Problém typické argumentace ve prospěch nepodmíněné plošené dávky (základního příjmu) je ten, že nehledá nejlepší řešení problému, které má skvělý poměr společenských přínosů a nákladů, ale hledá, co všechno tato gigantická finanční injekce za nejméně 600 miliard korun přinese. Zapomíná se přitom, že možných řešení je mnoho a že peníze a hodnoty se musí nejprve vytvořit.

Je plošné vyplácení peněz nejlepší cesta a můžeme si to dovolit?

Samozřejmě: kdybyste mi dali ranec, ve kterém je 600 miliard ročně, tak taky vyřeším spoustu problémů. Ale úplně jiná otázka je, zda je nejlepším využitím těchto peněz jejich plošné rozdávání základním příjmem bez jakéhokoliv cílení. Nebo zda to bude fiasko jako plošná opatření vlády proti koronaviru v době, kdy lze mít opatření cílená. A ještě důležitější otázka je, od koho se tyto peníze vyberou.

Většina návrhů na to, kde peníze získat, je až zoufale bolavá a v praxi by zjevně nefungovala. Přečetl jsem si nápad zájmové pracovní skupiny, kde vzít na základní příjem, a to snížit státní dluh a neplatit úroky. Nejsem si jist, že utracení 600 miliard ročně navíc je určitě cesta ke snížení státního dluhu. Proč ani další nápady moc nefungují?

• Zvýšit lidem daně z práce jde úplně proti celosvětovému trendu i proti programu Pirátů a nezmírňuje základní odchylku Česka od průměru Evropy, která spočívá v tom, že daňové břemeno je rozloženo výrazně více na práci a mnohem méně na majetek.
• Daň z finančních transakcí i daňové ráje se řeší přes deset let na úrovni EU zatím bez výsledku.
• Zdanění nemovitostí daní 1 % by znamenala, že z domu, kde rodina bydlí, odvede ročně třeba i nějakých 70 tisíc navíc. To je pro mě nepřijatelné a rozhodně nic takového v programu nemáme (na internetu koluje padělek stránky údajně pocházející z našeho programu). Pokud jde o seniory, náklady by se jim stejně musely kompenzovat. Aby bylo vůbec možné uvažovat o zvýšení příjmů státního rozpočtu, který plyne ze zdanění nemovitostí, musí být takový návrh pro velkou většinu obyvatel výhodný, musí se to lidem kompenzovat jinde a moc peněz na financování základního příjmu to tudíž nepřinese.
• Zdanění firem sice může vypadat lákavě, ale odradí to podnikatele od podnikání a zejména existuje mnoho způsobů, jak daň obcházet. Drobné zvýšení daně z příjmů právnických osob a zalepení výjimek může být na místě, abychom zmírnili současné překotné zadlužování, ale určitě ne tolik, aby to byly dostatečné zdroje na náklady základního příjmu.

Některé zdroje jsou určitě legitimní a proveditelné, např. zvětšení celkového koláče vybraných daní díky omezení šedé ekonomiky, které získáme reformou exekucí. Ale ty generují jen miliardová navýšení, nejvýše několik 10-20 miliard. Navíc politické strany budou chtít nové dodatečné zdroje využít na svoje sliby ve všech ostatních resortech. V dopravě vysokorychlostní železnice, v sociálních věcech na pomoc s bydlením a na venkově k udržení doktora a hospody. Co si budeme povídat, téměř nic z těchto věcí základní příjem skutečně nevyřeší. Můžeme shrnout, že na základní příjem peníze v tuto chvíli nejsou.

Základní strategie země: Motivovat k novým výzvám či nezaměstnanosti?

Jako motivace základního příjmu se uvádí, že základní příjem vyřeší problémy vzniklé kvůli robotizaci. Je to však zatím spíše nenaplněná spekulace, protože žádná krize na trhu práce není a nezaměstnanost je dlouhodobě nízká. Práce tu viditelně je a ještě hodně dlouho bude.

Ať se podíváme na jakoukoliv základní potřebu: bydlení, jídlo, péči o sobě, koníčky či seberealizaci, nikde nehrozí razantní a šokový výpadek: Domy stále staví architekti a dělníci s podporou těžké techniky, nenaplnila se neatraktivní představa jezení z tuby a prášků, stroje nestříhají lépe než holiči a knihu či hudbu vytvořenou umělou inteligencí si moc neužíváme. Ostatně základní poučka ekonomie zní, že lidské zdroje jsou omezené, ale lidské potřeby jsou neomezené, nebo aspoň výrazně větší. Robotizace má největší vliv na masovou a globalizovanou výrobu a v horizontu 5-10 let též třeba na řidiče aut a kamionů, ale zdaleka nemá přímý univerzální dopad v celé ekonomice. Robotizace může být podnět k rovnoměrnému zdanění všech výrobních faktorů či reakci na zvyšování spotřeby, ale skutečně z ní nevyplývá skokový pokles zaměstnanosti. Spíš to bude jako když se zavíraly sklady ledu či uhelné doly, což už ekonomika mnohokrát zvládla.

