Etalony zla a ikony dobra. Tak by bylo možné charakterizovat dokumentární pořady TV věnované historickým událostem a osobnostem, které v nich figurovaly. Ať už jsou naší nebo většinou angloamerické provenience, mají často víc společného s tím, co jsme před listopadovou sametovou znali jako agitprop.

Sledujeme-li pozorně tyto dokumenty, mohli bychom uspořádat žebříčky TOP 10 dobrodějů lidstva a TOP 10 zlosynů. Hodnotící kritéria nastavuje vyspělá část světa, zvláště její současná humanitární avantgarda. Je to něco okolo 10% světové populace, tedy sečteno USA a EU. Voliče Trumpa, Le Penové, Orbána a Okamury např. nutno odečíst.

Kdyby kritéria byla stanovena opravdu globální populací, žebříčky by nejen měly zpřeházené pořadí, ale promíchaly by se nám zlosyni s dobrodějema.

Zlosyni jsou často příliš podobni vůdcům svobodného světa, dobrodějům, aspoň pokud jde o následky jejich konání. A naopak. Často to byli dočasní spojenci. I hodnocení jednotlivých osobností se v čase mění. Včera zlosyn, zítra hrdina. A naopak. Nemají trvalé přátele ani trvalé nepřátele, jen trvalé zájmy. Jak jedni, tak druzí.

Bez západního, většinou angloamerického svobodného tisku a historiografie, bychom se v dobrodějích a zlosynech nevyznali a mnohé bychom vnímali jinak.

Abych byl konkrétní, budu věnovat pozornost Pol Potovi a kambodžské genocidě. Byl to jeden ze zlosynů, mohli jsme ho sledovat v dokumentu, který dávala Prima ZOOM.

Tento sorbonský odchovanec má, na rozdíl od svých spolužáků, na svědomí spoustu zničených lidských životů. Jeho univerzitní kolegové ničí v naší době obvykle jen spoustu papíru a zdravý rozum mnoha mladých lidi.

Byl však Pol Pot opravdu takový etalon zla, na který ho pasuje nejen uvedený dokument?

Co převzal Pol Pot v Phnompenhu po víc než 10 letech prosazování amerických ideálů bombardováním v Indočíně? A co si mohl počít s takovým odkazem amerického tažení za demokracii ve Vietnamu a celé Indočíně?

Pol Pot ovládal Kambodžu v letech 1975-1979. Za dobu jeho vlády zahynuly 2 miliony obyvatel, což byla čtvrtina populace. Co to do těch pohodových buddhistů vjelo, že se takhle zmasakrovali? Snad to byl vliv západních demokracií: špatně strávený marxleninismus importovaný z Francie a kulturní vliv dolary zásobených uniformovaných turistů z USA, kteří dlouhodobě pracovně pobývali v sousedním Vietnamu?

V Kambodži vzniklo po rychlém stažení US Army z Vietnamu mocenské vakuum, které vyplnili Rudí Khmérové. Humanitární vakuum, katastrofa, by bylo to, co by zbylo na starost i ušlechtilejším lidem než byli Rudí Khmérové, kteří situaci řešili po svém, k čemuž jim byla daná volná ruka. Rudí Khmérové se se spoluobčany loajálními k Američanům nemazlili, stejně jako Vietkong.

Opravdu však uvěříme, že Rudí Khmerové byli ve vraždění efektivnější než Hitler nebo Stalin a dokázali zlikvidovat v krátkém období čtvrtinu svých spoluobčanů? Přepočtěte si to v poměru k obyvatelstvu Evropy nebo SSSR. Tak efektivně v tak krátkém čase dokázaly hubit lidi pouze přírodní katastrofy, hladomory, epidemie nebo atomové bomby v Hirošimě a Nagasaki. Manuálně je to nezvládnutelné.

Víc než 10 let bojovalo za západní demokratické hodnoty a ideály ve Vietnamu ročně skoro půl milionu amerických vojáků, ze vzduchu i na zemi. 

Už se zapomnělo, kolik Vietnamců zahynulo při bombardování vietnamských měst. Už se o tom nemluví a nepřipomínáme si skvělého generála Westmorelanda, který dosáhl výborného poměru mezi padlými Američany a Vietnamci. Na které straně bylo víc "vedlejších obětí"? Vlastně měly USA, tedy demokracie, vyhrát. Z matematického i vojenského hlediska.

Lepší skóre měl jen generál Deyer v indickém Amritsaru, kde to bylo 1 526:0, za jeden den. Indii to však v Britském Impériu kupodivu neudrželo.

Víme jen o utrpení McCaina, kterého při bombardování Hanoje sestřelili a zajali. Víme to, protože kandidoval na presidenta US, jako válečný hrdina. Americký bombarďák v zajetí trpěl, na rozdíl od bombardovaných Vietnamců, kteří netrpěli, protože byli mrtví.

Na tehdejší další vietnamské "vedlejší oběti" války, boat people, se už také zapomnělo. Nepamatuji, že by US Navy vytahovala z moře žluté boat people, jak se tehdy uprchlíkům z Vietnamu říkalo. Nezachraňovala je v Jihočínském moři, tak jako italské námořnictvo zachraňuje ty nynější tmavé boat people ve Středozemním moři. Snad v tom barva kůže nehraje roli.

