Já si s tím poradím. Děkuju, že jste se mě zastal. Děkuju za tu snahu. A já doufám, že možná přilákám pozornost i některých latentně vyrušujících kolegyň a kolegů, a jak vždycky říkáte, nebudu jmenovat. (Hluk v sále trvá.)
Jsem rád, že jsme se dostali k tomuto bodu. Už jsem byl poměrně skeptický. A troufám si říct, že teď se zase budeme bavit o něčem, co je opravdu velmi vážné. A možná a doufám, že vás nepřekvapím na začátku konstatováním, že ať si o tom možná někteří stále ještě myslí něco jiného, tak jsem přesvědčen, že už i v České republice drtivá většina lidí rozumí tomu, že se s klimatem něco děje, a pevně věřím, že i většina lidí, teď nevím, jestli drtivá, si uvědomuje, že lidská činnost má zásadní vliv na růst průměrné teploty.
A konečně z pohledu mého původního vzdělání, tedy geologa, se to docela dobře dokladuje na jednom takovém lehce pochopitelném faktu, že jestliže příroda ukládala desítky milionů let ten uhlík procesem fotosyntézy do biomasy a lidstvo potom to, co příroda desítky milionů let ukládala, tak lidstvo za 250 let, možná o trochu víc, v zásadě zase zpátky do té atmosféry vrátilo. A jsou to stovky miliard tun CO2. (Ministr hovoří důrazně a hlasitě; poslanci navzdory výzvám předsedajícího hlučně hovoří mezi sebou v lavicích.) To znamená, doufám, že je nás tady většina, kteří jsou přesvědčeni, že otázky změny klimatu a negativních dopadů -
Ještě jednou vám děkuju. Já jsem tajně věřil, že dramatickým hlasem tady ještě tomu dodám další váhu, i když si troufám říct, že ta čísla jsou jasná a že na ně není ani potřeba ten dramatický hlas.
Tahle debata vznikla nebo vzniká na první pohled, ale opravdu jenom na první pohled, na základě aktivity studentů, a já jsem za ni velmi rád. Protože je skvělé, že si mladí lidé uvědomují i svoji odpovědnost za tuhle planetu. A konec konců budou to oni, kteří budou čelit dopadům klimatické změny, i když jim čelí a bude čelit i naše generace. A přesto bych rád korigoval drobnou nepřesnost, která se v této souvislosti objevila. Především jde o informaci, že do 12 let hrozí planetě ekologický kolaps. Toto ve zvláštní zprávě mezinárodního panelu pro změnu klimatu z loňského října určitě nenajdete. Zpráva říká, že pokud chceme dosáhnout cíle udržet nárůst průměrné globální teploty pod hranicí 1,5 st. do konce století, je třeba dosáhnout toho, aby globální emise dosáhly svého maxima, emise skleníkových plynů, před rokem 2030. A klimatické neutrality, neboli rovnováhy emisí a propadů okolo roku 2050. Jde však o cíle celosvětové, jejich dosažení nemáme zcela ve svých rukou za situace, kdy podíl Evropské unie na celosvětových emisích je zhruba 10 % a v dalších letech bude dále klesat.
V této souvislosti je rovněž důležité doplnit, že závazky všech smluvních stran v rámci Pařížské dohody aktuálně odpovídají nárůstu průměrné teploty o více než 3 st. Celsia. K efektivnímu dosažení globálních cílů ochrany klimatu je klíčová široká mezinárodní spolupráce mezi jednotlivými státy včetně zapojení soukromých subjektů, municipalit a jednotlivců. S tímto účelem vznikla rámcová smlouva OSN o změně klimatu, která už roku 1992 jako první na mezinárodní úrovni stanovila cíl stabilizace koncentrace skleníkových plynů v atmosféře na úrovni, která by umožnila předcházet nebezpečným důsledkům vzájemného působení lidstva a klimatického systému Země. Ani následné stanovení závazných redukčních cílů pro ekonomicky vyspělé státy v Kjótském protokolu celosvětovou produkci emisí skleníkových plynů významně neomezilo. V prosinci roku 2015 byla proto v Paříži přijata nová mezinárodní dohoda, která zahrnuje široký okruh států a počítá nově se závazky pro vyspělé i rozvojové země. Hlavním cílem této Pařížské dohody je udržet nárůst průměrné globální teploty výrazně pod hranicí 2 st. Celsia oproti hodnotám před průmyslovou revolucí a usilovat tak o to, aby nárůst nepřekročil hranici 1,5 st. Ale jenom připomínám, že ten stávající nárůst už je zhruba 1 až 1,1 st., to znamená do hranice 1,5 st. už nám zbývají zhruba čtyři desetinky. Pařížská dohoda se kromě snižování emisí skleníkových plynů - to je tzv. mitigace - zaměřuje také na přizpůsobování se negativním dopadům změny klimatu. Tady mluvíme o tzv. adaptaci. Dále o financování klimatických opatření v rozvojových zemích, uplatňování moderních technologií a budování kapacit v rozvojových zemích.