Takové technologické a společenské změny nás čekají a budou potřebovat více pracujících, nikoliv méně. Moderní obzory, kde budeme více lidí potřebovat či budeme potřebovat výrazně kvalifikovanější pracovní sílu, se otevírají např. v těchto oblastech:

• vzdělávání a výzkum,
• více lidí v roli koučů, psychologů a párových či rodinných terapeutů,
• větší investice do zdravého života, kultury či volnočasových aktivit,
• větší investice do záchrany planety a ekologické dopravy, energie a oběhu materiálů,
• do kyberbezpečnosti a
• v souvislosti s demografickou výzvou více lékařů, zdravotnického personálu a lidí v sociálních službách.

A to vůbec nemluvím o tom, že s růstem životní úrovně budou vyšší požadavky na úroveň služeb či individualitu výrobků a služeb. Pro mladé jsou navíc důležité částečné úvazky; těžko však zkracovat úvazky, pokud budou muset zaměstnanci navíc napracovat čas i na výživu dobrovolně nezaměstnaných.

Potřeba ocenit přidanou hodnotu pro společnost bude mít smysl i nadále. Určitě bychom mohli mluvit i o profesích, kde je otázka přidané hodnoty pochybná, tzv. bullshit jobs, např. někteří telemarketéři nebo pracovníci trolích farem na sociálních sítích. Obávám se, že plošné rozdávání peněz nepracujícím spíš ještě o něco zatíží pracující a může být narušena rovnováha ve společnosti a vznikat napětí. Navíc zvýší incentivu pro ty, kdo budou chtít tyto nové peníze získat, například reklamou či konzumním zbožím, a zvýší riziko rozšíření skupiny obyvatelstva, která nikdy nepracovala či nebude mít dostatečně velký úvazek a bude žít v prekariátu.

Základní příjem má i některé nadšené podporovatele z řad digitální ekonomiky. Podporuje ho třeba Mark Zuckerberg. Aniž bych mu upíral dobré úmysly, je třeba říci, že zde je i určitý komerční rozměr. Vydělává totiž peníze na tom, že zaměstnává sociální a kulturní antropology, psychology a počítačové mágy na to, aby připoutal na co nejdelší čas lidi k facebooku a vydělal více peněz na reklamě. Je jasné, že kdyby lidé měli bezpracný příjem a nechodili tolik do práce, ale seděli by na facebooku, klikali poctivě na reklamy a nechali se vyživovat ostatními, byl by to pro magnáty sociálních sítí zlatý důl. Těžko soudit, zda by to bylo nejlepší řešení pro společnost, nehledě na další sociální dopady nezaměstnanosti či psychiku zmatenou virtuálními sociálními sítěmi.

Osobně si myslím, že pokud chce Česko využít tyto nové výzvy, spíše si pomůžeme, pokud budeme lidi vzdělávat a umožníme angažmá více lidí v perspektivních odvětvích, než když tyto lidi zavedeme na cestu dobrovolné nezaměstnanosti. Lidi se cítí nejšťastnější, když o ně naopak je zájem, jsou zapojení a pracují, cítí se pak být užiteční a jsou začlenění ve společnosti, ne na okraji.

Když už mluvíme o inovacích, pochybuji, že bude taková inovace jako základní příjem úspěšně zavedena poprvé právě v České republice, kde máme problém vůbec dávky vyplácet, protože nám nefunguje státní správa a provoz IT systémů. Česko je země střední velikosti, která obsahuje zlomek obyvatel vyspělého světa a tomu odpovídá i podíl významných inovací, které zde vzniknou. Je to obrovský risk. Základní příjem je natolik komplexní změna, že ji zkrátka nedomyslíme a vyhrabávat se z toho můžeme desítky let. Trochu to připomíná představu, že si svět podmaní vzducholodě. Proto s tímto návrhem nakládejme jako s jakýmkoliv jiným ekonomickým návrhem a než začneme uvažovat o výstavbě velkých stanic na skladování helia, srovnávejme návrhy mezi sebou a hledejme nejlepší poměr přínosů a nákladů. Ať se nám ze základního příjmu a libovolného jiného návrhu nestane dogma.

Nemáme základní příjem už teď?

Někdo by mohl říci, že základní příjem tu máme už teď, že všechny rozhodnutící skupiny ve společnosti mají svůj druh paušální podpory či úlevy.

