Gorila vytěsnila ze slovenských médií všechna ostatní zvířata. Spis „Gorila“ odhaluje prostředí slovenské korupční džungle. V podstatě jde o to, že se „kupodivu“ ukazuje, že mocná finanční skupina ovlivňovala politická rozhodnutí ve svůj prospěch. To by ovšem nasvědčovalo tomu, že ten slovenský kapitalismus by měl mít adjektivum mafiánský. A údajně nešlo o jednotlivosti a selhání jednotlivců, nýbrž o propracovaný systém.
A jak je to u nás? My jsme si naši nejslavnější gorilu Moju, což je první gorilí mládě odchované v pražské ZOO, pro jistotu vyexpedovali do Španělska, abychom ji neměli na očích. Náš model fungování klientelistických sítí šel ještě dál. Ony sítě nejen ovlivňují politiku a jednotlivé politiky, ony přímo řídi stát.
Dosazují do klíčových pozic své lidi. Vstupují do obsahové náplně jednotlivých úřadů i tvorby legislativy. Mají kontrolu nad údajnou kontrolou chodu státní správy. Vstupují do orgánů činných v trestním řízení. Mají své lidi v justici. Do značné míry ovládají média. Rozdělují veřejné zakázky a dotace, včetně těch evropských, spřízněným a loajálním partnerům. Jejich lokální odnože ovládají města a regiony. Svoboda, demokracie, volný trh, právo a pořádek … Jo, fajn. To se hodí na předvolební plakáty. Velké sítě (finanční skupiny) financují volební kampaně vlivných parlamentních stran a předplácejí si tak vliv a moc i na další období.
Za vznikem těch opravdu silných hráčů stály mocné figury minulého režimu. V případě Penty, která je osou spisu „Gorila“, to byl legendární generál Lorenc, kdysi náčelník Stb. V Čechách to odstartoval marketingový motor kupónové privatizace, což byly Harvardské fondy, které zakládal další prominent Stb Boris Vostrý.
Významnou roli v tomto příběhu hrály i další zákulisní persony, Juraj Široký či Karel Köcher. Pak přišli další sekáči. I oni měli v zádech různá esa minulého režimu. V jednom případě Popoviče, v jiném Potáče, Tkáče st., Koppa atd. Silné privatizační fondy začaly kumulovat kapitál, propojily se s bankami z devadesátých let a ovládly značnou část domácí ekonomiky. Šlo o majetek v řadu stovek miliard. Kolem mnoha příběhů se vytvořila nepropustná mlha a v ní se ztrácely nejen zdroje, ale i iluze, a také alespoň naděje na slušnou správu země.
Pak přišla na řadu Konsolidační agentura, což byl „bermudský trojúhelník“ české ekonomiky. V době opoziční smlouvy se tzv. očistily banky a pak se prodaly za podivně nízkou cenu. Podrobný rozbor by si vyžadoval mnohem větší prostor. Klientelistické sítě ovládly i podniky s majoritní účasti státu a odtud vysávají další veřejné zdroje.
Najdete je i ve zdravotnictví a vlastně ve všech resortech. V nemalé míře spolurozhodují i o vysokoškolských titulech, a to nejen na proslulých plzeňských právech. Českých tunelů v režimu zločinného spolčení bylo více než dost a účet není zrovna malý. Sem tam se objeví nějaký náznak, že by se přeci jenom někde něco odhalilo, ale po letech to skončí tzv. do ztracena. Nebýt tlaků z venčí, pak by se kauzy MUS a některých armádních zakázek u nás vůbec neotevřely.
Poptávku a nabídku témat určují totiž opět sítě, přičemž metody jsou stále rafinovanější. Společenská, politická a ekonomická situace v ČR vykazuje všechny znaky hluboké krize. Příčiny nejsou zdaleka jen vnější. Opak je pravdou. Veřejnost nemůže nevnímat neefektivní a často i nemravnou správu země. Politický systém se rozkládá a ztrácí schopnost kontroly i usměrňování společenských procesů.
Rozhodující vliv na chod administrativy a na „odklánění“ veřejných zdrojů mají klientelistické sítě, často přímo navázané na velké finanční skupiny. Ostatně o nich píše mimo jiné i poslední výroční zpráva Bezpečnostní informační služby, pochopitelně bez odezvy. Lobbismus, korupce a propojení politiky se zákulisními hráči, ale i organizovaným zločinem demoralizují celou společnost.
Začíná to prokorupčním systémem financování politických stran, pokračuje to bezzubou, a často i účelovou legislativou, a nevýkonnými orgány činnými v trestním řízení. To vše znamená ztrátu důvěry občanů ve výkonnou, zákonodárnou i soudní moc, vymahatelnost práva, rovné a férové soutěže, a především naprostou ztrátu autority stávajících tzv. politických elit. Pláte se, jak z toho ven? Prvním krokem musí byt důkladný a pravdivý audit uplynulých 22 let a vyvození konkrétní odpovědnosti jednotlivců.
V jiné souvislosti jsme nedávno slyšeli heslo – „Co bylo nakradeno, musí být navráceno“. Ano, nezbývá než souhlasit. Ale stále platí, že kapříci si svůj rybník nevypustí. Spíše si najdou nějakou destinaci k novému životu ve svém období již post pirátském. Jinými slovy – kde není žalobce, tam není ani soudce. A mezitím naše úžasná vláda rozpočtové odpovědnosti (a boje proti korupci) škrtá výdaje a zvyšuje daně, ale nejen daně, nýbrž zdánlivě paradoxně i státní dluh. A abychom se nenudili, tak nás občas pobaví nějakou tou rozvernou vládní krizí či interním auditem ve spol. ČEZ. Dobře nám tak. Opravdu?
P.S. Spis „Gorila“ je zajímavé čtení. A možná i inspirace.