Dovolte mi ještě pár možná suchých čísel, ale významných. Řekněme si totiž něco o aktuální pozici emitentů. Evropská unie, jak už jsem říkal, má zhruba 9,8 % podílu na globálních emisích a v roce 2017 byla třetím největším producentem emisí za Čínou, která má 27 %, Spojenými státy se 16 %. Na čtvrtém místě následuje Indie s téměř 7 % globálních emisí, na pátém místě Rusko, které má téměř 5 %. Těchto pět největších znečišťovatelů odpovídá za téměř dvě třetiny všech globálních emisí CO2. Z Evropské unie je největším producentem CO2 Německo s podílem globálních emisí ve výši zhruba 2,2 %.
A ještě vám řeknu několik docela aktuálních čísel, která jste si možná taky našli. Objevila se nedávno před několika dny v rámci nových statistik. Minulý rok se zvýšily emise CO2 ve Spojených státech meziročně o 3 %, v Číně o 2,5 %, v Indii o 4,5 %. A v Evropské unii klesly o 1,3 %. Celkově celosvětový meziroční nárůst emisí CO2 je 1,7 %. Jedná se celkem zhruba o 33 mld. tun ročně. To znamená, když se podíváme na příspěvek jednotlivých zemí a jednotlivých kontinentů, tak je zřejmé, že čím dál tím více vzrůstá podíl Asie, a to zcela dramaticky. A vlastně vykompenzovává v tom negativním slova smyslu úspory, ke kterým se dneska zavazuje Evropská unie.
Já to neříkám proto, abych byl alibistický, že nemá smysl něco dělat. Já to jenom říkám proto, že jak všichni víme, emise CO2 nemají hranice na rozdíl od emisí znečištění typu SO2 nebo oxidu dusíku nebo prachových mikročástic. A velmi často se tak může stát, že ve chvíli, kdy se emise CO2 sníží v jedné části světa např. díky tomu, že tam dojde k nějakým zásadním změnám a omezováním, tak pokud se to najednou nestane ve všech částech světa a naopak ta druhá část světa emise o to alikvotně zvyšuje, nebo dokonce ještě víc než by byla ta alikvota, tak potom samozřejmě ten efekt se výrazně vytrácí.
A teď z pozice České republiky. Česká republika jako členský stát Evropské unie je zapojena do společného evropského úsilí do tzv. klimaticko-energetického balíčku a přispívá k naplňování cílů snižování emisí skleníkových plynů, které jsou stanoveny do roku 2020 a 2030. Česká republika se spolu s ostatními členskými státy EU zavázala ke snížení emisí skleníkových plynů o 40 % do roku 2030 v porovnání s rokem 1990. Mezi roky 1990 a 2017 Česká republika snížila své emise skleníkových plynů zhruba o 35 % a Evropská unie ve stejném období snížila své emise o 22 %. Podle aktuálních emisních projekcí Česká republika splní své závazky v rámci EU do roku 2020 i 2030. V roce 2017 byly emise CO2 na obyvatele v ČR, a tady se bavíme pouze o emisích CO2, ty ostatní skleníkové plyny pak mají o něco vyšší číslo, 9,8 tun, čímž se řadíme světově zhruba na 20. místo. V případě České republiky jsou vysoké měrné emise zapřičiněny především velmi vysokým podílem průmyslu na hrubém domácím produktu. A mnozí z nás, myslím, že všichni ví, že Česká republika z hlediska podílu průmyslu na celkovém HDP je nejprůmyslovější zemí Evropy.
Ale pro zajímavost - ještě vyšší emise na hlavu než Česká republika má třeba Estonsko, Lucembursko, Nizozemsko, Belgie a jenom o drobíček méně na hlavu má emisí třeba Německo.
