Více než kdy jindy je zřejmé, že mnohé vládní figury nejsou pro výkon své funkce vybaveny nejen odborně, ale i osobnostně. V zákulisí tohoto béčkového kabaretu se odehrávají jiné hry, jejichž smyslem je skutečné ovládnutí tzv.ohlodávaní zbytků kořisti.
Pan Kalousek už pro nás možná chystá další složenky. Tentokrát nebudou fiktivní, ale v přeneseném slova smyslu skutečné. Výpadky v důchodovém systému odstartují zdražení jídla, léků, bydlení, energií a vlastně všech služeb. Úsporný vládní režim dopadne s největší vahou na kuchařky ve školních jídelnách, hasiče, zdravotní sestry apod. a také na nemohoucí a potřebné spoluobčany.
Méně už například na šéfa Správy železniční a dopravní cesty P. Habarta, který byl před časem významným členem organizačního výboru MS v lyžování v Liberci, a dnes má prý plat cca 260 – 280 tisíc Kč. měsíčně. Není nezajímavé, že si jej vybral do jedné z klíčových pozic statečný bojovník proti korupci pan Bárta.
Ale mohli bychom se zmínit i o šéfovi ČEZu Romanovi, jehož odměny jsou ještě řádově vyšší a mnoha dalších super manažerech, placených z veřejných zdrojů. Stále platí, že náš stát je drahý, neefektivní a jeho správa je často neslušná a nespravedlivá.
V minulých letech se občas někdo nesměle zmínil o tom, že některá rozhodnutí státních institucí možná ovlivňují zákulisní lobby anebo dokonce organizovaný zločin. Dnes jsme se posunuli do vyššího stádia. Tyto skupiny už přímo řídí stát. Ta disharmonie našich vládců je dána pouze tím, že se ty vlivné party perou mezi sebou. Motiv je zřejmý. Bude se prodávat zbytek státního majetku. Alibi je jasné – došly nám peníze. Máme velký dluh. Nebude na mandatorní výdaje. Proč? Ne proto, že si ty kuchařky, hasiči, zdravotní sestry a další žili nad poměry! Nad poměry si žijí ti, kteří tento stát systematicky a dlouhodobě ždímají.
Začalo to bezbřehou možností ovládnout rodící se velký byznys vybranou sortou investičních fondů v polovině devadesátých let. To vše v době vrcholícího bankovního socialismu. Zdroje z privatizace pak nekončily na rezervním důchodovém účtu, nýbrž na sanaci bank a v privátních kapsách zkušených eskamotérů. Za všechny jmenujme Borise Vostrého, jak jinak - kmenové eso bývalé StB.
Za Zemanovy, či spíše Grossovy éry se prodalo kde co. A často za velmi výhodných podmínek pro kupujícího. Zmiňme Škodu Plzeň, dnes aktuální Severočeské doly, Transgas, všechny státní banky, Vítkovice, Novou huť Ostrava, OKD a jiné. Bylo to v době ekonomického růstu. Vrchol plýtvání však přišel s příchodem Špidly a pokračoval za Topolánka. Nesmyslné akvizice ČEZu, předražené dálnice, nákupy drahých letadel, všechny armádní zakázky v řádech desítek miliard, předražené zakázky ČD atd., ale i „velkorysé“ plýtvání na úrovni krajů a mnoha obcí. Zahraniční investoři umně vyčerpali investiční pobídky – příspěvky zaměstnanosti, pozemky téměř zdarma, daňové prázdniny a už se rozhlížejí po levnějších destinacích.
Mezi tím se urodila nová vlna ovlivňovačů procesů správy veřejných zdrojů. Jsou to mágové v nakládaní s evropskými a státními dotacemi. Nejlépe se jim daří ve státních fondech, jejichž hospodaření je často téměř mimo kontrolu. Účet je děsivý. Pozitivní příklady jsou spíše dílem neohrožených jedinců, kteří se odmítli státi součástí mocenského byznysového mainstreamu.
