Idea testovat jedenáctileté či jen o něco starší děti vznikla v roce 1944 ve Velké Británii na základě zákona navrženého konzervativcem R. A. Butlerem a byla výrazně posílena v 80. letech během školské reformy z pera „thatcheristy“ Kenetha Bakera. Samotné testování rozhodovalo o tom, zda dítě bude moci studovat střední školu a o jakou školu půjde, reforma z osmdesátých let zavedla soutěžení škol mezi sebou.
Nebylo to náhodou. Britské školství je (respektive spíše byla) celosvětově unikátní záležitost, postavená (vhodnější výraz mě opravdu nenapadá) na výrazně třídním základě. Selekcí je zde celá řada – známe nejspíš fenomén „Oxbridge“, což je výraz pro absolventy Oxfordu a Cambridge, kteří si po absolutoriu mezi sebou rozdělují (či spíše donedávna rozdělovali) vysoké funkce ve všech oblastech veřejného života.
Z podobného soudku pochází rovněž pojem „gentlemanská trojka“, což přeloženo z aristokratické mluvy do plebejské češtiny znamená, že zkoušený student je poněkud mdlého ducha, leč jeho pan otec je v natolik významném postavení, že jej – tedy potomka – nelze od zkoušky vyhodit. Fenomén „Oxbridge“ se táhnul veřejným životem Velké Británie zhruba od 80. let 19. století do 80. let století dvacátého a během této doby se pečlivě „vyselektovaným“ elitám podařilo udělat z někdejší světové supervelmoci číslo 1 evropský stát spíše okrajového významu.
Problém přitom nebyl v kvalitě středních či vysokých škol, která byla a dále je nesmírně vysoká, ale právě v selekci: každá selekce postavená na čemkoliv jiném než na inteligenci a studijních předpokladech uchazečů je totiž vždy špatná. To si uvědomili – bohužel za pět minut dvanáct – i Britové a již od šedesátých let se snaží vertikální mobilní kanály co nejvíce otevírat. A tak se postupně na vysokých školách objevovali schopní a talentovaní lidé z chudých rodin či potomci přistěhovalců, což vyvrcholilo za vlády premiéra Blaira, během které došlo k výraznému omezení Butlerova testu „eleven plus“ i thatcheristických plošných testů škol.
Suma sumárum – ve Velké Británii se plošné testování ani jednorázová zkouška jedenáctiletých dětí neosvědčily a postupně se ruší. Stejné to je i v USA, kde byly plošné testy zavedeny za vlády George W. Bushe. Nyní jejich někdejší velká podporovatelka prof. Diane Ravitch objíždí Spojené státy a prosazuje jejich ukončení.
V anglosaském světě tedy něco zavedli, vyzkoušeli, zjistili, že je to špatné, a zavrhli to, a pan ministr Dobeš po tom nyní sáhnul. Navíc ani neokopíroval britský či americký vzor, ale chce vytvořit se svými poradci vytvořit svébytný český model. Ten bude, obávám se, ještě horší.
Myšlenka jednorázově testovat jedenáctileté či patnáctileté děti je totiž od základu špatná. To vám řekne každý pedagog či dětský psycholog. Takové dítě není psychicky zralá osobnost, a výsledky v páté či deváté třídě absolutně o ničem nevypovídají. Respektive mohou vypovídat o mnohém, co s jeho budoucími studijními schopnostmi absolutně nesouvisí. Rozvod rodičů, úmrtí některého z prarodičů, stěhování… Tohle všechno jsou faktory, které mohou schopné a talentované dítě vyřadit od zkoušky a tím pádem i od dalších studií. Nemluvě o dětech z dětských domovů, které byly odebrány rodině třeba až v osmi letech. Není proto divu, že se proti testování bouří jak odborníci, tak rodiče, viz: http://eduin.cz/titulka/pedagogove-a-psychologove-vyzyvaji-rodice-k-bojkotu-plosneho-testovani/
Podle mě jsou však protesty předčasné – pan ministr totiž projekt pravděpodobně nedotáhne do konce, jako zatím ostatně všechno.
Jak jsem již napsala v úvodu, s panem ministrem tímto končím. Nechám ho, ať si se svými kolegy a poradci vytváří další a další obskurní vize podobné té výše uvedené. A začínám se svým týmem pracovat na novém školském zákonu, který by měl být brzy předložen sněmovně (mimochodem, měl to za úkol pan Dobeš, ale pro samé „reformy“ mu na to nezbyl čas).
Přála bych si, aby byl tento zákon schválen napříč politickým spektrem, i hlasy ODS a TOP 09. Protože teprve pak se naše školství posune dál – panu ministrovi navzdory.