Neříkám to proto, že by nám lichotila současná pozice, ale říkám to proto, že ta čísla jsou někdy šálivá a je potřeba samozřejmě je vidět i v tom kontextu ostatních zemí a také naší pozice. A také historické pozice, protože - nepřekvapím vás tím, že řeknu, že Česká republika byla historicky založena především na uhelné energetice a nejenom výrobě elektrické energie, ale také tepla a v podstatě samozřejmě energetiky průmyslu a ta pozice se mění, ale je zřejmé, že to budeme těžko porovnávat se severskými zeměmi typu Švédska, Norska, Dánska nebo zeměmi typu Rakouska.
K nejvýraznějšímu - ale to je potřeba objektivně říct - snížení emisí v České republice došlo v období 1990 - 1994 zejména v souvislosti s restrukturalizací národního hospodářství, především přechodem na tržní ekonomiku a významným propadem produkce v rámci těžkého průmyslu. Od roku 1998 emise oscilovaly přibližně kolem hodnoty 140 milionů tun CO2 ekvivalentu. Od roku 2008 potom můžeme sledovat sestupný trend, který souvisel s ekonomickou recesí a zpomalením hospodářského růstu. Ke snížení emisí skleníkových plynů v České republice výrazně přispěl především pokles spalování fosilních paliv ve zpracovatelském průmyslu a v energetice, kde docházelo a i nadále dochází k postupnému nahrazování výrobu uhelných elektráren jadernými a obnovitelnými zdroji energie.
I přes celkový nárůst od roku 2008 rovněž klesají emise skleníkových plynů z dopravy. Emise ze zemědělství se pak snížily přibližně o polovinu oproti stavu z roku 1990. A řekněme si asi na rovinu, že příčinou toho zásadního propadu v zemědělství je především výrazný úbytek živočišné výroby, což je ovšem - řekněme - záležitost kontroverzní, protože pak nám zase samozřejmě chybí ta organická složka v půdě.
Přístup České republiky k problematice změny klimatu lze rozdělit na politiku, jejímž předmětem je redukce antropogenních emisí skleníkových plynů - to je ta, řekněme, takzvaná mitigace - a na politiku přizpůsobení se a posílení odolnosti vůči negativním dopadům změny klimatu, protože je potřeba si připustit - a já doufám, že mi odpustíte jako ministrovi životního prostředí a jako vládě to, že my nemůžeme spoléhat, že ta mitigace, to znamená zmírnění těch důsledků - prostě bude nakonec úspěšná, a abychom se plně spolehli, že všechny prostředky, které máme k dispozici, budeme věnovat na to zmírnění, na které máme ale jenom velmi omezený dopad, a pak zjistíme, že jsme emise nezastavili, nezmírnili, respektive nezastavili jsme klimatickou změnu, nezastavili jsme ten globální růst a my samozřejmě potřebujeme, abychom výraznou část těch prostředků také si nechali na tu adaptaci, protože se připravme na to - a už se to dneska děje - že se musíme adaptovat na změnu klimatu i v podmínkách České republiky.
To je ten základní rozdíl, vážené kolegyně a kolegové, který nastává v hlavách, protože my jsme opravdu ještě před pěti, sedmi lety - a já si myslím, že všichni si tu dobu pamatujeme - ještě tenkrát pod vlivem - a já jsem to dneska říkal v nějakém rozhovoru - velmi silné osobnosti Václava Klause staršího, který byl - a myslím, že doteď je - přesvědčen, že neexistuje žádná vazba nebo minimální vazba mezi lidskou činností a mezi dopadem na klimatickou změnu, tak si myslím, že česká společnost byla přesvědčena o tom, že jsou zbytečné. A tady jsou někteří další kolegové, kteří jsou o tom přesvědčeni doteď, zdá se. (Dva poslanci z hnutí ANO významně přikyvují s úsměvem směrem k řečníkovi.) I z oblasti, kde bych to nečekal tedy. (s úsměvem) Ale dobře. To je trošku kudla do zad, ale já se s tím srovnám. Nicméně podařilo se v tu chvíli tehdejší politické reprezentaci přesvědčit občany, že ten dopad tady není a že je možná něco, co se bude dít na Tichomořských ostrovech a nebo v Arktidě, ale že samozřejmě vliv na střední Evropu nebo dokonce na Českou republiku tady žádný neexistuje.