Z domácího průmyslu zbylo torzo. V zemědělské produkci jsme závislí do značné míry na dovozech. Klesá úroveň vzdělávání, ve vleklé krizi je naše zdravotnictví atd. O to více máme supermarketů, heren a kasin, nevěstinců, některých podivných privátních škol, solárních panelů, polí řepky olejky, nesmyslných větrníků atd. Pokud na výše uvedené skutečnosti někdo poukazoval, pak byl zařazen na „black list“ a označen za nepřítele či blázna.
Dnes sledujeme nekonečný seriál různých kauz a afér, které se však skoro vždy rozplynou do ztracena. Kdo by je taky vyšetřoval? Naši mocní dokázali téměř zparalyzovat orgány činné v trestním řízení, včetně soudů a nebo je zařadili do těch správných struktur. Vládci nad naši krajinou ovládají dokonale disciplínu tzv. vyšumění. Občas se vypustí nějaká kouřová clona a jede se dál. Sem tam se někdo jako obětuje, aby se lid tzv. nasytil.
Dvanáct tisíc daňových subjektů daní v daňových rájích. Vesměs to jsou akciové společnosti s neznámou vlastnickou strukturou. Často úspěšní uchazeči o veřejné zakázky. Klientelistické sítě mají všude své kmotry a šibaly. K dispozici mají své detektivní kanceláře, právní full servis a často i pečlivé mediální krytí. Pokud náš stát budou i v budoucnu reprezentovat lidé jako Gross či Řebíček a jim podobní následovníci, pak se obávám, že nám není pomoci. Bez důkladného auditu uplynulého dvacetiletí nemá vůbec smysl přemýšlet o nápravě. Zvláště když nás žháři přesvědčují o tom, že oni budou těmi nejlepšími hasiči. Prodají ještě Lesy ČR, Českou poštu, Letiště Praha, další část ČEZu, ČD Cargo atd. Vystřihnou si ekologickou super zakázku, pár dalších fajnovostí a finito la commedia.
Po 20-ti letech už neobstojí argument o naší posttotalitní nezralosti. A nelze vše odůvodňovat globální ekonomickou krizí a ani přebujelou evropskou byrokracií. Konečným výsledkem pak může být masivní emigrace elit a další destrukce institucí státu. A nijak to nesouvisí s poněkud neučesanou akcí lékařských odborů, kterou diskredituje účast pana Hrabovského. Přesto tato akce otevřela řadu druhotných témat. A to nejen o racionalizaci naší nemocniční sítě a nedostatku lůžek pro doléčovací péčí či léčby dlouhodobě nemocných, ale i o finančních tocích ve zdravotnictví, rolí pojišťoven a lobby farmaceutických firem. Nabízí se i zcela klíčová úvaha o prioritách a proporcích správy země. Je správné, aby primář s 30-ti letou praxí v oboru měl nižší plat než např. začínající soudce a 5x nižší plat než manažer státního podniku?
Potřebujeme jasnou a srozumitelnou vizi a stručný scénář k jejímu naplňování. Chce-li stát, aby se uskromnili občané, pak se musí umět uskromnit sám. A musí o tom veřejnost věrohodně přesvědčit. To není o jednom procentu té či oné daňové sazby. Zásadní obrat přinesou pouze zásadní systémové změny. Nevěřím tomu, že jsou toho ti dnešní „Naši furianti“ schopni a hlavně často i ochotni. To je ta rozhodující potíž. A navíc - větší zmatek a mediální balast vyhovuje zákulisním režisérům, kteří ovládají důležité procesy při správě země a jejich finančních tocích. Jejich parta „Dolce Vita“ zatím pluje vesele dál.
Právo a pořádek ? Kdepak, ani náhodou,… ! Pokud nenastane proměna jednání a myšlení těch nahoře i těch dole, pokud nebude zcela jasné co se smí a co nesmí, pokud po vině nebude následovat adekvátní trest, pokud nebude zřejmé, co je mravné a co nemravné, pak se nestane vůbec nic. A na dnešní tragikomedii budeme nevěřícně zírat asi ještě dost dlouho. Zůstaneme nesrozumitelnou zemí promarněných příležitostí, anebo ne?
