Poslední měsíce jsem převážně mlčel a nechával novému vedení socdem prostor a čas. Bohužel, výsledky se nedostavily. Couvli jsme ze všech svých zásadních prohlášení. Zisk ministerstva vnitra nemohu, i jako bývalý ministr vnitra, považovat za úspěch, za nějž je (jako jediný!) dnes vydáván. Vládu nakonec netvoří ani těch 5 sociálních demokratů, o nichž se hlasovalo ve stranickém referendu! A to se navrch tváříme, že jsme v obsazování vládních postů suverénní a že nám do toho nikdo nemluví.

A stejně alibisticky děláme, že nevidíme, když hnutí ANO podepisuje toleranční patent s komunisty. Bohumínské usnesení totiž dosud nikdo nezrušil. Nesouhlasím s argumentem, že ČSSD vstupem do problematické vlády zabrání nástupu ještě horších sil. Nikde nevidím dojednané mechanismy, jak tomu lze opravdu reálně zabránit.

Mám obavu, že budeme jen směšnou chytrou horákyní české politiky, jež obutá-neobutá a oblečená-neoblečená kráčí do strašidelného zámku, kde na ni žádný ženich nečeká. V tomto názoru nejsem osamocen. Stejně smýšlí i sociální demokraté v Plzeňském kraji, kteří mne zvolili za lídra kandidátky do poslanecké sněmovny. Proto v referendu tuto vládu odmítli a proto mne vyzvali, ať ji nepodpořím.

Můj dědeček byl po roce 1948 v podobné situaci. Jako sociálnědemokratický poslanec nesouhlasil s vynuceným sloučením s komunisty. Byl vystaven řadě postihů, ale zachoval si v této věci čistý štít. Moje rozhodnutí je hluboce osobní a rozumím tomu, že se s ním nemusí ztotožnit nikdo jiný z našeho poslaneckého klubu. Nesleduji tím žádnou skrytou politickou strategii. Jsem připraven na všechny důsledky, jež to může vůči mé osobě z různých směrů vyvolat. Přesto, a právě proto, nebudu pro tuto vládu dnes hlasovat.