Já se domnívám, vážené kolegyně, kolegové, že aktuální stav, kterému čelíme, dlouhotrvající období sucha, které nemá v novodobé historii České republiky nebo Československa obdoby, extremizace počasí a další faktory jasně naznačují, že se prostě něco děje. Něco, s čím jsme se zatím nesetkali. A je pro mě samozřejmě i jako pro původem geologa možná vědecky zajímavé se bavit o tom, že taková období už v historii země byla. No určitě. V historii planety tady byla celá řada daleko dramatičtějších období. A musím říct, že je tady x dob ledových a x dob meziledových, ale nebyli jsme u toho jako lidstvo se sedmi miliardami obyvatel, kde prudce vzrůstá samozřejmě počet obyvatel i na kontinentech jako je Afrika, které jsou a budou naprosto dramaticky postiženy klimatickou změnou. Jak říkám, ale vidíme i to i tady v České republice. Ale co bych chtěl říct.
Za působení této a předchozí vlády byla přijata řada zásadních strategických dokumentů a taky rozjeta celá spousta konkrétních kroků v oblasti ochrany klimatu, které určují cíle a priority České republiky. V roce 2015 byla přijata adaptační strategie. Tuto strategii v roce 2017 potom aktualizoval Národní akční plán na změnu klimatu v České republice, který obsahuje 52 konkrétních prioritních opatření, respektive 160 prioritních úkolů v oblasti adaptace. V současné době se intenzivně pracuje na vyhodnocení a aktualizaci těchto dokumentů. Zranitelnost České republiky vůči projevům změny klimatu byla vyhodnocena jako vysoká, a to především v oblasti povodní, zvyšování průměrné teploty a dlouhodobého sucha. Na tyto tři klíčové dopady změny klimatu jsou a budou prioritně zaměřena adaptační opatření.
Jeden z nejdůležitějších prvků zranitelnosti v České republice je hospodaření s vodou v krajině, kdy díky špatnému hospodaření nedochází k dostatečnému zadržení vody v krajině. A asi vás nepřekvapím tím - a už jsme se tady o tom i v této slovutné Poslanecké sněmovně několikrát bavili a nepochybně se budeme bavit ještě mnohokrát - kolik set opatření dneska děláme v rámci zadržení vody v krajině, lepšího hospodaření s vodou, protože ta bezstarostnost a ten vodní blahobyt tak, jak jsme ho zažívali v posledních desítkách, možná stovkách let, prostě končí.
Na základě výstupů činnosti Meziresortní komise VODA-SUCHO přijala vláda v roce 2017 koncepci na ochranu před následky sucha pro území České republiky a problematika sucha je dlouhodobou prioritou vlády. Nejedná se samozřejmě i při tom pouze o úspěšný program Dešťovka, jak pro občany nebo pro obce, ale samozřejmě dlouhodobě podporujeme zadržování vody v krajině v rámci Operačního programu Životní prostředí, v rámci Operačního programu Zemědělství a dalších operačních programů včetně OP PIK a včetně regionálního operačního programu a do oblasti adaptační jdou desítky miliard korun, skutečně do tisíců opatření. Jenom z Operačního programu Životní prostředí jsme za posledních zhruba pět nebo šest let udělali zhruba 10 000 konkrétních opatření, jakým způsobem zadržet vodu v krajině a lépe s ní hospodařit, v oblasti zemědělství, v oblasti hospodaření v rámci měst a obcí, v rámci průmyslu, samozřejmě i z hlediska zadržení vody v těch nejmenších - řekněme - oblastech typu regionů nebo máme speciální program, který je třeba zaměřen na nové zdroje pitné vody. Jsou to skutečně stovky opatření. Mohli bychom o nich diskutovat velmi dlouho.
Pokud jde o snižování emisí skleníkových plynů, přijala vláda v roce 2017 na můj návrh politiku ochrany klimatu v České republice. Ministerstvo se nyní rovněž významně podílí na dopracování Národního energeticko-klimatického plánu do roku 2030, který z této politiky vychází. To je materiál primárně MPO, na kterém jsme samozřejmě také spolupracovali a základní linkou těchto dokumentů je přechod na nízkoemisní hospodářství, ke kterému musí dojít ve všech oblastech, tedy nikoliv pouze v energetice a v průmyslu.
