Děkuji za slovo, vážený pane předsedající. Tak myslím, že čas je pokročilý a já se budu snažit opravdu jenom reagovat na některé dotazy a pak bych si dovolil jaksi jenom pár za sebe poznámek k té debatě. K dotazům, myslím si, že pan senátor Čunek se ptal na to, co s penězi za Soláry, respektive pokud vůbec to projde Parlamentem, protože si umíte představit, že to vůbec nebude jednoduché. Dneska je to návrh vlády, ale to je samozřejmě příslušná změna zákona, takže to je v této chvíli otevřená záležitost, takže teď bychom porcovali medvěda, který ještě tedy opravdu běhá po lese. Ale jenom připomenu, že nás poplatek za obnovitelné zdroje v zásadě stojí, ať už daňové poplatníky, nebo státní rozpočet, takřka 50 miliard ročně.

To znamená, že i kdybychom z toho ukrojili 10 miliard, tak pořád 40 miliard zbude. Z toho zhruba 25 miliard zaplatíme my jako spotřebitelné elektrické energie a ten zbytek zaplatí státní rozpočet. To znamená, znovu říkám, i kdyby ta částka byla o 7 až 10 miliard menší, tak stále státní rozpočet, popřípadě daňový poplatník samozřejmě, zaplatí v tom poplatku, především právě se to týká solární energie, výraznou částku. Takže ono to není tak, že najednou se nám někde objeví 7 až 10 nových miliard, my pouze o 7 až 10 miliard budeme platit méně, což samozřejmě je úplně jiná situace. Ale já zároveň i s tou možností, jako co s tím, nabízím, je to i odpověď panu senátorovi Dienstbierovi, který říkal, že by bylo fajn, aby stát podporoval ty menší fotovoltaiky. No to pane senátore samozřejmě stát dělá, prostřednictvím Nové zelené úsporám, my děláme 7 tisíc projektů ročně, zhruba, na fotovoltaiky. A chceme jich dělat klidně více. To znamená, že já si myslím, že my máme dneska velmi funkční model právě přes systém Nové zelené úsporám, je velmi oblíbený, lidé ho velmi využívají, ať už z hlediska nových tedy malých fototermálních nebo fotovoltaických v uvozovkách „elektrárniček“ na střechách, nebo dokonce podporujeme i navyšování jejich výkonu, takže děláme to samozřejmě se všemi odborníky ve spolupráci. A ten program je opravdu úspěšný, takže oč více peněz bychom do toho měli, o to já věřím, že se nám může podařit udělat i víc takových projektů. A já jako nezpochybňuji, že tohle to je cesta. A já si myslím, že v tom máme jako Česká republika poměrně velkou rezervu využívání solární energie v těch menších instalacích.

Tak k dotazu pana senátora Horníka, my už jsme se o tom několikrát bavili, určitě ještě budeme. Myslím, že příští příležitost prostě určitě bude, až tady budete mít nový zákon o odpadech. Tam je poprvé, a to já si myslím, že vás potěší, pane senátore, tam je poprvé pojem ekomodulace. Ono to je takové zvláštní slovo, těžko si pod ním něco představit úplně, ale pojem ekomodulace právě by mělo znamenat, že v ceně, kterou výrobce potom platí vlastně i za ten obal v tom systému, by právě měla být zohledněna nejenom jeho recyklovatelnost, zpracovatelnost, ale právě také velikost. To znamená to, jak zatěžuje ten systém, ať už recyklace, nebo sběru odpadů. To je poprvé, ten termín tam zavádí Evropská komise, vlastně do toho balíčku oběhového hospodářství, a proto je to tak strašně důležité, protože ono to opravdu musí fungovat evropsky, protože my si úplně jako Česká republika nemůžeme udělat vlastní systém, kterým bychom na hranicích kontrolovali velikost obalů, protože samozřejmě většina toho zboží se sem zase jako dováží. Ale pokud všechny státy přistoupí stejně, a já mám stejný názor jako vy, mě taky vždycky může skutečně trefit šlak, když vidím obrovskou krabici a v ní malý výrobek a je to jednoznačně tak, jak říkáte. Ve většině případů je to o tom, že výrobce chce přesvědčit zákazníka, že si kupuje větší hodnotu, když je to ve veliké krabici. Je to samozřejmě taková jako první signální trošku v tomhle, ale spousta lidí na to reaguje. A dokud to nebude mít tu ekonomickou motivaci, to znamená, zaplatíš velikou krabici a musí se ti to nevyplatit a musí se to vlastně nevyplatit i tomu zákazníkovi, protože on si nebude chtít připlatit za velikou krabici. A to je to řešení, a to se právě skrývá v pojmu ekomodulace, který by měl velmi brzo nabýt nějakého konkrétního, my sami samozřejmě s ostatními státy, protože každý s tím nějak bojuje, pracuje na tom Německo, Rakousko a další, a značka ideál, že se ty státy shodnou na tom, jak postihnout tuhle tu velikost. A já s tím naprosto souhlasím, že vlastně vozíme v těch lodích, a to se dostáváme i k těm lodím, vozíme v těch kamionech, prostě všude vlastně vozíme vzduch, protože pokud vezu krabici, která je 10x větší než objem toho výrobku, tak skutečně spotřebovávám tedy zbytečně energie. Nejenom na výrobu toho obalu, ale samozřejmě i na ty pohonné hmoty, které to vozí. 

