Vrátím se k mé letošní cestě. Rád, jak jsem napsal, jezdím mimo dálnice, abych byl v bližším kontaktu s cizí zemí, kterou projíždím. V Břeclavi jsem vyjel z naší dálnice a pustil se cestou za Poštornou na menší hraniční přechod Reintal a pak podél hranic se Slovenskem přes památník bitvy na Moravském poli u vesnice Dürnkrut, kde padl král železný a zlatý Přemysl Otakar II, v té době nejmocnější král Evropy. To tehdy Praha byla hlavní město velmoci sahající až k Jaderskému moři.
V roce 1278 opět jako vždy zradou skončilo období, kdy jsme měli jako Češi a Moravané jako stát nakročeno k úplně jinému mocenskému postavení, než máme od doby, kdy na náš trůn nastoupili Habsburkové po smrti posledního krále z rodu Jagellonců, Ludvíka, v roce 1526 u Moháče (v dnešním Maďarsku u chorvatských hranic).
Mimochodem Přemysla Otakara II přemohl tehdy nevýznamný Rudolf I. Habsburský, který byl v roce 1273 zvolen římským králem (už tehdy jakási obdoba EU) zcela záměrně proto, aby se omezila moc českého panovníka. V roce 1276 českého krále zradila česká šlechta, ó jak typické, Češi Čechům vždy největší nepřátelé, a on se musel vzdát mnoha území ve prospěch Habsburka.
Toto si vždy připomínám u památníku bitvy na Moravském poli. To slovo Moravské se nevztahuje k území Moravy, ale k řece Morava (německy March), která tvoří nedaleko hranici mezi Rakouskem a Slovenskem.
Nechám minulost minulostí. Po rakouské silnici 49 projíždím spoustou městeček a obcí. Najednou mi cosi »schází«. Zatímco u nás žlutomodrá záplava ukrajinských vlajek na obecních úřadech, tak v Rakousku ani jedna. Skutečně doslova, ani jedna. Obecní úřady ozdobeny vlajkami Rakouska, spolkové země Dolní Rakousy (či později, když jsem překročil řeky Dunaj a Litavu, Burgenlandu) nebo místní vlajky obcí.
Totéž v Maďarsku, kde jsem jednu noc přespal v apartmánu blízko města Szombathély. Rád vždy na cestě někde přespím, abych ochutnal místní speciality. Takže jsem si večer v blízké János Bacsa csárda dal skvělou gulášovou polévku a guláš s halušky (galuska maďarsky). Samozřejmě v městech a vesnicích podél silnice 86 ani jedna ukrajinská vlajka.
Po přejezdu do Slovinska v městě Lendava taktéž nic žlutomodrého. Absence ukrajinských vlajek také v Chorvatsku. I když, na rozdíl od minulých let, ve městě Rovinj a v přilehlých i luxusních letoviscích spousta ukrajinských vlaječek, ovšem jako součásti registračních značek ukrajinských aut, také většinou luxusních BMW, Audi, Volvo, ale i běžných Škodovek atd. Také na dálnici při zpáteční cestě na trase z Koparu, Mariboru až do Lendavy ve Slovinsku, spousta ukrajinských aut vracejících se zřejmě zpět na Ukrajinu. Zajímavé. Nikdy tomu tak nebylo, až nyní, kdy na východní Ukrajině zuří válka.
Nevím, jak je to s přítomností ukrajinských vlajek v jiných zemích, kromě těch, které jsem letos navštívil, ale musím konstatovat, že v souvislosti s tím, co jsem viděl, či vlastně neviděl, jsme jako Češi, Moravané a Slezané, kteří ozdobují ukrajinskými vlajkami nejenom své radnice, ale i historické památky, opět naprosto originální.
Mimochodem koalice PRAHA NÁŠ DOMOV se chce tak trochu přiblížit tomu, co jsem viděl v Rakousku, Maďarsku, Slovinsku a Chorvatsku a při případném úspěchu ve volbách do Zastupitelstva hlavního města Prahy, mimo praktických věcí, jako redukcí nesmyslných cyklistických pruhů zpomalujících dopravu a v podstatě nebezpečných pro samotné cyklisty, plánuje odstranit ukrajinské vlajky ze všech budov patřících hlavnímu městu. Tam patří pouze vlajky České republiky a hlavního města Prahy, tak jak to je ostatně i v zemích, které jsem letos projížděl.
(psáno pro iportal24.cz)
