Také si myslíte, že kroužkování je skvělá věc? Tak schválně, jestli vám to nadšení vydrží až do konce tohoto článku. Jste si jisti, že opravdu víte, jak kroužkování vlastně funguje a co také způsobuje? Úplně každý, s kým jsem si o tom v posledních dnech povídal, na konci našeho rozhovoru nevěřícně kroutil hlavou.

Nejdříve modelový příklad. Představme si pro zjednodušení, že nějakou stranu volí sto lidí. Pouze pět z nich kroužkuje, kupříkladu poslední čtyři kandidáty, ostatních 95 vhodí do urny volební lístek bez preferencí. Proč nekroužkují? Na protest? Samozřejmě, že ne. Naopak, volí pořadí uvedené na kandidátce. Čí vůle ale určí výsledek voleb, vůle 95 nekroužkujících, nebo pěti kroužkujících? Náš volební systém je nastaven tak, že oněch 95 hlasů neznamená nic. Jenom nafouknou procentuální výsledek strany. O tom, kdo bude poslancem, rozhodne pět kroužkujících. Preferovaná čtveřice z chvostu přeskočí na čelo kandidátky. Stačí pět procent z celkového počtu hlasujících pro tu kterou stranu, a je vymalováno.

V Královéhradeckém kraji to letos bylo takhle. ODS tu volilo 58 165 voličů. Dohromady mohli udělit celkem 232 660 preferenčních hlasů, neboli kroužků, každý volič čtyři. Ve skutečnosti ovšem 58 165 voličů rozdalo pouze 43 611 kroužků. Čtyři pětiny, tedy 80 procent, kroužků nikdo nevyužil. Pro zjednodušení předpokládejme, že každý, kdo kroužkoval, použil všechny čtyři hlasy. To znamená, že preferenční hlasy využilo asi 11 tisíc lidí. Ve skutečnosti to bude o něco víc, každopádně i tak je to zřetelná menšina z oněch 58 165 voličů.

Preferenční hlasy například posunuly do sněmovny posledního kandidáta z kandidátky ODS. Stačilo k tomu 3 068 kroužků. Podíváme-li se ovšem na věc z opačné strany, znamená to, že 55 097 lidí dotyčného posledního kandidáta nijak nepreferovalo. Ale opět, systém je nastaven tak, že 55 097 hlasů neznamená nic, výsledek stanovuje oněch 3 068 hlasů. Naopak více než 40 000 lidí (přesné číslo nemám k dispozici), voličů, kteří žádné kroužky nepoužili, zcela nepochybně projevilo souhlasnou vůli s kandidátkou, na které byl číslem jedna MUDr. Jozef Kochan. Nebylo jim to ale nic platné, o výsledku rozhodla menšina kroužkujících.

V Ústavě se píše, že náš politický systém je založen na volné soutěži politických stran. Aby se stal lídrem kandidátky ODS, musel MUDr. Jozef Kochan projít třístupňovým systémem vnitrostranických primárek. Ale ouha! Namísto ctihodného primáře na vrcholu duševních i fyzických sil, jehož si do čela samozřejmě nezvolil žádný sekretariát (Politologové, kteří pořád melou cosi o rejdech politických sekretariátů, by měli být superarbitrováni pro blbost. Na „krajském sekretariátu“ ODS v Hradci pracuje jeden člověk, stejně tak na okresech.), nýbrž členská základna, do poslaneckých lavic usedne mladičký referent městského úřadu. Elév zařazený na poslední místo kandidátky, aby nasbíral politické zkušenosti. Jméno neuvádím, je v tom nevinně. Stačila k tomu jedna pochybná kampaň vyzývající ke kroužkování odspodu a 5,27 % preferenčních hlasů.

Je mi líto, ale navzdory všeobecnému nadšení nad „odkroužkováním“ několika problematických osob si myslím, že škody napáchané touto klukovinou jsou mnohonásobně větší, neboť mají podobu destrukce demokratického systému vnitrostranických primárek. Proč se o něco snažit, když se nakonec stejně tahá z klobouku? Kolega, co byl na naší kandidátce předposlední, mi nad volebními výsledky s veselo-smutným pobavením řekl: „Škoda, že jsem na tom našem volebním sněmu nebyl úplně nejhorší já.“ Nepovedeným vtipem pak je, že právě preferenční hlasy do sněmovny posunuly také několik profláknutých postav, které předtím síto stranických primárek vyeliminovalo na nevolitelné místo. Jednu takovou – gripenovou – v kraji také máme.

Opravdu chceme, aby náš volební systém fungoval tímto pokřiveným způsobem? V Listině základních práv a svobod, jež je také součástí naší Ústavy, se píše, že volební právo je všeobecné a rovné. V takto nastaveném systému si ale hlasy nekroužkujících a kroužkujících voličů rovné nejsou. To by kroužkování muselo být „povinné“, přičemž nezakroužkovaný volební lístek by se počítal jako preference pro pořadí dle kandidátky, čímž ve skutečnosti opravdu je. Pak by žádná pochybnost o nerovnosti hlasů neexistovala.

Na samotném institutu preferenčních hlasů nic špatného není. Naopak. Možnost udělit svému favoritovi pomyslnou divokou kartu je oživením voleb. Jenže udělit divokou kartu výrazné osobnosti nebo politické straně úplně překopat kandidátku, nota bene elévy, což se tentokrát v několika případech stalo, jsou dvě setsakra odlišné věci. Odpovědnost za výkony poslanců totiž nakonec nese politická strana, nikoli její voliči. Nešťastné je nastavení parametrů preferenčního systému. Snadnost, s jakou lze posunout nejen skutečné osobnosti, ale katapultovat i bezejmenné outsidery, a navíc tím ještě úplně rozvrátit vnitrostranickou demokracii, nepřinese nic dobrého ani sněmovně ani politickým stranám.

Kdyby někdo přišel s nápadem, že fotbalová reprezentace se bude napříště sestavovat na základě náhodného hlasování pěti procent fanoušků, považovali bychom ho za blázna. V politice je to – jak vidno – jinak. Ba dokonce, leckoho to uvádí v nadšení.

Ještě si myslíte, že kroužkování je ta nejskvělejší věc?

Petr Štěpánek, 4. 6. 2010, www.petrstepanek.cz