Z pohledu lodní dopravy, tak je to dokonce řešeno i v rámci právě evropského zeleného údělu. A je tam nicméně debat o tom, protože samozřejmě značka ideál by byla, kdyby byl zaveden opravdu celosvětový systém emisních povolenek, protože ten největší problém ani tak není v těch evropských lodích, ale ten je v těch obrovských vlastně lodích, těch tankerech, které v podstatě skutečně znečišťují, tady se nebaví ani tak o CO2, i když samozřejmě taky, ale mají tak obrovské řekněme a staré v tomhle motory s tím, že dříve to fungovalo tak, že si všichni mysleli, že na tom moři se to prostě rozptýlí, takže tam ty emise nikdo moc neměří. A dneska už je řada zemí, která zavádí poměrně přísné normy na vjezd vůbec těchto lodí do svých přístavů z hlediska znečišťování. A tady je určitě prostě cesta, ale teď je musím říct na samém začátku, alespoň pokud vím, ale nemám úplný detail, to se přiznám, že se na to sám ještě musím podívat, skutečně zdanit naprosto zásadně motory, koneckonců nemusíme chodit ani daleko. Já jsem byl jeden z těch, který říkal, a možná, že teďka se ta věc nabízí, abychom se úplně stejně podívali na lodě na Vltavě, protože ty máme podstatně blíže. A jako jezdí tam stovky lodí, které mají emisní parametry, že by žádné auto s nimi nesmělo vyjet na silnici. A přesto nám tady zamořují prostě ovzduší a už jsem to diskutoval i s ministerstvem dopravy a prostě s dalšími, i těchto Praha v tom mělo nějaké ambice. Takže určitě ta lodní doprava je někdo, co prostě nás musí velmi zajímat. A to řešení je jednoznačné, prostě pokud Evropa bude chtít, a třeba ani nebude mít možnost, nebude schopna donutit svět, aby přistoupil k systému emisních povolenek, tak v tu chvíli se prostě nabízí něco podobného jako pro letadla. To znamená, pokud to letadlo dneska neplní nějaké emisní normy, tak ho prostě nepustí na to letiště, nenechají ho přistát. A úplně stejně to může být u těch lodí, které prostě v tom Hamburku nebo v Amsterdamu nebo v nějakém jiném přístavu nebudou smět přistát, protože zatěžují životní prostředí nad míru a je to opravdu skandální, v tom s vámi souhlasím. Teď mi dovolte opravdu jenom pár poznámek k té diskusi. 

Já jsem přesvědčen, že tak, jak jste navrhly, jak výbory navrhly usnesení, že je velmi vyvážené a děkuji za něj. Já vás chci ujistit, že, a už jsem to tady říkal, že prostě dekarbonizace České republiky, českého průmyslu, české energetiky musí pokračovat dál. A bezpochyby bude pokračovat dále. Také souhlasím s tím, a teď je otázka, jestli tady uhlí skončí v roce 2035, 2038, jako v Německu, nebo jestli bude po roce 2035 pokračovat v teplárnách ještě, což předpokládám. To by všechno mělo vyjít opravdu z uhelné komise a z jejich doporučení. Ty budou samozřejmě veřejná a určitě budou předmětem debaty i v Senátu. Já s vámi naprosto souhlasím, vážené senátorky a senátoři, že ta pandemie nebo ta současná krize musí být příležitostí a je příležitostí, abychom se na určité věci dívali jinak, protože já si myslím, že nám to životní prostředí a příroda a planeta jasně ukazuje, že už nás má jako lidstvo plné zuby. Planeta to bezpochyby přežije, protože už přežila za svoji existenci daleko horší situace, ale nebylo u toho nikdy 7 miliard lidí. Takže je jasné, že ty dopady budou na nás a už jsou. To znamená, já bych byl poslední, a myslím, že v tomhle jsem naprosto konzistentní a trošku mám snad i k tomu vzdělání geologické, byl bych poslední, který by tvrdil nebo který by si troufal tvrdit, že klimatická změna nesouvisí s činností člověka. Já jsem pevně přesvědčen, že souvisí, a to velmi významně. A určitě neříkám, že bychom neměli dělat ty zmírňovací mitigační opatření. Určitě je děláme a budeme dělat. Největší prostor rozhodně je v energetice a v průmyslu, pořád je to zhruba 60 % našich emisí CO2, které jdou z energetiky a z průmyslu. Já jenom nejsem příznivcem určitého honění za procenty.

