„Mohu vám nabídnout pojištění? Nebo spoření?“

Tohle jsem vždy slyšel od prodejců těchto produktů. Ve snu by mě nenapadlo, že to uslyším i na poště. Ale stalo se. Tyto služby přece vždy nabízely pojišťovny, banky a podobné instituce, zavedené na tyto nabídky. Pošta byla stvořena na doručování dopisů, balíků, pohlednic. Tak to před několika sty lety zamýšleli v Británii, Německu, Francii i Rakousku. Státní moc vytvořila své sítě, které sloužily občanům a ne vždy byly ziskové. Ale občan si je platil ve svých daní. Tak proč je dnes vyjadřována neúcta k tomuto poslání?

Jedna zaměstnankyně z malé obce mně potvrdila, že musí čtvrtletně vykázat uzavření pojištění nebo připojištění v počtu asi deseti smluv. Pokud ne, dostane vytýkací dopis. Už dostala dva. Ono se není čemu divit. Obec má totiž asi osm set obyvatel. Komu by je asi tak nabízela? Všichni už všechno mají a tyto nabídky vnímají jako obtěžující. Ale to vedení nezajímá. Ohání se tím, že musí vydělávat a udržet tak pracovní místa. Zvláštní, když se uvažuje o rušení některých poboček právě v malých obcích. Takže co vlastně zachraňuje?

Podobné zkušenosti jsou i ve větších městech. Ukazují to zpravodajství, osobní rozhovory, ale vedení pošty si stále vede svou. A přidalo prodej všeho možného. Průpisky, lízátka. Ale já jsem přišel na poštu poslat balík, dopis, pohlednici. Podám, zaplatím a jdu.

To je pro mne služba obyvatelstvu. Je to státní zájem a stát nesmí dopustit degradování této služby ani degradování zaměstnanců pošty na pouliční prodejce. Těžko pak budou na svou práci hrdí. A to pracují pro stát.