Politika ochrany klimatu, kromě cílů do roku 2020 a 2030, které vycházejí z klimaticko-energetického balíčku Evropské unie a z Pařížské dohody, obsahuje poprvé rovněž i dlouhodobý indikativní cíl snížení emisí skleníkových plynů do roku 2050 o 80 procent oproti roku 1990. Tady je potřeba říct, že v těch modelech jsme vyhlédli do této vzdálené budoucnost, kde samozřejmě si můžeme říkat, že ve chvíli, kdy nevíme, co se bude dít s klimatem za pět či deset let, tak se možná bude zdát zbytečné se dívat prostě s tímto výhledem do roku 2050. Ale my jsme to udělali záměrně proto, abychom se podívali, jaké podmínky budou muset v této společnosti být splněny, abychom byli schopni dosáhnout snížení emisí o 80 procent.
Řekl bych možná, odpusťte mi ty uvozovky, o pouhých 80 %, protože dneska víte, že se v Evropě mluví o tom, jak dosáhnout takzvané klimatické neutrality, to znamená, aby rozdíl mezi absorbovaným a emitovaným uhlíkem byl nula. I těchto 80 % znamená naprosto dramatické změny ve všech oblastech našeho života. Například to, že už na českých silnicích nebude v té chvíli smět jezdit ani jedno auto na fosilní paliva, například to, že kompletně bude muset být elektrifikována doprava, například to, že to samozřejmě znamená dramatické změny z hlediska naší spotřeby, z hlediska živočišné výroby, z hlediska snížení množství energie, zateplování, což je asi něco, co si umíme představit velmi dobře. Už nebudou moci být použita žádná fosilní paliva ve spalování, což si v roce 2050 už určitě umíme představit. Nicméně mezi těmi zhruba 45 % snížení do roku 2030 a těmi 80 % do roku 2050 se ukazuje, že už to není o nějakých evolučních cestách, ale že je to o opravdové revoluci, nejenom technologicky, ale i v hlavách, a to si myslím, že je ta hlavní výzva, které bude dneska určitě svět čelit.
Klíčovým opatřením ke snížení emisí bude i nadále reformovaný systém obchodování s emisními povolenkami, který by do roku 2030 měl vést ke snížení emisí skleníkových plynů o dalších více než 6 mil. tun CO2 ekvivalentu. Pokračující podpora opatření ke snižování energetické náročnosti průmyslu a budov by měla přinést další snížení emisí o přibližně 3,5 mil. tun. Velmi úspěšný program Nová zelená úsporám, který je považován za nejlepší program na zateplování ve střední a východní Evropě, se na tomto snížení bude podílet zhruba půl milionem tun. Podporou obnovitelných zdrojů a vysoce účinné kogenerace lze dosáhnout snížení emisí o dalších 3,5 mil. tun. V průmyslu by měly ke snižování emisí nejvíce přispět emisní limity a aplikace nejlepších dostupných technologií, které by měly do roku 2030 snížit emise o přibližně 2,7 mil. tun CO2 ekvivalentu. Výrazně by se měla rovněž projevit regulace fluorovaných skleníkových plynů, která by měla vést ke snížení emisí o další přibližně 2 mil. tun.
V dopravě by pak měly ke snižování emisí nejvíce přispět nové emisní limity pro osobní i nákladní automobily, které by v podmínkách České republiky měly vést ve svém důsledku ke snížení emisí o více než 1,5 mil. tun už do roku 2030. Troufám si říct, že automobilový průmysl, a všichni dobře víte, že Česká republika je prostě Autoland, který je hodně závislý na automobilovém průmyslu, teď čelí největší výzvě od vynálezu spalovacího motoru. Je to něco, co samozřejmě vypadá na první pohled relativně jednoduše, ale znamená to obrovskou změnu, skutečně doslova strukturální převratnou změnu tohoto důležitého segmentu a v České republice samozřejmě výraznou podporu elektromobility nebo obecně čisté mobility, protože to nemusí být jenom o elektromobilech, bavíme se i o CNG vozech a bavíme se nejenom o elektromobilitě bateriové, ale také o elektromobilitě vodíkové. Troufám si říct, že vodík, který byl dneska v určité fázi předběhnut elektromobilitou bateriovou, se na svoji pozici jistě vrátí a já v tom vidím velkou budoucnost. Významnou roli budou hrát také programy podporující přechod na alternativní paliva, tedy nejenom z hlediska osobní automobility, ale také veřejné dopravy. A zase pro vás není tajemstvím, že už dneska stovky autobusů v České republice díky dotacím jezdí nejenom na CNG, ale samozřejmě jsou založeny na bateriové elektromobilitě a v nejbližší době vidíme právě v oblasti veřejné hromadné dopravy také boom vodíkové elektromobility.
