Podle webu Českého rozhlasu opět hrozí, že vláda bude škrtat výdaje v rozpočtu školství v řádu několika miliard, a to ještě během dobíhání inflační krize. Zběsilé škrty v sektoru klíčovém pro naši budoucí konkurenceschopnost jsou obzvláště trestuhodné. Ukázalo se, že školství jako priorita byla pouhá marketingová předvolební hesla. Krize může nastat také ve financování sociální péče, důchodů a podpoře dostupného bydlení.
Veškerá dosavadní vyjádření vlády týkající se fiskální politiky se omezovala na pár strohých čísel: deficit rozpočtu, vývoj HDP a počet zaměstnanců veřejného sektoru nesprávně prezentovaný jako počet státních úředníků. Vláda si vybrala těchto pár ukazatelů, aby zakryla svou neschopnost oživit českou ekonomiku modernizací hospodářského modelu, který se u nás vyčerpal.
Fialova vláda jako jediná v EU nedokázala navázat na ekonomickou úroveň před covidovou pandemií. Česká národní banka v srpnu snížila svůj odhad růstu HDP v letošním roce na slabých 1,2 % HDP. Přes veškeré fráze o „rozpočtové odpovědnosti“ je na letošní rok naplánován deficit 252 miliard korun a na příští rok prý „jen“ 235 miliard.
Současná vláda odmítla vybírat daně od velkých korporací, které jsou v ekonomicky vyspělých státech pro příjmy státu zásadní. Za reformu českého daňového systému proto nelze označit změnu několika parametrů DPH, plošné zvýšení daní z nemovitostí, zvýšení sociálních odvodů, ani znovuzavedení nemocenského pojištění zaměstnanců. Tyto změny provedené Fialovou vládou negativně dopadají především na střední třídu a pracující s nízkými příjmy.
Česká republika dlouhodobě trpí nízkou úrovní daní z příjmu právnických osob. Přiznává to i Ministerstvo financí v rozpočtové příručce pro rok 2024, kde uvádí, že efektivní výše sazeb daně fyzických i právnických osob je pod průměrem jak zemí EU, tak i pod průměrem zemí OECD. Vedle toho však píše, že Češi měli v roce 2022 druhé nejvyšší odvody na sociální a zdravotní zabezpečení v rámci OECD.
Co z toho vyplývá? Na jednu stranu stát české pracující významně daňově zatěžuje, na stranu druhou se nedokáže přiblížit daňovým příjmům prosperujících zemí. Vysvětlení se skrývá v daňové struktuře. V roce 2010 snížila ODS daň z příjmů právnických osob na 19 % a zrušila progresi u daní z příjmů fyzických osob. Opustila daňový systém, který funguje na západ a vlastně i na sever a na jih od nás.
Většina z českých komentátorů a žurnalistů jisté ví, že vyšší korporátní daně se platí v Německu, Británii, Francii, Itálii nebo v Nizozemí. Málo už se ale mluví o daňových změnách ve Spojených státech. Listopadové prezidentské volby silně polarizovaných kandidátů vyvolávají debatu orientovanou více na osobní útoky a detaily z každodenního života než na skutečná témata.
Věděli jste ale, že Spojené státy se po sedmi letech vrátily k odstupňované federální korporátní dani? Od roku 2017 platila 21% daň zavedená Donaldem Trumpem, ale současný prezident Joe Biden se rozhodl vrátit k původnímu systému daňové progrese. Firmy s vysokým ziskem budou danit 28 %. To je zdanění, která odpovídá i výše zmíněným evropským zemím.
Česká společnost trpí utkvělou představou, že progresivní zdanění firem je komunismus, a proto je nepřijatelné. Proto posledních 30 let výše daně především klesala a s tím i podíl vybrané daně v rozpočtových příjmech. Připravilo to český rozpočet o stamiliardy korun.
Fialova vláda pokles korporátní daně obrátila jen kosmeticky. Vláda mohla výherce inflační krize – energetické a potravinářské koncerny – zdanit mimořádnou daní, a to v souladu s právem EU i zpětně. Fialova vláda zavedla mimořádnou daň v podobě naprosté parodie, jejíž přínos státnímu rozpočtu byl směšný. A především z ideologických důvodů odmítá progresi – při tom velké korporace se mohou podílet na daních více než třeba malá místní firma. Je na čase zahájit společenskou debatu o tom, v jaké míře budeme muset největší firmy výrazněji zdanit. Bez toho se další úvahy o odpovědných rozpočtech neobejdou.
