Jednoduchá myšlenka v úvodu mne napadla, když jsem sledoval spory o vhodnosti diskuze nad věkem prezidentských kandidátů. Je opravdu neslušná a nevhodná? Je věk kategorií, která by neměla být nikdy a za žádných okolností posuzována? Proč poukaz na nízký věk člověka, kterému je 42 let je vhodný a pozastavení se nad mocenskými ambicemi sedmdesátníků vhodné není?

Když si jedna odvolaná paní ředitelka nemocnice kdysi postěžovala, že byla nahrazena „na hodinu vyhozeným mladým mužem“, opáčil jí Miloš Zeman, že nevidí rozdíl mezi „na hodinu vyhozeným mladým mužem a na hodinu vyhozenou starou ženou“. To však tehdy ještě bývalo tomuto gentlemanovi kolem padesátky...to se to žertovalo.

V diskuzi o sedmdesátnících chtivých moci se urazil i Karel Schwarzenberg. Považme, že úcty a repektu se dožaduje člověk, který se nezdráhá o nositelích jiných názorů mluvit jako o „magorech, pazdeří v zadku a podobně“. Svým heslem „když se kecají blbosti, tak spím“, už Karel Sschwarzenberg za „kecaly blbostí“ označil nejen svého místopředsedu Kalouska, ale velkou část vlády, poslanecké sněmovny i účastníky mezinárodní bezpečnostní konference v Bělehradě a nejspíš nejen tam.

Je opravdu nemísté polemizovat o schopnostech člověka po sedmdesátce vykonávat namáhavou funkci? Je taková diskuze nesmušná? Je důkazem neúcty ke stáří?

Bylo by nemísté diskutovat o možnosti pomalu odejít do penze u sedmdesátiletého horníka, řidiče autobusu nebo pilota? Chceme být ošetřování pětasedmdesátiletou zrdavotní sestrou? Bylo by důkazem úcty ke stáří, kdybychom učitelce v mateřské škole k jejím sedmdesátým narozenimám sdělili, že bude chodit do práce dalších deset let?

Karel Schwarzenberg je představitelem politiky, která přináší snižování reálné výše důchodů a tím snižování životní úrovně drtivé většiny seniorů. Karel Schwarzenberg je členem vlády, která prosazuje snížení rozpočtu sociálních služeb, tedy především zhoršení péče o seniory. Karel Schwarzenberg prosazuje prodlužování věku pro odchod a zpřísňování podmínek pro předčasný odchod do důchodu.

Řada seniorů v naší zemi celý život tvrdě pracovala a dnes potřebují důstojné podmínky k tomu, aby si po celoživotní dřině odpočali a v dobrých podmínkách strávili závěr života. Ten, kdo k nim má úctu, se snaží o to, aby jim stát nebral právo na důstojné stáří. Ten, kdo má k seniorům úctu ví, že si zaslouží odpočinek a rozumný důchod.

A pak jsou tu tací, kteří jednoho seniora tlačí do funkcí a ty ostatní odírají o jistoty, které si svým životem zasloužili. K čemu to vlastně mají tito lidé úctu?