V sektoru odpadů se dosud emise skleníkových plynů zvyšovaly a jejich snižování bude záviset na rychlosti snižování skládkování.
Jak už jsem uvedl, v zemědělství je situace trošku složitější, protože v současnosti se tam počítá s určitým nárůstem emisí do roku 2030, zhruba o 6 % oproti současnému stavu, a má to svoji logiku, protože plány Ministerstva zemědělství počítají s nárůstem živočišné výroby. Není to ovšem v uvozovkách jenom problém České republiky nebo výzva pro Českou republiku, ale je to výzva pro všechny evropské zemědělské země, protože pokles živočišné výroby potom samozřejmě znamená nedostatek organických hnojiv, organické složky v půdě.
V neposlední řadě je nezbytné hledat vhodná opatření k posílení propadů emisí v půdě a lesích, protože uhlík se v podobě CO2 nebo dalších skleníkových plynů emituje, ale také se spotřebovává nebo absorbuje fotosyntézou, ovšem momentálně čelíme, jak všichni víte, bezprecedentní kůrovcové kalamitě, která tyto parametry zhorší, a to výrazně, protože tady bude nesporně dopad z hlediska menšího množství absorbce. Hodně se v minulosti spoléhalo na takzvaný systém CCS, to znamená systém jímání uhlíku nějakým způsobem například do vytěžených dolů a tak dále. Musím říct, že projekty, které se dělají celosvětově, ukazují, že ta metoda je použitelná, ale zdaleka zatím nedosahuje toho, co si od ní vizionáři a stratégové, řekněme, slibovali v masovém průmyslovém měřítku.
Z hlediska dalších opatření, už se blížím ke konci, například aktuálně do konce března běží poslední výzva kotlíkových dotací, která samozřejmě také směřuje ke snížení spotřeby fosilních paliv. V poslední výzvě není už možné získat dotaci na uhlí, a to ani v kombinaci, tedy ani na kombinovaný kotel na uhlí a biomasu. V oblasti energetické účinnosti a podpory obnovitelných zdrojů pokračuje, jak jsem říkal, program Nová zelená úsporám a dál budou spuštěny nové výzvy na snížení energetické spotřeby i pro veřejné budovy v rámci Operačního programu Životní prostředí. Tam musím říct, že jsme úspěšní z hlediska snižování emisí, respektive z hlediska snížení energetických úspor jak v oblasti občanských staveb, tak i veřejných budov.
Města a obce rovněž podporujeme v rámci čisté mobility. Hodně se tady diskutovalo o možnosti podpor elektromobility i pro občany. Teď s tím nechci zdržovat, ale rád na případné otázky odpovím.
Česká republika se v posledních letech také aktivně angažuje v mezinárodní spolupráci v oblasti ochrany klimatu, kdy přispěla více jak 100 mil. korun do takzvaného Zeleného klimatického fondu, který podporuje opatření na zmírnění a adaptaci v nejchudších zemích světa a díky aktivitě Ministerstva životního prostředí a ve spolupráci s německou agenturou GIS čeští experti dále pomáhají například ve Vietnamu, Gruzii, Tádžikistánu, Kyrgyzstánu či na Balkáně konkrétním projektům na snižování emisí CO2.
Závěrem, vážené kolegyně a kolegové, podle aktuálního výzkumu Masarykovy univerzity považuje až 88 % českých občanů změnu klimatu za závažný problém a 67 % za závažný problém na úrovni České republiky. To jsou čísla, která jsou skutečně, když bychom to srovnali s průzkumy veřejného mínění před pěti, sedmi, deseti lety, zásadně jiná. Je skvělé, že priorita se mění, ale to je, řekněme, ta dobrá zpráva. Ta horší zpráva je, že stále mají občané spíš představu, že záležitost klimatické změny za ně nějak vyřeší stát a že naše míra účastnit se na ní a vzdát se svým způsobem svého pohodlí, protože už to zasahuje do našich osobních bublin z hlediska dopravy, z hlediska spotřeby a tak dále, tak k tomu už příliš náchylní nejsme. Povědomí občanů o změně klimatu také zvyšuje Ministerstvo životního prostředí prostřednictvím vzdělávání, výchovy a osvěty. Z poslední doby jsme se třeba podíleli na přípravě nedávno odvysílaného čtyřdílného cyklu České televize Klima mění Česko.
