Dozajista by se jí dostalo zaslouženého i důstojného rozloučení v Národním divadle, zavzpomínali by kolegové i vděční diváci, kteří ji měli rádi. Dělat z ní uměleckou či morální ikonu je však poněkud nepřípadné, protože dvojsečné.

Hodnotový svět některých lidí je opravdu podivný. Ti samí lidé, kteří se můžou zvencnout z toho, že státní pohřeb či něco podobného by měl mít člověk, jenž se bez jakékoli nadsázky stal neopakovatelným fenoménem, národním symbolem a jedinečnou legendou – však se stačí podívat na to nekonečné moře svíček a květin na Bertramce –, a neúnavně vytahují jeho podpis pod něčím, pod co se z existenčních důvodů podepsal téměř každý, kdo tehdy v kumštu něco znamenal, tak ti samí lidé bez mrknutí oka prosazují stejnou poctu pro herečku, jejíž podpis sice pod Antichartou nenajdeme, neboť hrát nemohla, protože jedna parta komunistů po osmašedesátém zlikvidovala jinou partu komunistů a ona holt patřila do té druhé party, leč najdeme jej nejen na přihlášce do KSČ, nýbrž dokonce i na vázacím aktu k StB, přičemž to, že se se svojí problematickou minulostí později čestně vyrovnala, na věci jaksi nic nemění.

Nebo teď snad budeme každého napraveného komunistu z padesátých let pohřbívat se státními poctami?

A jsme u jádra věci. To je přesně důvod, proč tolik lidí nemá rádo osmašedesátníky. Ze všeho nejvíc milují sami sebe, pročež se už padesát let sami nad sebou dojímají. Leč ani to jim nestačí. Ještě se navzájem vyznamenávají, protežují a adorují. Naposledy Rychetský. Realita je ovšem taková, že na co sáhli, to zkazili.

Ano, hodnotový svět ne některých, nýbrž zcela přesně definovatelných lidí je opravdu podivný. Zajímavé!