Ale ten návrh má logiku a není to nesmysl. I když je faktem, že se do jisté míry zavádí povinné desetileté vzdělávání. Jenže – nepřidáváme věkově „nahoře“ (což už tady jednou bylo), ale „dole“. A než se kritici nadechnou k dalšímu křiku, bylo by dobré si trochu ujasnit, proč vlastně.
Takže – proč vlastně?
Rovné šance nejsou prázdné sousloví a neznamenají v žádném případě rovnost před přírodou a ani před původem. Někdo se narodí takový, jiný onaký, někdo má talentu na rozdávání, v jiném se jenom těžko něco hledá. Ale především jeden se narodí rodičům schopným komplexní péče, jiný má prostě smůlu. Mámu s tátou si nikdo vybrat nemůže.
Tedy do prvních tříd přicházejí děti ve velmi různorodém vývojovém stádiu. Přičemž ona různorodost je vpravdě různorodá. Některé děti nemají základní hygienické návyky, neumí držet tužku a mnohdy není ani jejich čeština nijak excelentní, nikoliv výjimečně není skoro žádná. Jiné si ruce myjí pořád, s jazykem opravdu nemají problém, jenže jim chybí sociální návyky, nemají zkušenosti s vrstevníky, jsou ale naprosto dokonale znalé televizních pořadů či videoher vhodných než pro děti spíše pro starší a pokročilé.
Těch prvních je více, těch druhých ale také není málo. Jedny tyto děti jsou z rodin, kterým říkáme nepřizpůsobivé, druhé zase z rodin, které jsou možná přizpůsobivé až moc. Jistě by bylo možné definovat i další varianty handicapu, se kterým přicházejí mnozí prvňáčci mezi svoje vrstevníky. Ale není třeba pitvat každý detail. Vezměme jako fakt, že jde o jev, který naše školství řeší pořád dokola již celá desetiletí. Výsledkem jsou přeplněné školy, které jsme dříve poněkud potupně nazývali zvláštními. Jejich jistými (kvalitnějšími) pokračovateli jsou praktické školy. V horších kombinacích pak školy speciální (dříve pomocné). Stojí to obrovské peníze, co je ale horší – prohlubuje to handicap stovek a tisíců děcek, které by se jinak mohly naprosto plnohodnotně vzdělávat a později – až dospějí – vytvářet hodnoty stejně, jako to dělá většina.
Ve skutečnosti totiž právě tento typ dětí do praktických ani speciálních škol vůbec nepatří, nebo bychom jim alespoň měli dát maximální šanci se jim vyhnout. Ty děti nejsou mentálně postižené ani lehce, natož pak středně nebo těžce, jenom byly při řazení na startovní čáru odsunuty daleko a daleko za svoje vrstevníky.
Povinný rok školky před nástupem do školy samozřejmě přinese mnoho komplikací pro zřizovatele zařízení. Bude potřeba navyšovat kapacity, bude třeba vyřešit množství praktických problémů. Bude třeba získat nové lidi, kteří se zapojí do výchovy, protože nemůžeme od zaměstnanců školek očekávat, že „to prostě nějak zvládnou.“ Bude to stát peníze – na vybavení, na platy. Jenže to je také dobrá investice, protože tyhle náklady nám sníží náklady jiné a především ušetří obrovské prostředky v budoucnosti, pomohou také vytvořit nové hodnoty, o které jinak přijdeme.
Ten rok vzdělávání navíc má prostě svojí hodnotu a dá tisícům dětí lepší šanci na to, aby se naučily fungovat v naši společnosti. Je to asimilační a integrační rok, který – pokud ho dokážeme kvalitně využít – přinese velké zlepšení.
Je tu řada témat, o kterých je nutné se bavit. Máme rodiny, které jednoznačně preferují domácí výchovu a dávají tomu všechno, co je třeba. Těm je nutné vytvořit prostor pro vhodný exit, abychom nenarušili zbytečně jejich integritu.
Ale v celkovém pohledu bych klidně onen rok přirovnala k očkování. Rozhodli jsme se dát celé populaci nějakou výbavu pro vzdorování některým nemocem a celkem tvrdě na to dbáme. Dejme tedy celé populaci také větší šance na to, aby byla připravená na zkoušku školní docházky a získání kvalitního vzdělání.