Já závěrem, protože určitě k tomu bude i podle počtu přihlášených velmi zajímavá debata, bych chtěl říct, že si velmi dobře uvědomuji, a já jsem opravdu možná na rozdíl od některých mých předchůdců s těmi vědci v neustálém kontaktu, takže pokud jsme vyzýváni, abychom poslouchali vědce, tak minimálně v případě Ministerstva životního prostředí to opravdu je trošku vlamování se do otevřených dveří, protože já jsem upozorňoval nebo začal upozorňovat na problém klimatické změny a dopady na ČR v roce 2014 hned po svém nástupu na Ministerstvo životního prostředí, kdy to opravdu ještě takřka pro nikoho nebylo téma. Mám ve svém týmu celou řadu špičkových odborníků, založil jsem národní koalici boje proti suchu, kde jsou špičkoví vědci, troufám si říct nejlepší, které máme na úrovni České republiky z hlediska boje s dopady sucha, a řekl bych dokonce, boj s klimatickou změnou, ale to není úplně přesný termín, protože prostě s klimatickou změnou příliš bojovat nemůžeme. Můžeme se ji pokusit nějakým způsobem zmírnit, ale musíme být připraveni především na ta adaptační opatření.
Chtěl bych říct, že samozřejmě vím, že Česká republika stejně jako ostatní země má určitě, nepochybně ve všech oblastech ještě rezervy v tom, abychom dělali ještě více, pracujeme na nich poměrně intenzivně a já jsem nedávno vyjádřil řekněme své přání podílet se na vzniku tzv. uhelné komise, tedy podobného týmu, jako vznikl v Německu a který by v rámci aktualizace státní energetické koncepce, na které se momentálně pracuje a měla by být hotová v průběhu příštího roku, jsme diskutovali budoucnost energetiky a nejenom výroby elektrické energie, ale samozřejmě i tepla a obecně energetiky včetně průmyslové energetiky, budoucnost fosilních paliv v České republice a konkrétní dopady každého jednotlivého zdroje emisí CO2, velkého zdroje, na energetickou bezpečnost a soběstačnost České republiky a konkrétní dopady, protože vždycky, a to vás nepřekvapí, je něco za něco. To znamená, určitě jsme připraveni a jsme otevřeni dalším debatám. Zároveň věřím, a neberte to prosím opět jako alibismus, ale jako v této chvíli pragmatismus, který vychází z nějaké elementární znalosti dějů, že ve svém úsilí o ochranu klimatu Evropa nesmí zůstat osamocena, a jak jsem četl ta čísla z roku 2018, tak vidíme, že zatím nejsou plněny podmínky Pařížské dohody a že ty samé státy, které samozřejmě něco deklarovaly, tak výrazně zvyšují své emise CO2, ať už je to Čína, ať už je to Indie, ať už jsou to Spojené státy, a že tedy každý si musí uvědomit svůj podíl na změně klimatu. A je to o uhlíkové stopě, a ať to bude brát jako klišé nebo jako frázi, ale o uhlíkové stopě každého z nás, a tam se potom bude lámat chleba, protože samozřejmě je to v našich hlavách, a to my všichni víme. Je to o tom, kolik chceme spotřebovávat, protože celý svět, celá ekonomika světa prostě je založena na větším a větším růstu, na větší a větší spotřebě, že i ty národy, které samozřejmě dneska mají nově stovky milionů nebo kontinenty miliardy obyvatel, tak chtějí mít také ta auta, chtějí mít ty chytré telefony, chtějí si kupovat nové oblečení, vyhazujeme obrovské množství potravin. Máme tam nadprodukci potravin. Ta výzva je celosvětová a je v našich hlavách, proto je tak složitá.
Takže celý svět musí na tomhle spolupracovat, tak jak jsme viděli nadšení u Pařížské dohody při jednání v Paříži, a pouze tak je šance, že můžeme ještě zabránit nebo zmírnit nevratným škodám a nevratným změnám, které nepochybně můžou dramaticky ovlivnit život mnoha desítek a možná stovek generací, které přijdou po nás. Děkuji za pozornost.