Já totiž někdy mám pocit, že se stanoví procento, třeba v Evropské komisi, Evropský parlament ho obvykle ještě zvedne na nějakou úroveň, která dost často je zaokrouhlená, nikdo už ale neřeší, zda je to realizovatelné nebo ne, prostě si to procento řekneme, to je to, co mně na tom vadí, protože to procento kolikrát nemusí být zaokrouhlené a kolikrát je obrovský rozdíl mezi dopadem, mezi 32 a 33 procenty, protože to 1 procento zrovna může znamenat naprosto dramatické změny, třeba technologické, to mi vadí, že ne vždycky jsou k dispozici jasné podklady pro takováto rozhodnutí. To je jediné, co my chceme, o tom, že bude pokračovat, a musí pokračovat jednoznačně posílení i ekonomiky, já si myslím, že to je zcela zřejmé. Jenom jako účastník těch klimatických konferencí, byl jsem zatím tedy na každé, tam mám vždycky trošku skepsi, protože po tom nadšení kolem Pařížské dohody jsem pak viděl na těch dalších jednáních, jak složité je, jak jednoduché je se na něčem dohodnout, když to ještě nebolí, a jak složité je to naplňovat, když už to začíná bolet. To znamená, když už to nese nějaké náklady. Ale proto jsem hodně velký příznivce adaptačních opatření, protože ta máme v ruce, ta máme v ruce všichni, nemusíme se na nikoho moc ohlížet, můžeme si tu adaptaci udělat sami, kdežto u té mitigace, samozřejmě jsme solidární, budeme ji dělat dál, ale i kdybychom se umitigovali k smrti, v ČR, ale ty ostatní s námi nešli, tak nám ta mitigace nebude nic platná. To je něco, co někomu možná může připadat jako sobectví, já si myslím, že je to pragmatický přístup. Dělejme to, určitě, jsme průmyslový stát, nejsme Dánsko, nejsme Švédsko, nejsme Finsko, těžko se ty věci porovnávají, byli jsme ještě před několika desítkami let závislí na uhlí z 90 %, dnes je to nějakých 44 %, nebo 43 %, z pohledu elektrické energie, směřujeme k 10 % možná za 10 let, za 15 let. Ale je to něco, co bych vždycky rád viděl, nějaký konkrétní dopad. To je jediný důvod, co mě vede k určité, řekněme, konzervativnosti, ale o tom, že svět nemůže jít touto cestou, že jsme na samém prahu nebo okraji, ta příroda nám to dává skutečně velmi jasně znát, odpusťte mi to slovo, sežrat, já tady souhlasím s tím, co tady jeden z pánů senátorů, omlouvám se, už si nepamatuji kdo, on se v tom určitě najde, řekl, možná to byl pan senátor Hampl, že to, co nás teď čeká, resp. to, co řešíme, tedy pandemii koronaviru, může být naprostá legrace proti tomu, zaprvé, jaké pandemie můžou přijít, protože to lidstvo si hraje s ohněm zjevně, těmi nesmyslnými různými pokusy, v tomto případě třeba opravdu i přírodními, z hlediska jakýchsi těch mokrých trhů, takovéhle zrůdnosti... Na druhé straně když dnes vidíme dopady sucha, a obrovskou rychlost, s jakou ten proces jde, tak skutečně si myslím, že i ti pochybováci dnes vidí jasně, že ty dopady tady jsou, že to není náhoda, protože skutečně to sucho je několika set leté.

Já jenom říkám jednu věc, která se někomu možná hůř poslouchá, ale je pravda. Atmosféra má tak obrovskou setrvačnost, že, řekněme, příznivé kroky, které dnes děláme a uděláme z hlediska snížení emisí, se nám můžou projevit za 20, 30 a taky 50 let. Takže my se musíme připravit na to, to je o těch adaptačních opatřeních, že minimálně v příštích desítkách let už budeme sklízet to, co z hlediska těch emisí způsobili naši předchůdci a samozřejmě i my sami, z hlediska toho, protože si myslím, že už jsme za tím bodem zlomu, ale to vůbec neznamená, že bychom neměli snižovat, a znovu říkám, ČR má jasnou strategii snižování emisí, hlásíme se k tomu naprosto zásadnímu snížení emisí do roku 2050.

Děkuji vám.