Cenu zdraví si silně uvědomíme často až v okamžiku, kdy ho ztrácíme. Nechám na svědomí každého, zda je to dobře, nebo špatně. Každopádně průzkumy názorů veřejnosti signalizují, že jsme se zdravotnictvím v kraji v pohodě, spokojení. Přitom ale reforma zdravotnictví, která je spíše deformou systému, důvodem ke spokojenosti být nemůže. Spíše naopak, musíme mít důvody k obavám. To však uvidíme, až nás jednoho dne zdraví opustí.
Pak si všimneme například toho, jak daleko najednou musíme za pomocí. Je jedno, jestli bolí zub, nebo musíte na vyšetření. Prostě musíte s bolestí sednout do auta a jet. Divíte se tomu – vždyť ještě nedávno byla pohotovost na každém rohu, nemocnice v každém městě.
Pak si jednoho dne všimnete, že zdravotnictví už není zadarmo. Musíte platit - poplatky, nadstandard, jídlo, recept. A časem třeba i za některou poskytnutou péči, pokud se zrovna nespokojíte jen se základním ošetřením, které vám garantuje prosté přežití.
Nepatřím k těm, kdo obcházejí lékaře a nemocnice, ale snažím se všímat si. Dokud je čas. V řetězci zdravotní péče stojím na značce Pacient. Se mnou miliony lidí v této zemi. Na to, kolik nás je, máme slabý hlas a ostatní hráči s námi nehrají fér. Pokud nám ale jde o zdraví, křičme, dokud je ještě čas.
V Libereckém kraji je cca 2600 lůžek v osmi nemocnicích. V Jilemnici, Semilech, Jablonci nad Nisou, Turnově, Frýdlantu, Tanvaldu, České Lípě a Liberci. Lidé je mají po ruce, ale mohou jet kamkoli jinam. Kde jsou spokojenější s kvalitou péče, přístupem personálu, úklidem, jídlem, vybavením… prostě můžeme si vybrat. Nejdůležitější přitom je, aby byli s péčí o své zdraví spokojeni.
Já osobně se cítím spokojená, když vím, že mám zdravotní péči v dosahu. Jsem spokojená, když se mi věnuje lékař i personál tak, že se cítím důstojně a rozumím stavu, ve kterém se nacházím. Když mám šanci spolurozhodovat o své léčbě. Nejsem odborník, ale potřebuji, aby mi bylo vše vysvětleno tak, že to pochopím a rozhodnu se. Cítím se spokojená, když má nemocnice dobrou pověst díky svým lékařům a jejich práci a já se cítím jistá, že jsem v dobrých, profesionálních rukou. Cítím se spokojená, když je nemocnice vybavena přístroji, které mě rychle, bezbolestně a efektivně vyšetří, když ji mohu považovat za moderní a specializovanou. Cítím se spokojená, když si mohu vybrat pro pobyt v nemocnici soukromí, možnost pracovat i v nemocniční posteli a když mi při tom nepadá budova nemocnice na hlavu.
Krajské nemocnice jsou na této cestě ke spokojenosti neopominutelné. Krajská nemocnice v Liberci má vysoce specializovaná centra (onkologii, trauma, neuro, kardio), jejichž pozici je třeba bránit před případnými (nefér) konkurenčními tlaky nebo omezováním péče. Heliport v příštím roce je dalším pilířem, který posiluje jistotu pacienta, že dostane včas tu nejlepší možnou péči. A to i díky tomu, že v Liberci je v klíčových oborech špičkový zdravotnický personál, a přednostové neurochirurgie a traumatologie patří ke špičkám v celém světě.
Českolipská nemocnice je pro mne též jistotou – má dostatečné služby, solidní technické vybavení, špičkové odborníky a na rozdíl od Liberce možnosti dalšího rozšiřování. Má status iktového centra, tedy specializovaného pracoviště pro léčbu mozkovocévních onemocnění, ortopedie je dnes „výkladní skříní“ této nemocnice, porodnice zajišťuje odběry pupečníkové krve pro soukromá centra a pro Banku pupečníkové krve České republiky, přičemž v této oblasti péče náleží k úplně nejlepším v republice. Rodičky vnímají i fakt, že se toto zdravotnické zařízení řadí mezi nevelký počet nemocnic s titulem od UNICEF „baby friendly hospital“.
Takže jakkoli udělaly managementy obou nemocnic významné kroky k rozvoji těchto zařízení, je důležité udělat ještě ty další, společné. Z pohledu vlastníka, tedy Libereckého kraje, si ten další krok představuji především v tom, že připravíme koncepci jejich dlouhodobého rozvoje. Abychom nehasili jen požáry (či spíše prasklá potrubí a padající omítky), ale jasně řekli, jakým směrem půjde rozvoj nemocnic, aby byly dlouhodobě pro pacienty jistotou jak péčí, kterou nám pacientům poskytují, tak svou odborností a vlastně i samou existencí vůbec. Jejich úkolem je totiž vracet nebo zlepšovat nám zdraví, kondici.
A já si přejí – a o to se budu hlavně snažit – aby obě tyto nemocnice, které kraj vlastní, byly také v kondici. Tedy zdravé stavebně, finančně i personálně.
