Zastánci těchto „příplatků“ argumentují zdánlivě logicky: pacienti si za operaci často připlácejí již dnes, tím vzniká „stínová ekonomika“. Takže pokud tu máme poptávku, legalizujme nabídku a přibydou nám peníze ve zdravotnictví. Je to trochu podobné jako s poznávací značkou „na přání“. Jenomže problém poplatků za výběr lékaře je mnohem složitější.
Na první úskalí poukázal v diskusním pořadu Partie pedagog a renomovaný operatér profesor Jan Žaloudík. Má za sebou tisíce operací a jeho slova zněla jasně, byť nejspíš zastáncům neviditelné ruky trhu nelibě. Jsou však naprosto pravdivá. A co pan profesor vlastně říkal? Jenom to, že on dokáže operovat pouze jedním způsobem: nejlépe jak umí. To, jak bude operace placena, pak nemůže a nesmí mít na jeho práci nejmenší vliv. Žaloudíkův spoludiskutující, kterým byl ministr Leoš Heger, se – alespoň dle mého skromného názoru – s tímto argumentem nevypořádal. Ono to asi opravdu příliš nejde.
Dalším úskalím je samotný systém zdravotní péče, který jsme od listopadu roku 1989 ještě nedokázali kvalitně nastavit. Existují v něm objemově daleko větší korupční prostory, než je vztah lékař – pacient. Dokonce se nebojím – zvláště po záležitostech spojených s IZIP a vyhozenými státními miliardami – prohlásit, že je to dokonce ten nejmenší problém. Jistě, i on musí být časem vyřešen, abychom skutečně zapadli do rodiny vyspělých západoevropských zemí. Nejprve se musíme zabývat těmi závažnějšími záležitostmi. Takto je to asi totéž, jako kdyby lékař začal u pacienta s rakovinou nejprve odstraňovat bradavici.
Z příplatkového systému nejsou nijak nadšená ani samotná zdravotnická zařízení. Nejlepším důkazem je fakt, že ač tuto možnost dle zákona mají od 1.6.2012, skoro nikde není tento systém uplatňován: buď s jeho zavedením otálejí, nebo ho rovnou apriori odmítají jako diskriminaci pacientů.
Motivace zastánců plateb pak může být dle mého názoru dvojí. Tou první je upřímně míněná snaha pro naše zdravotnictví něco udělat (tady ale chybí odvaha řešit věci podstatné), nebo znalost problematiky. Druhou motivací je pak vytvořit jakýsi „fíkový list“, který přikryje v očích laické veřejnosti ony skutečně závažné problémy.
Tomu prvnímu se říká nekompetentnost, tomu druhému pak postranní úmysly. Diskutujme prosím o zdravotnictví kompetentně, a bez postraních úmyslů. Teprve pak dokážeme vyřešit to, co nás trápí.