Nezapomnělo se jen na Pol Pota a jeho oběti. Američané a následkem toho i celý svět, na ně stále vzpomínají, protože je nutné bojovat proti opakování podobných genocid. I za cenu ještě větších genocid. Od té doby, co se demokracie na Západě stala náhražkou náboženství, vedou se za ni náboženské války, které jsou však příliš skutečné.

Nukleární válka má zde nenukleární paralelu: genocidou proti genocidě? Ve jménu víry v demokracii a lidská práva atd.

Pol Pot obsadil Phnompenh po úprku US Army z Vietnamu a celé Indočíny, při kterém nestačili vzít na paluby lodí ani své helikoptéry, natož ty Vietnamce, za které víc než 10 roků bojovali. Zůstaly jen dokumentární záběry, občas je ještě můžeme vidět. Loajálním Vietnamcům pak zbyly jen zmíněné čluny nebo koncentráky a Kambodžanům džungle. Američané nechali Kambodžany i Vietnamce "ve štychu".

Phnompenh byl celou vietnamskou kampaň US Army zábavním zázemím půlmilionové armády, vojáků, kteří si do kambodžské metropole museli jít odpočinout od své práce. Např. po svém výkonu ve vesnici My Lai. Jak takový odpočinek válečníků vypadal si můžeme udělat představu i z amerických filmů.

Veřejné domy, pouliční prostituce, drogové dealerství se staly hlavními zaměstnavateli a zaměstnanci v Phnompenhu. Američtí vojáci, kteří bojovali za demokracii západního střihu ve Vietnamu, se "díky" tomu stali pro obyvatele kambodžské metropole a "průmysl zábavy" jediným zdrojem příjmů a živobytí.

US Army v Indočíně moc úspěšně nebojovala. Skoro stejně úspěšně jako bojuje teď za něco podobného v Afghánistánu, Iráku a pokouší se bojovat v Sýrii. V Libyi a Somálsku už je dobojováno. Všechna tažení Západu za odstranění islámských diktátorů se v Evropě projevují jako imigrační krize. Ještěže islámské monarchie nechává Západ v klidu.

Kambodžané neměli na rozdíl od muslimů kam utéct, Evropa byla daleko a USA o ně nestály. Zbývala jen džungle. Uprchlíci byli i tehdy, důvody prchat měli pádné, jak vidíme na jednání Rudých Khmerů, které asi můžeme srovnat s ISIL. Nebo ne?

Když US Army kvapně opustila Vietnam, tak osiřel i Phnompenh, který už nenavštěvovali uniformovaní US turisté. Jen jeho obyvatelé zůstali. Díky bývalým chlebodárcům však už byli životaschopní asi jako zřízenci našich neziskovek, např. Evropských hodnot nebo zaměstnanci veřejnoprávní TV a absolventi studia politologie i jiných sociálních věd. Oběti zločinného Pol Potova režimu byli především obyvatelé metropole, Phnompenh.

Škoda, že tehdy nebyl po ruce takový globální spasitel lidstva jako je nyní George Soros. Jeho miliardy by mohly nahradit ztracené žoldy amerických vojáků a obyvatelé kambodžské metropole by nemuseli umřít hlady v džungli, kam je Rudí Khmérové vyhnali.

Pol Potův zločin spočíval především v tom, že nenechal umřít obyvatelstvo hlady v ulicích Phnompenhu, ale v džungli.

Nevěřím, že čtvrtinu populace, téměř všechno obyvatelstvo metropole, by dokázal pobít jeden sorbonský intelektuál s partou mladistvých, kteří si říkali Rudí Khmérové. Nejvíc obětí má na svědomí hladomor opuštěných obyvatel metropole. Kambodžských elit.

Třeba by si jiný absolvent Sorbony, tehdy ještě rovněž rudý, revolučně trockisticky orientovaný a později na zeleno ekologicky přeorientovaný poslanec europarlamentu, Daniel Cohn Bendit, počínal líp než Pol Pot. Určitě by zachránil před smrtí hladem nejednu malou holčičku, vzhledem ke své sexuální desorientaci. A kdyby bylo tehdy EU, prosadil by kvóty.

Nejde mi však jen o pochopení, proč a jak ke kambodžské genocidě došlo. A "díky" komu. 

Osud Phnompenhu je osud metropole, která se najednou ocitla bez zázemí, bez živitele. Metropolí a megapolí ve světě přibývá, už v nich prý žije polovina lidské populace. Jaké mají zázemí? Kdo a co je živí. A za co je živí. Jde mi o poučení z kambodžské genocidy pro současnost.

Phnompenh a zbytek země byly i v Kambodži dva úplně odlišné světy. To je zobecněné, ale bohužel platné konstatování jednoho věhlasného tuzemského politologa a politika, týkající se Prahy a zbytku republiky. Jmenovat ho netřeba. 

Jak přežije hlava bez těla? Jak přežije elita národa bez národa? Zvláště, když už se jen jako elita cítí, elitářsky chová a konzumuje. 

Podle pesimistů nemá osud a budoucnost metropolí i elit valné vyhlídky. Nebude to z hlediska historie výjimečná budoucnost. Nepropadejme však beznaději. Jsme v EU a NATO, za mořem máme spolehlivého a silného spojence, který nás "ve štychu" nenechá.