... nýbrž o těch, kteří následně spustili sice očekávatelný, leč přesto neuvěřitelný povyk. Prozrazují tím na sebe víc, než jim může být milé.

Nuže, co nám o sobě naši elitáři říkají? Není to sice nic nového, pozorní diváci naší politické a společenské scény to vědí už dávno, ale je milé, když se dotyční projeví v takhle koncentrované podobě. Znovu totiž vykřičeli do světa, že jsou všechno jiné, jen ne demokraté, že mají plnou hubu slušnosti, ale ve skutečnosti to jsou sprostí nevychovanci, že je názory druhých vůbec nezajímají, neb dle nich existuje jen jediná pravda, ta jejich, a že jestli něco opravdu nechtějí, tak vést s kýmkoli o čemkoli jakýkoli dialog.

Ladislav Jakl je dlouholetý spolupracovník Václava Klause. V době, kdy byl Klaus prezidentem České republiky, byl Jakl jeho tajemníkem a ředitelem politického odboru Kanceláře prezidenta republiky. Předtím působil jako novinář, po Listopadu byl krátce poslancem České národní rady za Občanské fórum. Bez zajímavosti není ani fakt, že jeho zvolení do Rady pro vysílání je tak trochu návratem pachatele na místo činu, neboť Jakl byl v době ustavení tohoto orgánu prvním vedoucím jeho úřadu. A ještě drobná zajímavost. Ačkoli právě ti druzí mají plná ústa multikulturalismu a ostatní, včetně Jakla, dennodenně nálepkují coby xenofoby, populisty, extremisty a nácky, Jakl se svojí bývalou manželkou adoptoval a vychoval romského chlapce.

Jakl má dlouhodobě konzistentní konzervativní názory, je zásadním kritikem Evropské unie a odpůrcem existence veřejnoprávních médií. Pro své názory má vážné argumenty a umí je používat. Je zcela zřejmé, že právě tohle, totiž Jaklovo umění věci natvrdo pojmenovat, jeho kritikům a nepřátelům vadí nejvíc.

Položme si proto zásadní otázky. Proč by člověk s touto minulostí a s těmito názory nemohl být členem nějaké mediální či jakékoli jiné rady nebo orgánu? Co je na tom špatného, závadného či nepřípustného, pokud tedy stále ještě žijeme v demokracii, že někdo má jiné názory než ten druhý? Není naopak různorodost názorů a férová soutěž různých idejí definičním znakem demokracie? A jestliže nějaká skupina občanů druhé ostrakizuje, vykazuje z veřejného diskursu a už dopředu a zároveň permanentně je hanlivě nálepkuje kvůli odlišným názorům, nezabíjí tím samotnou podstatu demokracie?  

Po Jaklově zvolení se tihle pseudodemokraté, ve skutečnosti ovšem mentální bolševici, opět vyrojili. Sprostý režisér Hřebejk, pornoherec Janda, záchodový rváč Wollner, vždy popletený Honzejk, tragický Fendrych, opilec Šafr a desítky a desítky dalších. Vesměs všechno lidé přisátí na cecíky veřejných rozpočtů, žijící z daní obyčejných lidí, kterými ovšem pohrdají.

Jaký z toho plyne závěr? Mezi lidmi z žádné jiné společenské skupiny neexistuje takový rozpor mezi tím, jak vysoké mínění o sobě sami mají, a tím, jací ve skutečnosti opravdu jsou.

Závěrem si neodpustím vtípek. Nechtěli Štěpánka, dostali Jakla. Ten je ještě horší. Já bych totiž existenci veřejnoprávních médií, kdyby skutečně byla tím, čím být mají, do nedávna akceptoval. Láďa ne. Asi má pravdu. Proč? Protože když je něco nenapravitelné, opravit to prostě nejde.

Tahle povedená eurobolševická partička nás o tom přesvědčuje den co den.