Signálů o tom, že nás s velkou pravděpodobností čeká nedostatek pitné vody, je celá řada. Ať už je to sucho v krajině a její neschopnost zadržet vodu či snižující se stavy i kvalita spodních vod. Alarmující je také nepochopitelné hazardování státu se strategickými zdroji pitné vody, jako se tomu děje na jihu Moravy u obce Moravský Písek (zde státní správa povoluje velmi rizikovou těžbu štěrkopísku nedaleko pramenišť pro 140.000 lidí). Nechci rozvíjet katastrofické scénáře, ale základní úkol politiků by měl být hledat cesty, jak situacím, jako je hrozící nedostatek pitné vody, předcházet. V minulosti jsme totiž byli svědky masivních nepokojů a rozpadů celých států i kvůli méně podstatným věcem, než je pitná voda.
Osobně vidím to základní, důležitější, než samotné navrácení vodáren obcím, ve změně našeho vnímání vody. Doposud je voda chápána jako tržní komodita, jako něco, s čím se obchoduje. Je na čase začít se bavit o tom, že zajištění dostupné pitné vody bude jedním z klíčových úkolů státu, tak, aby nikdo v budoucnu zaručeně nebyl vyloučen z její spotřeby v určitém množství. Když vyloučíte člověka ze spotřeby například automobilu, nebude mít automobil. Když jej vyloučíte ze spotřeby vody, prostě umře. Ale to je asi jasné.
Samozřejmě nás čeká dlouhá diskuze, jak by voda jako (polo)veřejný statek měla být legislativně uchopena. Jak k ní přistoupit, abychom nespustili lavinu bezmezného plýtvání, na jejímž konci stejně nebude stát schopen garantovat vůbec nic. Cílem této debaty musí být vytvoření modelu zajišťujícího hospodárné nakládání s pitnou vodou a existenci nezbytného minima pro všechny občany. Je zřejmé, že v této debatě nepůjde jenom o vodárenství, ale důležitá bude i změna našeho chování ke krajině, půdě a lesům a podstatě fungování státních institucí jako takových.
Často zaznívá argument, že je lepší nechat vodárny v soukromých rukou, protože stát je špatný hospodář. Dokud budou státní podniky řídit nekompetentní trafikanti dosazení politiky bez odpovědnosti a nebude existovat veřejná kontrola (nebo bude značně vykleštěná), bude stát špatný hospodář. Proto je důležitá změna směrem k transparentnímu hospodaření s veřejnými prostředky a obsazování klíčových manažerských postů ve státní správě i podnicích kompetentními lidmi na základě výběrových řízení.
Změna přístupu k vodě je něco, čemu se nevyhneme, nechceme-li v budoucnu čelit velkým problémům humanitárního i sociálního rázu. Řešením nebudou ideologické výkřiky nadnárodních korporací, jejich lobbistů a na ně napojených politiků. Cílem není znárodňování a divoká kolektivizace, ale prosté zajištění Ústavou garantovaných práv.
To je racionální a odpovědný přístup, vidící dále, než jen k nejbližším volbám.
Radek Holomčík
