů musí také policie konstatovat, že tento názor byl předkládán policii ve zlé víře, neboť žádná spoluvlastnická práva ke skladu mu nesvědčila.
17. Je třeba konstatovat, že sama policie při prošetřování tohoto trestného oznámení nepostupovala v souladu se zákonem a nebyla sto vyhodnotit nepravdivá tvrzení R. O. ještě ve fázi před zahájením trestního oznámení, ačkoliv důkazy, které byly předloženy, musela už tehdy vyhodnotit jako důkazy, které vylučující zahájení trestního stíhání S. H. Už tehdy měla policie věc odložit a ne podat státnímu zástupci návrh na podání obžaloby.
18. Je evidentní, že jednání S. H., šlo posoudit už na základě běžné znalosti občanského zákona – zejména práv věcných jako jednání, které svědčí vlastníku objektu, který sám svým přičiněním a nákladem sklad zbudoval. Policie měla tyto doklady o zbudování skladu již v přípravném řízení v dispozici a tedy bylo nesprávným úředním postupem ze strany policie, že vůbec trestní stíhání zahájila, a bylo též nesprávným úředním postupem ze strany státního zástupce, že v takové věci vůbec podal k soudu obžalobu.
19. Zde jen upozorňujeme OČTŘ, že jsme v průběhu doby zjistili, že s touto výpovědí, její protokolací nebylo zcela správně naloženo při jejím přepisu ze záznamového zařízení. Při poslechu tohoto záznamu jsem shledal rozpor s protokolem o výpovědi svědka R. O., a proto pro tyto účely žádám, aby místo protokolu byl prověřen přímo záznam z hlavního líčení, který je ve věci přesnější než uvedená protokolace.
20. Policie musí šetřit věc důsledně a prověřit všechny okolnosti, které svědčí o možném spáchání trestného činu. Pokud by policie hodnotila všechny důkazy objektivně, zcela jistě by její závěr byl jiný než ve výroku napadeného usnesení.
5) Odškodnění neproběhlo:
Záležitost byla řešena na Nejvyšším státním zastupitelství v Brně s panem státním zástupcem (jméno skryto), který volal na státní zastupitelství do Vyškova, kde sdělil, že by se k něčemu takovému nesnížil, co provedlo státní zastupitelství ve Vyškově. Tento nejvyšší státní zástupce rovněž sdělil, že státní zastupitelství ve Vyškově v tomto protiprávním jednání nebude nadále pokračovat a doporučil panu S. H., aby se vzdal práva na odvolání proti rozsudku.
Podle § 245 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád): „Proti rozsudku, kterým soud schválil dohodu o vině a trestu, může poškozený, který uplatnil nárok na náhradu škody nebo nemajetkové újmy nebo na vydání bezdůvodného obohacení, podat odvolání pro nesprávnost výroku o náhradě škody nebo nemajetkové újmy v penězích,“
Žaloba na náhradu škody nebyla úspěšná, ačkoliv byl podán požadavek na Ministerstvo vnitra ČR. V případě žaloby na náhradu škody se postupuje podle § 77a (odst. 2) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád: „Žalobu na náhradu škody nebo jiné újmy podle odstavce 1 je třeba podat nejpozději do 6 měsíců ode dne, kdy předběžné opatření zaniklo nebo kdy bylo pravomocně zrušeno, jinak právo zanikne. Zmeškání této lhůty nelze prominout.“
Drobný podnikatel S. H. byl dne 30. 11. 2006 podle trestního řádu § 226, písm b) zproštěn obžaloby, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem. Dne 10. 5. 2007 byla zaslán Ministerstvu spravedlnosti ČR (odbor odškodňování) požadavek na náhradu škody a nemajetkové újmy. Odškodnění ve výši 500.000 korun (náhrada škody ve výši 250.000 Kč, a dále přiměřené zadostiučinění za vzniklou újmu nemajetkovou ve výši 250.000 Kč) bohužel ze strany Ministerstva spravedlnosti ČR neproběhlo.
Související:
Příběhy bezpráví XI.: Soud ve Vyškově vydal poněkud zmatený trestní příkaz
Dokumenty zde (odkaz): https://pavelherman.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=717057
Zdroje:
1) Ministerstvo spravedlnosti ČR (odbor odškodňování) – požadavek na náhradu škody a nemajetkové újmy – advokátní kancelář Sokol & Novák & Brož – ze dne 10. 5. 2007
2) Trestní věc – stížnost proti usnesení PČR OŘ Vyškov – advokát Mgr. Freund – ze dne 10. 7. 2008
3) Kalendářní kalkulačka: https://kalendar.beda.cz/kalendarni-kalkulacka
4) Zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon (starý): https://www.zakonyprolidi.cz/cs/1961-140
5) Zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád): https://www.zakonyprolidi.cz/cs/1961-141
6) Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád:
https://www.zakonyprolidi.cz/cs/1963-99