• Mladí dostávají podporu přes své rodiče přes přídavky na děti a slevu na vyživované dítě, případně úlevy v placení pojistného. Ne všechny takové slevy jsou však plošné.
• Zaměstnanci a živnostníci dostávají úlevu v podobě slevy na poplatníka.
• Senioři dostávají důchod, který je vždy vyšší než určitá základní částka.

Přesto nelze takový systém považovat za základní nepodmíněný příjem. Řada dávek je spojena s určitou motivací, například slevy dostává ten, kdo studuje, pracuje, hledá si práci nebo si nemůže bez svého zavinění vydělávat. Navíc jsou výše úlev různě velké, protože se zákonodárce snaží reflektovat různé potřeby a náklady různých skupin obyvatel.

K nastíněné segmentaci lze uvést, že oproti současnému systému by 5 milionům zaměstnanců a 2 milionům seniorů základní příjem nepřinesl žádné peníze navíc, případně by naopak museli doplácet na úhradu peněz dobrovolně nezaměstnaným. Proto by bylo politicky velmi těžké přesvědčit většinu z 8,5 milionů voličů, že základní příjem je správná cesta.

Je třeba doplnit, že současný systém nevznikl ve vzduchoprázdnu, ale má ústavní kořeny. Podle Listiny základních práv a svobod má každý právo získávat prostředky pro své životní potřeby prací. Občany, kteří toto právo nemohou bez své viny vykonávat, stát v přiměřeném rozsahu hmotně zajišťuje.

Všechny takové dávky nakonec platí všichni ostatní ze svých daní. Jistě existují určité společensky prospěšné činnosti jako je péče o nemocné, kde by mohl stát pomoci těm, kdo oficiálně nepracují; o způsobu podpory lze diskutovat. Na druhou stranu nepodmíněný základní příjem pro ty, kteří pracovat mohou a nechtějí a relevantní společensky prospěšnou činnost nevykonávají, je hůře obhajitelný. Například je těžké obhájit, že by měli stejnou podporu jako například chudší senioři, kteří celý život pracovali a platili sociální pojištění. Proto je třeba dát si pozor na takové implementace základního příjmu, které jsou v rozporu s elementární spravedlností a mohly by vyvolat společenské napětí.

Závěr

Piráti nemají k základnímu příjmu v dlouhodobém programu požadavek na zavedení, ale mají zde konstatování, že základní příjem je jedním z možných komplexních řešení sociálních otázek, které je hodno dalšího zkoumání. Základní příjem není dogma ani všelék, který všechno vyřeší. Nikdo zatím nedokáže přesvědčivě vysvětlit, kde vzít potřebné stovky miliard. Nedokáže ani říci, proč je rozdávání peněz jejich lepší využití než větší investice do školství, mobility obyvatel, ochrany planety či cílené sociální pomoci či prevence. Zatím máme pouze nepřesvědčivé studie a experimenty, které ukazují, že když lidem rok plošně rozdáváte peníze, tak jsou o něco šťastnější a v menším stresu. To lze ale s 600 miliardami zařídit i jinak a lépe.

Není vyloučeno, že se v budoucnu ukáže, že je základní příjem dobrou a výhodnou cestou, určitě to ale nebudou roky, ale spíše desítky let. Umělá inteligence není tak chytrá, jak si ji někteří vysnili, aby lidi nahradila. Je pravda, že již dnes, během krize, se vyplácí v zahraničí různé druhy plošných chudinských dávek, nicméně je to spíš znouzectnost, jak překonat krizi, nikoliv dlouhodobé řešení pro celý systém.

Nechme vyspělejší státy, ať prošlapou cestu, poučme se od nich, analyzujme. Ale úvahy o tom, že začneme rozdávat plošně peníze všem stejně dnes nejsou reálné. Počkat si budeme muset desítky let, než se ukáže vhodná cesta. Ostatně i třeba systém sociálního zabezpečení jsme převzali několik desetiletí potom, co ho Bismark v Prusku úspěšně zavedl.

Mezitím podporujme návrhy, které máme důkladně promyšleny a ověřeny v jiných státech a které mají velmi pravděpodobný významný pozitivní efekt vůči vynaloženým nákladům. Řešit bychom měli výše uvedené výzvy budoucnosti nebo například skutečnost, že tempo zadlužování není udržitelné, že lidí s minimální mzdou státu odvádí příliš velký podíl odměny a že na zkrácené úvazky se lidem po započítání nových nákladů a ztrátě podpor často nevyplatí pracovat vůbec. To je pravděpodobnější cesta ke spokojenosti a blahobytu.

Schopnost zdárně řešit tyto drobnější problémy je pak nutnou podmínkou, abychom vůbec mohli zvažovat jakoukoliv dalekosáhlou ekonomickou změnu.